Myslím, že každý si před puštěním Gameova nového alba kladl otázku, jestli comptonský rapper obstojí napodruhé i bez dvou velikánů, kteří odvedli velký kus práce na jeho debutu „The Documentary“. Abych řekl pravdu, osobně jsem do téhle desky nevkládal velké naděje. Jednak mě singl „One Blood“ nechal úplně klidným, a zadruhé bylo předchozí album natolik silné, že se podle mě těžko vyléčí z „Illmatic“ syndromu, čímž chci říct, že bych se divil, kdyby ho autor někdy překonal.
Tím jsem už naznačil, že „Doctor’s Advocate“ stojí oproti svému předchůdci o stupínek níž, což mě ale nijak nepřekvapilo, a tak jsem od alba dostal přesně to, co jsem čekal. I když v první půlhodině jsem přece jen věřil, že tohle bude další bomba, kterou si budu pouštět pořád dokola.
Co zaregistrujete hned na začátku je posun zvuku více k západu. To se týká především prvních stop v tracklistu, které přímo smrdí Comptonem a v hlavě se vám při jeijch poslechu mohou promítat klipy z ulic některé z těch horších čtvrtí LA, kde se koná gangsta párty s účastníky oblečenými komplet v černém, stojícími u skákajících kár. V rozjetém mejdanu pokračujou i následující skladby. Největší plus si u mě připsal will.i.am. Ten stojí za hymnou „Compton“, která vám svou úderností rozseká hlavu, ale ani Scott Storch neudělal svému jménu ostudu a taková „Let’s Ride“ je pro mě jeden z nejlepších singlů roku. Dočkáte se i odkazu na staré časy – Just Blaze v „Remedy“ použil známý sampl, který byste měli znát z klasiky „Black Steel in the Hour of Chaos“ od Public Enemy. „Wouldn’t Get Far“, která řeší holky z videoklipů, je prozměnu zakončena stejným monologem jako 2Pacova „All About U“.
Kdyby deska skončila devátým trackem, zvedám hodnocení o celý bod a řadím ji mezi svých top 5 alb tohoto roku. Tím nechci říct, že druhou polovinu máte vypnout, ale s každým dalším trackem tady album slábne a mou pozornost si plně získává až poslední track. Navíc mi Game svým rapem začíná po půlhodině trochu lézt na nervy. Možná se mi to zdá, ale v některých místech mám skoro pocit, že poslouchám Dr. Dre. Nejvíc je to slyšet v poslední sloce „Let’s Ride“, kde Game nasadil nejen podobný hlas, ale hlavně úplně stejnou flow jako doktor, a s tím pokračuje i další song.
To ale není jediný problém. Game se v textech neustále opakuje, na albu není jediný track, kde by nebyl zmíněný 6-4 (jeho oblíbený model Chevroletu, s nímž se fotí i v bookletu) nebo Dr. Dre. Skladba, která je mu přímo věnovaná, je pro mnohé jedním z vrcholů desky, pro mě věc, bez které bych se tu obešel. Vyloženě únavné je pak neustálé jmenování ostatních rapperů, nebo rovnou přirovnávání se k nim. Ano, je to Gameův styl, ale nebaví mě to poslouchat hodinu a čtvrt. Přesto patří „The Doctor’s Advocate“ určitě k těm lepším hip-hopovým deskám roku a přál bych si, aby se jeho příští alba udržela minimálně na stejné úrovni.
CD k recenzi poskytla společnosti Universal.
