Liquid A byl pro mě takovou menší záhadou, protože je skoro nemožné najít o něm nějaké informace a přitom se jedná o jednoho z nejdéle aktivních djs v České republice. Je to zvláštní, protože Liquid nechal a stále nechává znatelnou stopu v klubové hudební scéně. Proto jsem si cestou do Brna řekl, že ten rozhovor nepostavím jen na povídání o vinylech, ale blíže se podívám i na jeho djskou historii. Je to rozhovor u kterého by si djs měli uvědomit, že jejich kariéra by neměla být vedena počtem lajků, ale jen jejich láskou k hudbě.
Proč jsi si vybral vinylové desky?
Vinylové desky byly první nosič hudby, se kterým jsem se setkal. Bylo to asi jako u každého člověka mé generace, k tomu rodiče měli sbírku desek kde bylo pár zajímavých kousků – Beatles, Simon and Garfunkel… V té době nebyla možnost koupit moc desek a já k hudbě zpočátku ani neinklinoval. Zásadní zlom přišel v pubertě, kdy mě začala hudba zajímat a postupem času čím dál víc. V tomhle období jsem se během jednoho roku dostal od teenagerovského poprocku (skupiny jako Sweet a Slade) k zajímavějším stylům – folk, písničkáři, jazzrock, art rock, potom nejrůznější alternativa a to mě přivedlo k nakupování desek.
Vzpomeneš si na první desku, kterou jsi si koupil sám?
První desku jsem si koupil v obchodu Supraphon a bylo to Déja Vu od Crosby, Stills, Nash and Young. K tomu jsem začal chodit na nelegální burzy, kde jsem zažil i několik příjezdů policie a následné rozhánění účastníků. Jelikož se převážně jednalo o západní desky, které byly propašované za železnou oponu, tak jsme tam nechávali ekvivalent měsíční výplaty, abychom si mohli nějaký normálně nedostupný klenot pořídit. Jedna deska stála v 70tých letech okolo 300, ale novinka klidně i 500 korun a tehdejší průměrná výplata byla 2000. Vzpomínám si, že jako první desku jsem si tam koupil Pink Floyd – Wish You Were Here.
Kde se v Brně dělaly ilegální burzy desek?
Pořádaly se na lavičkách u Janáčkova divadla. Bylo to dobré místo, protože je tam vyvýšené schodiště, kde stáli pozorovatelé, kteří hlídali, jestli se neblíží policie. Protože při razii mohl prodejce klidně přijít o celé kufry desek.
Byla i jiná možnost jak se v té době dostat k západním deskám?
Já měl výhodu, že jsem v mládí dělal atletiku a jednou za rok jsme s oddílem jeli na závody do Vídně. Každý si propašoval své celoroční úspory směněné pokoutně v totálně nevýhodném kurzu za „tvrdou měnu“ a kompletně je tam utratil. Většina mých kamarádů si kupovala sportovní vybavení nebo nějakou techniku a já jsem si za všechny peníze nakoupil vinyly. Podařilo se mi sehnat třeba 8 vinylů a stylem jsem se neomezoval, už tehdy mě zajímalo nejvíc, co jsem ještě neznal. Dovezl jsem si například desky od Nico, Franka Zappy nebo Boba Dylana, později třeba Boba Marleyho. Prostě cokoliv mě v té době zajímalo. Nikdy jsem si nepořizoval kompletní diskografie. Jsem zastáncem teorie, že od jednoho interpreta stačí vstřebat jenom pár nejzajímavějších desek.
Protože nebyla doba internetu, tak jak si ve Vídni hledal obchody s deskama?
Bylo to na přelomu 70. a 80. let a vinyly byly všude. I supermarkety měly vinylovou sekci. Abych věděl, co si mám koupit, tak dobrým zdrojem byl časopis Melodie, který přinášel solidní informace o hudbě, kterou jsme třeba ještě neznali. Další skvělý zdroj informací byli samozřejmě starší kamarádi.
Co ti pomohlo v rozhodování, že si tu desku koupíš?
