Young Jeezy byl vždycky dokonalým příkladem toho, jak prodat ve Spojených Státech ryzí produkt. U něj vždy platilo, že snaha prodat byla až na prvním místě. Snaha mít na desce nejaktuálnější producenty, hosty a hlavně hity, díky kterým můžete přehlédnout Jeezyho nedostatky, podobně jako třeba i u podobného Ricka Rosse. A když za sebou máte vydavatelství typu Def Jam, "dreams come true" funguje téměř stoprocentně. I přes jakékoli předcházející předsudky a nulová očekávání, jsem si ale i nakonec rád poslechnul Young Jeezyho třetí major album "The Recession", u kterého jediné, co bych očekával, bude vysoká prodejnost, kterou jistě naváže na platinový úspěch alb předchozích.
Začnu pozitivně. To nenáviděné "yeeeah" a "chachaaaa" tentorkát Jeezy omezil skoro na minimum a to je i jeden z důvodů, že "The Recession" můžete poslouchat od začátku do konce bez větších potíží. To ale pouze za předpokladu, že lyrická stránka věci půjde na druhou kolej a soustředíte se na prostředky, kterými vždy Young Jeezyho desky vyčnívaly nad konkurencí. Young Jeezy má totiž dar od Boha ve svém charismatu. Jemu totiž ty sračky, o kterých rapuje, budete prostě věřit a to z něj zkrátka dělá real rappera, který se často stylizuje do mluvčího lidu a krále svého hoodu a svých ulic, ve kterých prožívá tradiční útrapy mainstream rapperů. Bohužel, když se dostane do konfrontace se zkušenějšími rappery, prohru nedokáže odvrátit žádným způsobem a takový Nasir Jones mu dává v hostovačce slušnou porci a i Kanye West, i přes příšerné použití vokodéru, zůstává se svými schopnostmi daleko před samotným Jeezym.
Prostředkem druhým, jenž stál za Jeezyho kariérou stejně pevně, jako hloupost za PČR, byla vždy velmi silná produkce. A to je jeden z hlavních kamenů úrazu na "The Recession". Oproti předchozím deskám nehledejte na beatu Timbalanda, Colliparka, The Runners či Cool & Dre. Ne že by třeba DJ Toomp byl nějaké béčko, ale jeho jediný beat se ve společnosti lidí jako Drumma Boy, Fatboi, The Inkredibles či Midnight Black vlastně úplně ztratí. Když si "The Recession" pustíte od začátku, může se Vám totiž velmi lehce stát, že dojdete v tracklistu až ke skladbě číslo 9 a nebudete mít pocit, že první track vůbec skončil, protože první půlka desky je po hudební stránce úplně stejná a nezajímavá. Až na 10. položce v tracklistu najdete rozdíl ve skladbě "Circulate", která zní úplně jinak než první půlka celé desky a paradoxně v ní naleznete asi nejlepší skladbu celého LP.
Měřítka kvality snese i hned následující "Word Pay" či "Don´t Do It", jinak se zbytek alba nese ve velmi podobném a tuctovém nezajímavém duchu, což mě přivádí k jednoduchému závěru. U každého alba se dají dělat nějaké kompromisy mezi kvalitou a průměrem, ale jedině za předpokladu, že se na desce najdou alespoň nějaké silné hitovky. Ale "The Recession" přesně takové tracky dost výrazně postrádá. A to ve výsledku dává podprůměrnou záležitost.
Tracklist:
1. The Recession (Intro)
2. Welcome Back
3. By The Way
4. Crazy World
5. What They Want
6. Amazin’
7. Hustlaz Ambition
8. Who Dat
9. Don’t You Know
10. Circulate
11. Word Play
12. Vacation
13. Everything f. Anthony Hamilton & Lil Boosie
14. Takin’ It There f. Trey Songz
15. Don’t Do It
16. Put On f. Kanye West
17. Get Allot
18. My President f. Nas
