Pro rozhovor číslo 4 jsem si zajel do centra Olomouce, kde na mě čekal člověk, který si říká Gogo. Asi před rokem jsme se poznali na vinyl bazaru, kde mi vyprávěl své zážitky ze světa hudby, kterými by mohl naplnit několik knih. Sám jsem byl překvapen, co tento hudení nadšenec prožil a jsem rád, že souhlasil s rozhovorem pro Sbíráš? Sbírám. Sbíráme!
Jak jsi se dostal k tomuhle nosiči?
Když jsem se narodil, tak vinyl už existoval a nebylo nic jiného kromě něj. Ješte byly šelakové desky a pak časem začaly cívkové pásky a kazety. Já jsem se narodil v 50. letech a první setkání s deskama bylo přes rodiče, kteří měli starý gramofon a převážně sedmipalcové singly. Já jsem muziku začal poslouchat brzy, bylo mi kolem 10 let. Poslouchal jsem ji hlavně v rádiu a usínal jsem s tranzistorákem.
Vzpomeneš si na svou první desku?
Bylo to Got Live If You Want It! od The Rolling Stones. Dostal jsem se k tomu přes kamaráda, který se mnou chodil do školy. Měl hodně krásné sestry, za kterými jezdili Francouzi a oni mu jednou přivezli tuhle desku. On ji pak se mnou za něco vyměnil, ale už si nevzpomenu za co.
Zaměřujes se na určitý druh hudby?
Samozřejmě, mám rád starší věci. Hlavně Zappu, pak třeba Captain Beefheart a Edgar Broughton Band. Z těch novějších mě baví spíše tvrdší věci, jako je Nirvana, System Of A Down, Downset a nebo Clawfinger.
Jak by jsi popsal svoji sbírku?
Soustředím se hlavně na Zappu a od něj sbírám téměř vše.
Jakou máš nejcennější věc od Franka Zappy?
To je těžké říci. Všechny desky mám několikrát a nejcennější jsou třeba podpisy, věnování nebo ten zážitek, že jsem byl u něho doma. Vlastně všechno je cenný. Taky mám spoustu plakátů a tisíce článků z celého světa.
Jak jsi se dostal k Zappovi domů?
V roce 1979 jsem emigroval a jelikož mě zajímala muzika, tak jsem navštěvoval hodně koncertů. Zappu jsem začal sbírat už v Česku a zajímal mě taky jako člověk, proto jsem šel za ním dál a dál. Na první koncert, který proběhl v roce 1980, jsem si půjčil 8mm kameru, že natočím pár minut pro kamarády v Čechách. Nevěděli jsme že se to nesmí a v průběhu koncertu přišel jeho osobní strážce John, který mi kameru vzal. Po koncertě jsem šel do zákulisí, že kamera není moje a potřeboval bych ji vrátit. Hlídač odešel za Zappou, ten nám kameru vrátil, dostali jsme placky a že máme pozdravovat v Česku. Další rok hrál ve Vídni znovu, tak jsme ho po koncertě navštívili na hotelu a tam jsme se seznámili. Druhý den hrál v Linzi, tak jsme tam jeli taky. Hledali jsme, kde bude ubytován. Po dlouhém hledání, přemlouvání a ptaní, jsme se dostali k němu na hotel. Přišli jsme tam a zase jsme narazili na toho stejného osobního strážce. Ptal se nás co chceme, my jsme mu říkali, že by jsme chtěli podpisy. Vzal naše věci k podepsání, pak přišel a pustil nás dovnitř a že máme počkat. Chvíli jsme si s ním povídali a mezitím přišel Frank. Strávil s náma asi přes hodinu, fotili jsme se a vyptával se na spoustu věcí o Československu. Celý ten čas uplynul jak 5 minut a to byl i začátek našeho přátelství.
Máš systém podle kterého si organizuješ sbírku?
Zappu mám podle vydání a u těch ostatních to mám abecedně.
Máš představu jak je tvá sbírka velká?
Mám uděláný seznamy, ale nevím přesný počet. Třeba od Zappy mám tak 600 desek a sedmipalců mám okolo 200. Těžko říci, protože mám i nějaký na prodej nebo na výměnu. Odhadem i s CD to bude asi pár tisíc.
Máš nějakou oblíbenou desku nebo desky?
Například Zappa 70. léta a spoustu desek té doby, jako starý Genesis, Yes, Gentle Giant, Spooky Tooth, Black Sabbath. 80. léta bída a pak začaly 90ky a tam se objevila Nirvana, Faith No More a jiné kapely, které mě zaujaly. Nejoblíbenější desku nemám.
Který obal se ti líbí nejvíc?
Pěkných obalů je hodně. Krásné jsou Bowieho alba s rozkládacím obalem, pak od Yes, které jim udělal malíř Roger Dean. Hodně obalů byly umělecká díla. Člověk seděl, poslouchal a prohlížel obal ze všech stran.
Zaměřuješ se i na určitý druhy obalů?
Já ne, ale znám typy, který sbíraly nahý ženský.
Při nakupování preferuješ víc nákup v obchodech (bazarech) nebo internet?
Tak všechno, ale lepší je ten kamenný obchod, protože tam si člověk může prohlídnout stav a vidí co kupuje. Já jsem hodně nakupoval a měnil na burzách. Takhle jsem levněji sehnal i ty dražší věci, protože jsem to vyměnil za něco, co jsem koupil za nižší cenu.