Tehdy nebylo tolik hudby jako v nynější době a ty zásadní jména jsme většinou znali. Ale vždycky jsem víc toužil poznat něco dalšího, a co jsem měl doma na kazetě už jsem nechtěl kupovat na vinylu. Když jsem byl ve Vídni, tak jsem kupoval i méně známá jména. To byl třeba i Bob Marley, který se stal světovou hvězdou prakticky až po své smrti v roce1981. Teprve v polovině 70. let začínal jezdit po světě jako skoro první popularizátor reggae mimo Jamajku a UK.
Jednalo se o nelegální zboží. Jak se ti v té době podařilo převézt desky přes hranici?
Přejezd přes hranici býval okamžik strachu a to hlavně při cestě tam, protože jsme ve věcech měli schované západní měnu, v takových těch originálních skrýších jako ponožky, obinadlo nebo vymačkaná tuba od pasty. Stávalo se, že nás zastavili na 2 až 3 hodiny a udělali nám tvrdou kontrolu, při které občas něco našli. Abychom na západě vystupovali uvědoměle, tak nám soudruzi jednou udělali dvoudenní politické školení, kde nám nějaký gumy (vojáci z povolání) vyprávěli o agresivitě NATO a technologickém náskoku SSSR. Pointa je, že tento výjezd pak skončil útěkem jednoho člena KSČ z našeho oddílu. Při průjezdu na západ vypukla vždy obrovská euforie, oslavovalo se, otevíral se alkohol. Cesta zpět byla trochu méně stresující, protože věci se zabavovaly o něco hůř než peníze. Byla tam úleva, že jsme něco provezli, ta se ale míchala s frustrací, že jsme zase zpátky doma, v naší šedé realitě.
Co byl první impuls, že si uděláš sbírku desek?
S tím, jak jsem se začal zajímat o hudbu, tak jsem vždycky chtěl vědět , jak se scéna vyvíjí nebo kde to začalo, prostě mě zajímá historie a vývoj hudby. Dnes jsem v situaci, že hlavně z ekonomických důvodů daných starostí o rodinu, vinyly nakupuji jen výjimečně, ale v poznávání hudby stále pokračuji. Týdně si poslechnu okolo 100 souborů co si někde stáhnu, vybírám a dále doplním o informace, kategorizuji. Poslouchám hodně rare grooves. To je něco jako 2. nebo 3. nadstavba určité hudební scény. Příklad je třeba James Brown jako vrcholový představitel funku, jenže ve výsledku stojí na ramenou dalších interpretů, kteří nebyli vůbec špatní, ale nepodařilo se jim prosadit. Tyhle hudebníky v nynější době zná jenom pár sběratelů nebo ortodoxních fanoušků. Tohle je i můj djský ideál – hrát neprovařené věci, které jsou stále fresh. Je to bohužel v kontradikci se současnou diskotékou, protože tam dj musí hrát co lidi znají, jinak si na to chudáci ani nezatančí. To je dobré pro konzum a stereotypy, pro hudbu špatné. Tak to ale bylo s dji u nás vždy, snad s výjimkou 90tých, a co vím z doslechu, možná i přelomu 60-70tých let, kdy byla djská role víc trendsetterská. Proto jako odchovance alternativní scény 80tých by mě tehdy nikdy nenapadlo, že bych se mohl stát djem a že by to mohlo být i zajímavé.
Ani trochu tě nelákalo si to vyzkoušet?
Vůbec, protože ještě v 80tých letech jsem hluboce pohrdal djskou kulturou. Občas jsme na diskotéku zašli, ale já jsem měl radši koncerty. I když od pár pamětníků jsem slyšel, že v 60tých letech tu byli djové, kteří uměli hrát výbornou muziku. Možná to bylo dobou, protože hrávali třeba písničky od Doors nebo Janis Joplin. U těch 80. let mě hlavně nebavila ta učesaná pop music, třeba česká a italská, která začala válcovat každou diskotéku a k tomu blikala podivná světýlka.
Co byl ten zlom, že jsi se stal dj?
