Berlín volá. Stálice evropské beat scény Suff Daddy je tu s novým albem.
Co ale od něj čekat? Jak má znít xtá deska? To jsou otázky, kterou si musí asi položit každej beat kamer. Někdo říká, že se “musíš jít s dobou”. Ale co to znamená? Jít s davem přeci bylo vždy to, čemu jsme se vždy posmívali a opovrhovali.
A samozřejmě. Suff nezní jak škopky z devadesátek. Zároveň si ale drží svůj ksicht a to je základ. Již úvodní Pompette naznačuje, že umí namíchat drink, ve kterém je všeho tak akorát a dohromady to tvoří to funkční něco, co si objednáte kdykoliv.
Tentokráte si pozval více hostů, než je zvykem (Illa J, The Lunchbirds, JuJu Rogers, Guilty Simpson, S. Fidelity) a taky občas mění tempo. V Goldteeth krásně ukazuje, jak měnit nálady tracku a jak zároveň do tvrdých bicích zasadit melodii, která to skvěle doplňuje a dělá z toho vlastně jemnotu.
Nezvykle rychlejší věci na jeho prozatímní práci máte podané v 5, 6,7. Já to mám rád slow, takže když naběhne track s The Lunchbirds, tak otáčkoměr dostává zabrat. A to samé se děje i u tracku Probably Broccoli s S. Fidelity, který si zatím jednu nejvíce. V těsným závěsu je poslední track s Toky Tork.
Tohle album asi po mě nebude to, které budu sjíždět od začátku, do konce, ale rozhodně na něj jsou věci, která budou v rotaci a budu se nim kdykoliv rád vracet. Suff Daddy opět potvrdil, že to jméno, které každá beat hlava musí sledovat. Vyšlo samo u Jakarta Records.
