Jelikož jsem propásnul vystoupení The Streets aka Mikea Skinnera v létě na Slovensku, nezbývalo nic jiného, než navštivit jednu ze zastávek jeho evropského turné k nové desce "Everything is Borrowed". Včerejší datum nabízelo návštěvu nejbližšího většího německého města Drážďan a tak nebylo co řešit.
Nechtěl bych se zbytečně vracet k mému poslednímu blogu, leč nedá mi to a opět se musím na chvilku pozastavit nad úrovní akcí v zahraničí. I vzhledem k tomu, že Mike Skinner přesahuje tradiční hiphopové škatulky, návštěvníci byli různých věkových kategorií. Především se projevila tradiční německá disciplína se vším všudy. Jen pár příkladů. V celém klubu bylo striktně zakázáno kouření, takže všichni kuřáci se scházeli venku před klubem. Na vstupence bylo jasně napsáno, že se klub otevírá ve 20. hod a na 21. hod byl oznámen začátek. Přesně na vteřinu v devět večer se zhruba stohlavý dav postávající venku jako jeden muž zvednul a okamžitě se přesunul do klubu. Pro mě něco neuvěřitelného.
Žádné zbytečné předkapely a žádní zbyteční DJs. Pouze DJ Magic, který zahrál vynikající set taneční muziky a pak se přesunul ke své kytaře jak u táboráku a doplnil tak čtyřčlenný hudební doprovod Mikea Skinnera.
Ten začal v duchu aktuální desky a hned jako první se rozjela "Everything Is Borrowed", leč jak bylo postupem času jednoznačně znát, na věci z nového alba lidé ještě nereagují tak, jako na časem prověřené Skinnerovy klasiky. Skinner nám nabídnul své dvě tváře. Chvílemi vypadal, jako by byl zralý na převoz do nemocnice a jen se tak potuloval po pódiu a někdy zase šíleně skákal a hecoval, podle mého hrubého odhadu tak 800ti hlavý dav v narvaném klubu Strasse E.
V průřezu své diskografie se hrály věci především z prvních dvou alb. Z třetí desky "The Hardest Way to Make an Easy Living" zazněla pouze silná "Never Went to Church", kterou Skinner opravdu prožíval. I přesto, jak se jeho tváře měnily, vevnitř to byl pořád ten starý The Streets. Na stagi naprosto upřímný a pure, který se zajímá, kam po koncertu zajít na afterparty a kterému na kontaktu s publikem záleží až na prvním místě.
Při největších hymnách z prvních dvou desek vypadala atmosféra v klubu téměř totozně. Skinner má totiž totální charisma, kterým si podmanil naprosto všechny příchozí. Kdyby totiž všem přikázal, aby se na místě vysrali, tak oni to prostě udělají a celý klub se přemění na hromadnou fekál párty. Jedním z vrcholem koncertu například bylo, když Skinner ohlásil, že až jeho klávesák začne hrát, všichni si musí sednout na zem. A co myslíte, že se poté stalo? Krom některých jedinců, jež celou srandu nepochopili, v rozsvíceném klubu všichni seděli. A dovedete si pak představit, co se dělo, když začal bubeník třískat do svého nástroje hned poté? Snad nikdy jsem nezažil, aby opravdu CELÝ, ale opravdu CELÝ klub začal najednou tak bláznivě skákat a pogovat. A přesně v tomto duchu se nesl celý, hodinu a půl dlouho trvající, koncert Mike Skinnera.
Snad kromě "Stay Positive", která se moc na live show nehodí, nevynechal The Streets jedinou zásadní skladbu své kariéry. Nejsilnější ovšem byla jednoznačně dvojice skladeb "Blinded by The Lights" a především závěrečná "Fit But You Know It", po které si Skinner nechal vytvořit uličku uprostřed davu, aby si jí pak mohl proběhnout a nechat se na konci vyhodit nad hlavy lidí, kteří si ho pak na svých rukouch popřehazovali až zase zpět na pódium.
Naprosto dokonalý zážitek. The Streets nechal na pódiu úplně všechno. Litry potu i kousek svého srdce. Tohle byla ta nejlepší show, kterou jsem v životě viděl, nemůžu vytknout vůbec nic a dokonce přemýšlím, jestli nezastihnout Skinnera ještě na nějaké další zastávce po toulkách Evropou, protože tohle stálo prostě za to.
Související články:
The Streets