To bylo až s třicítkou na krku. V té době přišla revoluce a já jsem se rozhodl, že skončím v práci a pojedu do zahraničí. Nejdřív jsem jel do Itálie, kde jsem brigádně trhal jablka a víno. Vydělal jsem si tam slušný peníze a ty jsem utratil za letenku do Států, kde jsem zůstal skoro 2 roky. Většinu času jsem byl v San Francisku, kde jsem zjistil, že djská kultura není jen o pouštění aktuálních hitů a může být i něco jiného, něco zajímavého. Co mě na místních parties zaujalo, byl acid jazz nebo tehdejší west coast hip hop. Taky jsem tam slyšel a viděl jak starší djs hrají svoji oblíbenou hudbu z vinylů. To byl asi ten moment, kdy jsem si najednou řekl, že bych tam mohl stát i já. Ještě v USA jsem se pevně rozhodl, že to chci dělat. Při návratu v roce 1992 jsem se přestěhoval do Prahy, protože to pro mě bylo tehdy nejlepší místo u nás, kde to šlo zkusit.
Co je na tom pravdy, že jsi byl v čechách první dj co měl Technicsy?
To si nemyslím, ale řeknu ti, jak jsem ke svým Technicsům dostal. Nedřív jsem hrával v jednom pražským reggae klubu a v klubu Bunkr. V Bunkru měli vlastní Technicsy, ale hrál jsem desek jenom pár, protože v té době jsem hodně hrál z kazet a z CD. Upřímně, hraní z kazet nebyla žádná sranda, protože jsi to musel mít na vteřinu připravené. Další klub co měl v praze Technicsy, tak byla Radost. Ti je koupili, někdy okolo roku 1992, od belgických house Djs, kteří přijeli hrát do Čech. Byly to už hraný kousky, které v Radosti sloužily asi 3 roky a pak jsem je od nich koupil já. Jsou to kvalitní gramofony, které jsem zatím nemusel ani repasovat nebo nějak více opravovat, slouží dodnes.
Používáš je i na domácí poslech?
Moc ne. Když si potřebuji vyzkoušet, jak určité skladby zní v mixu, tak mám výborný trenažer a to jsou mé pravidelné akce v pražském klubu Chapeau Rouge. Mám tam 5 a půl hodinový prostor, kdy si můžu hrát co chci a k tomu si zkusím jak vybrané skladby zní v klubovém prostředí. Doma moc prostoru nemám a na akce už většinou jezdím se Seratem. Vinyly pak hraji hlavně na speciálních akcích, spíš s retro záběrem.
Mohl by jsi mi trochu blíž popsat svoji vinylovou sbírku?
Desky jsem si kupoval, abych je mohl hrát lidem. Takže vše, co jsem kdy hrál, čemu jsem se věnoval, mám na vinylech, nejvíc nákupů je z doby 90tých let až 2010. Mám hodně guilty pleasure nákupů. Jednu dobu jsem i celkem dost utrácel. Bylo to období, kdy jsem dával za desky 5000Kč týdně. To co jsem za týden vydělal hraním, tak šlo do desek. Jelikož nejsem žánrový dj, tak jsem se nemusel omezovat výběrem. Byla to moje výhoda a i nevýhoda, protože djs jednoho stylu měli jednodušší promo.
Proč měli jednodušší promo?
Když jsem začínal v Roxy, tak jsem hrál acid jazz, breakbeat a potom drum and bass. Navíc na konci 90. let jsme s Karym a Kryšpínem rozjeli v Akropoli reggae party. Pak se stalo, že občas si mě někdo přišel poslechnout, ale divil se, že nehraji to, co ode mě očekával, protože mě znal třeba jen jako reggae dje. Jednu dobu jsem to dokonce řešil 2 pseudonymy, ale to vůbec nefungovalo. Co ale jako reggae dj na sebe musím prozradit, nikdy bych tenkrát nešel na reggae party.
Proč by reggae dj nešel na party, kde se hraje tahle hudba?
Prostě mě tam většinou nebavila ta selekce. Stejně jsem to měl s drum´n´bass a house. Mě to po 3 hodinách přestane bavit, protože najednou mám zvukový strop, přes který se už nedá jít a je stále zatloukaný stejnými hřebíky ve tvaru beatů. Je v tom i to, že jsem hrál s hodně zahraničími djs, kteří hráli o dost líp než my, hlavně v začátcích. Tam jsem slyšel, že abys mohl zvuk dovést do nějakého vyvrcholení, musíš umět i zvolnit, připravit si půdu. A nebylo to jejich kreditem na scéně, ale tím, že nad svými sety přemýšleli. Chvíli hráli party věci, ale pak dokázali změkčit ten zvuk, zároveň přijít s něčím zajímavým, aby si posluchač odpočinul a přitom neodešel z parketu. Když tady scény začínaly, tak hraní mělo klasické dětské nemoci – stejné desky, hraní na doraz a podobně. Neměl jsem to rád a bylo to evidentní hlavně mimo Prahu, kde v chilloutech hráli mladí djs ještě rychleji než na main stage. Brali to jako trenažer, který je protlačí na hlavní scénu. Z toho máš pak pocit, že musíš za každou cenu udržet lidi na parketu. Jenže takhle začneš vymýšlet hovadiny a cpeš tam ty nejprovařenější věci. Musíš tam prolnout i svoji kreativitu a na tom to celé stojí.
Souhlasím, protože mám pocit, že každej si myslí, že může být dj.
Sám jsem viděl, že spousta lidí na to nemá. Musíš být kreativní a to i když hraješ komerční akce, musíš mít i odvahu tam dostat něco ze svého vztahu k hudbě. K tomu komerčnímu hraní, jako svatby a večírky: někteří djs tyto akce vůbec nedávají a já se jim nedivím, ale mě takové hraní teď i částečně živí. Na plný úvazek jsem pracoval pro brněnské romské muzeum a tam je výstava o romské hudbě, která stála i na hraní pro obživu – kšeft je svatý a musíš i umět zahrát pro toho, kdo tě platí. Já mám rodinu, kterou musím živit a trvalo mně x let, než jsem se z čistě klubového hraní naučil hrát i tyto akce. Abych z toho pak neměl špatný pocit a aby to bylo zajímavé i pro nekomerční lidi.
Jaký djs tě inspirovali tím, že jde hrát jinak?
Na jména si už moc nevzpomínám, spousta djů hrála skvěle – Dj Food, UFO djs, Dj Krush, hodně to ale bylo i o spoustě kvalitní a ne úplně známé muziky, co měli na deskách. Také vzpomínám na hraní holandských house djs v ranném Roxy. Byli komerčně úspěšní a přitom jejich sety byly skvělé z toho pohledu vystavění, o kterém tu byla řeč. Dokázali promíchat jazzy sound nebo deep s tracky odlehčenějšími se zpěvem a to i když se na takový repertoár spousta lidí tehdy dívala s despektem.
Proč tím lidi opovrhovali?
Samozřejmě jen někteří, takoví ti přísní stylaři. Protože v té době bylo techno i house bez zpěvu ten jediný a pravý underground, zpěv byl pro ně atributem komerce. Ale právě v dobře namíchaných setech tohle fungovalo. Byl to zajímavý poznatek pro někoho jako já, kdo si lámal hlavu, jak dostat do house setů etno hudbu. Když jsem potom hrál d´n´b, house nebo breakbeat, tak jsem se tam snažil protlačit etno prvky – reggae, latino, aby to bylo něčím ozvláštněný. Někdy jsem to ovšem přehnal a lidi to moc nepobírali. Úplně tristní byly moje pokusy míchat house s trinidadským stylem soca. Bpm bylo stejné, ale kopáky nebyly houseový. Prostě to v Praze nefungovalo. Nejspíš by to třeba zafungovalo v Port Of Spain na Trinidadu, ale tam jsem neměl šanci být.
Jak se díváš na to, že digitální djing přerostl ten vinylový?
Na digitálu vidím spoustu pozitiv, ale je to můj pohled teď – pohled sběratele a amatérského muzikologa. Mám nahrávky, které chci hrát a vím, že většinu těch věcí nemůžu mít na vinylu. V 90tých a 0tých letech jsem ale kupoval desky ve velkém. Moje sbírka má okolo 6000 kusů.
Kam jsi chodil kupovat desky?
Určitě všechny tehdejší obchody v Praze, šlo o to si doplňovat jednotlivé sety – Maximum Underground, Eiffel, pak second hand na Národní. Časem obchodů přibylo, ale jen do určité doby, tak do roku 2005.
Máš nějaký systém podle kterého si organizuješ sbírku?
Mám to podle stylů. Třeba tady mám hodně reggae a i sbírku afra. Jak už jsem zmiňoval, tak většinu věcí na desce nemůžu sehnat a posledních 15 let pracuji na digitální organizaci knihovny africké hudby. Mám tam přes 2500 desek – souborů a k nim se snažím přidat doprovodné informace – o desce a umělcích. Ale dříve, kdykoliv jsem narazil na nějakou africkou desku, tak jsem ji koupil. Samozřejmě sbírám a organizuji i Karibik, z Jižní Ameriky hlavně Brazílii a Kolumbii, potom všechny kořeny soulu a funku, rare grooves, gospely, swing, blues, hillbilly, latino, je toho fakt hodně, abych to mohl střídat a stále mě to bavilo.
To je super. Máš to volně přístupné na netu a nebo se jedná o soukromou záležitost?
Jedná se o soukromou iniciativu. Za týden poslechnu okolo 100 digitálních alb a z toho je klidně 30 afrických. To je moje tajná ambice – že slyším něco co neznám a dovedu to zařadit geograficky i dobově. V Akropolis jsem kdysi míval latino večery, kde jsem se snažil prolínat nejrůznější i méně známé karibské styly, to jsem kořenil afrem ale i nějakými remixy etna atd.
Pojďme se ještě vrátit k těm africkým deskám, protože to není v čechách obvyklá sběratelská hudba.
Teď mám hlavně proposlouchané hegemony africké produkce – Kongo, Nigérii, Ghanu, Mali, Senegal, Keňu a JAR. Převážně to jsou 60. až 80. léta a minimum současných. Je z důvodu, že gramofonový průmysl tam skončil a zůstaly jen nějaké kazety. Ty nové produkce hlavně zní jako americký hip hop nebo r’n’b a to mě moc nezajímá, nicméně i dnes se objevují sem tam zajímavé, autentické věci. U africké hudby se říká, že zlatá éra byla v 60tých a 70tých letech, společně s nezávislostí. Ale jak jsem říkal, dostupnost africké hudby na fyzických nosičích není moc dobrá. Proto, když se podívám na svoje desky s touhle hudbou, tak by z toho šel zahrát pár vinylových setů, ale nejde to vůbec srovnat s tím, co můžu zahrát z digitálu. Bohužel, je to tak. Tahle hudba je záležitost pro pár sběratelů a nadšenců, kteří sdílí své nálezy na různých blogspotech. Já si je poslechnu a zařadím do své digitální sbírky, abych si mohl rozšířit své znalosti. V tomhle je to výhoda, protože bych neměl možnost slyšet většinu alb, kdybych si kupoval jenom desky. Sice některé vinyly najdeš po různých shopech, ale za takové ceny, že by to nešlo finančně utáhnout, nebo je to těch pár známějších jmen, co se kdysi prodávala – Fela Kuti, Manu Dibango atd.
Máš oblíbenou desku?
Na tuhle otázku bych před pár desítkami let odpověděl jednoduše, ale časem se to mění. K tomu má každá deska svůj příběh. Třeba tady je karibská soca od Singing Sandra, kde je styl, kterýmu se říká rapso – rap and calypso. Je to taková uvědomělá soca a hlavně ta deska je hrozně zajímavá a asi i cenná, protože mám pocit, že byla vydána v nízkém počtu kusů. Koupil jsem si ji v San Francisku a je tam výbornej protestsong – The War Goes On. Hlavně si ji nepleť s tou německou zpěvačkou z 80. let, protože tohle je Singing Sandra – zpěvačka z Trinidadu.
Jaký je tvůj oblíbený obal?
Mám jich strašně moc. Dokonce před 2 lety jsem na Facebooku rozjel virtuální sbírku. Tématicky si to tam třídím podle témat – zbraně, účesy…,ale už jsem to utlumil, protože to dělá hodně lidí.
A všechny ty desky máš i fyzicky?
Nějaký ano, ale nechci zbytečně utrácet za desky, které se nedají hrát. Hlavně si je chci jen zdokumentovat. Desky se zajímavými obaly bývají z velké části ze sekce guilty pleasure. Občas jsem si kvůli tomu koupil absolutní nesmysly. Třeba desku amerických televangelistů, která se jmenuje: Vliv létajících talířů na ženskou sexualitu. Na tom obalu je Ježíš na kříži, létající talíře a nějaký kněz té církve. Ještě tu mám třeba raritu z východní Evropy, kdy skupina ze Středoafrické Republiky nahrála desku v Rumunsku. Na obal udělali fotku v řepným poli a k tomu se to jmenuje Tropical Fiesta, aby to Rumuni kupovali. Hudba není špatná, ale texty asi budou šílený, protože tam je například skladba, která se jmenuje Cooperation Centrafricano – Roumaine. Já sice neumím moc francouzsky, ale umím aspoň tolik, abych pochopil, že se tam velebí 2 diktátoři z těch zemí: Bokassa ze Středoafrické Republiky, známý to lidojed, který konzumací školaček získával spirituální a sexuální sílu a druhý je Ceaucescu, který se odstavení v roce 1989 bránil silou a byl i s manželkou popraven v nějakým sklepě.
Říkal si, že máš okolo 6000 desek. Jak se ti s tým stěhovalo?
Celkem těžko. Když jsem se stěhoval po Praze, tak vždy to bylo jenom v rámci Žižkova. Stěhoval jsem se asi 8x a pokud to bylo možné, tak jsem se snažil najít si byt přes ulici, kvůli množství věcí. Potom jsem věci 3 týdny stěhoval v horolezeckém batohu. Mám hodně knížek a ještě další sbírky.
Když hraješ hlavně ze Serato. Jak to teď máš s kupováním desek?
Občas něco koupím, ale minimálně. U mě je to dané tím, že jsem desky nikdy neměl jako fetiš. V djské fázi je deska hlavně věc, která mi dovolí hrát moji oblíbenou hudbu lidem.
Jaký obchod s deskama tě nejvíc zaujal?
Párkrát jsem byl v Holandsku a v Londýně, ale nejčastěji jsem jezdil pro desky do Berlína a do Vídně. Těžko říct jestli ta místa ještě fungují. Vždy jsem se snažil zachovat si chladnou hlavu při výběru, protože když měl člověk peníze, tak to byla nejsnadnější cesta jak se jich zbavit. Existuje hodně vtipů o insolvenci sběratelů desek.
Máš mezi deskama nějakýho jednorožce?
I když jsem materiální typ, tak se spíše snažím věcí zbavovat, než abych je shromažďoval. Radši si hudbu poslechnu a seznámím se s ní a přitom ji nemusím vlastnit. Nejsem si úplně jistý, jestli teď nekecám a neříkám tu něco, co je jen mé přání. Ale třeba v 90. letech jsem všechny hip hopové desky věnoval dji Alimu, protože on je skutečně hrál a mně zbytečně ležely doma. Co si ale budeme povídat, určitě jsem v tom přes mega utopil a nejspíš mnohem víc. Ale i dnes bych si nechal líbit nějakou raritu, třeba singl od Building Bridge Players. To jsou dělníci, kteří v Ghaně stavěli most přes řeku Volta a ve volné chvíli nahrávali hudbu. Asi tedy naopak, muzikanti, co se nechali zaměstnat na stavbě.
Nahlédněme ještě do minulosti. Mohl bys mi detailněji popsat svou djskou minulost?
Začátek byl v pražském reggae klubu, kde jsem nejhrubším způsobem neuspěl. Spolupráci přerušili z důvodu, že hraji divně. No asi jsem nebyl ve správný čas na správném místě. V reggae jsem se snažil ukázat, že se nebude hrát popově a spíše se to bude posouvat ke kořenům. Dnes párkrát zmiňovaného Marleyho jsem odmítal hrát právě z důvodu, že ho hráli všichni. Možná jsem byl jeden z prvních, který hrál v riddimech. Trvalo pár let než vyrostla nová generace, která po tom skočila. Mám pocit, že v tomhle stylu jsem zanechal znatelnější stopu než v drum and bassu a breakbeatu, kde mě brzo převálcovali jiní zapálení lidé. Další zastávka byla v rockovém Bunkru, kde přežíval určitý konzervatismus a spíše se tam prosazovali pro mě nudné styly jako jižanský rock. U mě byl problém, že jsem do místního konceptu nezapadl. Pak jsem zakotvil ve staré Roxy a ta geneze tam byla, protože jsme hráli hodně alternativně a eklekticky. Odtud nás (spřízněnou scénu zlomených beatů) časem vytlačila house scéna, protože dovedli líp pracovat s komunitou, světly a vším co patří k zábavě. Potom jsem skončil u reggae v Akropoli, kde jsme měli jeden z nejnavštěvovanějších pražských večírků, ale hrával jsem roky i house okořeněné etnem v menších klubech a tématické akce.
Stále jsi aktivní dj. Jak to jde sloučit s rodinným životem?
Většinou hraji v Praze, kam jezdím vlakem nebo autobusem. Proto jsem se naučil vyspat se na cestě tam i zpět. Nikdy nezůstávám na přespání. Nejen kvůli práci, ale hlavně chci být s rodinou. Hudbu ve formě djingu ale pořád potřebuji k životu.
V Praze tě napráskali, že jsi jezdíval do klubu hrát na kole. Jak se ti dařilo na tom vozit desky?
Šlo to celkem špatně. Musel jsem si rozmyslet, jak rozložit váhu. Měl jsem 3 bágly – 1 na zádech a 2 po stranách zadního kola, kterýma jsem to vyvažoval. Můj vrchol byl, když jsem takhle dojel z Prahy hrát do Litoměřic. Nevím, kde se ten vztah ke kolu ve mně vzal. Možná je to dětstvím, kdy mě ho rodiče odpírali, abych se na tom nepřizabil. Teď bez kola nedám ani ránu.
Učil jsi v djské škole. Jak jsi se k tomu dostal?
Možná mě k tomu dovedly mé znalosti a láska k hudbě. Původně jsem uvažoval, že budu vyučovat historii hudby a ne míchání, to ale moc nešlo, protože historie hudby zajímá málo lidí. Byla to zajímavá zkušenost, i když jsem býval trošku zklamaný ze všech těch komerčně orientovaných žáků. Ne každý byl jako Mr. Ultrafino, kterého považuji za pokračovatele svého hraní v Praze a moc si jeho sisyfovské práce cením. Problém byl, že většina studentů chtěla být hlavně rychle dji, hudba je moc nezajímala. Taky většina už 15 let nehraje.
Mentoroval si ještě další zajímavé Djs?
Učil jsem hlavně d´n´b dje jako Mercyho z Děda Mládek Illegal Band, obskurní postavy jako třeba Petra Zvěřinu z prvních Vyvolených. Z jazzové komunity tam byl třeba Honza Hutz, i šikovní lidi co dnes drží prapor hudby v regionech – Martin Kmecák z Jazz clubu v Havířově, bylo jich za ty roky víc.
Sleduješ nová jména na djské scéně?
Hodně si poslouchám sessions zajímavých, eklekticky hrajících djs a občas mě fascinuje, kam až to může zajít. Třeba mix od Andy Votela, to je pro mne mistr dj. Udělal mixtape s hudbou z Bollywoodských horrorů stylem, který by mohla poslechnout i moje babička, kdyby tedy ještě žila. To vlastně nejsou ta nová jména, ne které se ptáš.
Ty máš nějaký mixtape?
Skoro vůbec a ani se nenahrávám. Chystám se léta udělat pár tematických mixů, ale nemám na to čas. Teď třeba poslouchám hudbu, které říkám foundation music. Jsou to skladby, které inspirovaly jamajské soundsystemy ještě před začátkem jejich vlastní hudby. Hodně se tam hrála anglo-americká produkce na bázi dobového r’n’b, která v podstatě byla na základech boogie z 50. let. I dnes se ta hudba dá objevit a možná bych tu díru měl vyplnit já. A to stejné u africké hudby, kde je to potřeba udělat přes jednotlivé styly.
Když hraješ na party, tak si sety chystáš a nebo se řídíš citem?
Hraji podle citu, chystání mě dávno opustilo. Nějaká příprava selekce ale vhodná je, zvlášť pokud má hraní nějaké téma. Pokud hraješ komerčně – na kšeft, musíš dobře sledovat případné odezvy a podle toho vybírat, to je někdy fakt těžká práce. Rád bych víc hrál africkou hudbu, ale tady pro to není prostor.
Na konec rozhovoru by mě zajímalo, kde na netu by mohli lidi něco o tobě najít? Protože dostat se například k informaci, kde budeš hrát, je celkem nemožné.
Nikde, ale 1x měsíčně, už to je 25 let, hraji v pražském Chapeau Rouge. Doba jde dopředu, necítím, že bych se měl víc propagovat, lidi si mě musí najít. Určitě chci ještě hrát, ale ne za každou cenu.