Kam jsi chodíval na burzy?
Dá se říci, že po celé Evropě. V 80. letech jsme hodně jezdili do Německa, Francie, Švýcarska, Anglie, Holandska, Rakouska, Itálie a i v USA jsem něco navštívil. Skoro každý měsíc jsem byl někde na burze. Bavilo mě to sbírat, měnit a ještě jsem získával nové kontakty.
Na které burze šly sehnat ty nejlepší desky?
Všude byly zajímavé kousky. V Německu byly středně veliké burzy, ale tým, že v 60. a 70. letech bylo Německo s Anglií a trochu i s Francií, na muziku velmoc, takže tam se prodávalo nejvíc a byla tam největší nabídka. Člověk tam našel skoro všechno.
Máš záchytné body, když kupuješ neznámou desku?
To jsem dělal ze začátku a řídil jsem se podle složení kapely. Jak tam byly dechy, tak to jsem moc nebral. Spíše mě lákala ta základní sestava: basa, kytara, bicí a zpěv. To jsem pak čekal, že tam bude něco rockovějšího a zajímavějšího.
Jáké bylo nejzajímavější místo, kde jsi nakupoval?
Největší zážitek mám z burz v holandském Utrechtu. Je to jedná velká hala, kde je přes 300 stánků a tam prodává a nakupuje celý svět. Ještě v Belgii byly pěkné velké obchody a spousta jich bylo v Německu a v Londýně.
Kolik desek průměrně nakoupíš za měsíc?
To je těžké říci. Někdy 100, někdy 200 kusů, ale to mám spíše na výměnu a na prodej. Do sbírky už toho moc nenakupuji.
Máš nějaká zajímavý zážitek z nákupu?
V Mnichově býval jednou za rok bleší trh, který se pořádal na místě, kde se pořádá Oktoberfest. Byla to strašně obrovská plocha, já prošel asi desetinu a už jsem to neměl kam dávat. Strašně levný a strašně zajímavý věci. Sedmipalcové singly Led Zeppelin, Black Sabbath a takové bomby, které byly za hubičku. Dnes tyhle singly stojí okolo 50€ a víc.
Jak jsi to velké množství desek odvezl?
V Mnichově jsem měl kamaráda a ten pro mě musel přijet autem. Protože jsem bydlel ve Vídni, tak desky jsem nechal u něj. Pak jsem ze začátku jezdil do Mnichova stopem a po pár kusech jsem si to vozil domů.
Jednorožec – nejvíc nedosažitelná deska.
První japonský single The Mothers Of Invetion – Motherly Love / I Aint Got No Heart. Teď vyšla reedice, ale já stále sháním originál. Cena se u něj pohybuje okolo 10000 až 15000Kč.
Jako prodejce se často účastníš vinylových burz. Jak jsi se dostal k prodávání?
Vlastně v té Vídni, když jsem chodil na bleší trhy, tak jsem vždycky nakoupil i desky, které jsem nepotřeboval. Pomalu to přibývalo, a proto jsem to začal prodávat, měnit, prodávat, měnit a tak jsem do toho nechtíc spadl. V té době by mě nikdy nenapadlo, že ode mě budou nakupovat desky členové mých oblíbených kapel. Stalo se mi to u Colosseum, Ten Years After, The Residents a Black Sabbath.
Prodáváš jen staré desky a nebo i nové?
Hlavně staré, protože jich je víc. Občas prodávám i něco nového, když je zajímavá nabídka.
Co lidi na burzách nejvíc shání?
Poslední dva roky jsem byl překvapený, že se prodává Johnny Cash. Jinak hodně se prodávají české raritní věci a ze zahraničí jsou to většinou Led Zeppelin, Pink Floyd a podobné kapely.
Jaká je návštěvnost na českých burzách?
Lidi začali chodit, ale stále jich je málo. Celkem to začíná přícházet do kurzu, ale je těžké dostat k lidem informace, že to je a že to běží.
Mimo rozhovor jsi se zmínil o práci ve vydavatelství Globus International. Co jsi tam dělal?
Já jsem byl jeden ze zakladatelů, společně s Kocourem a jedním rakušákem. První myšlenka vznikla už ve Vídni a chtěli jsme vydávat desky v Maďarsku, protože než byla revoluce, tak tam češi jezdili nakupovat. Měli jsme v plánu tam vydávat zakázanou hudbu, jakou například byli The Plastic People Of The Universe, Karel Kryl, Vlastimil Třešňák. Dokonce i Zappa mi nachystal výběr písní přímo pro východní blok. Už jsme byli domluveni s jedním Maďarem, měli jsme získaný práva k vydávání a mezitím přišla revoluce. S Maďarskem jsme ukončili spolupráci a hned jsme založili firmu v tehdejším Československu. Hned v prosinci jsme inzerovali, že hledáme nové kapely a v lednu jsme vydali sedmipalcový single Echt! a Půlnoci.
Na jakém nosiči jste vydávali?
Tehdá CD začínaly, něco už na nich vyšlo, ale většinou v Americe nebo v Anglii. My jsme začali vydávat na vinylu, ale během chvíle nastoupily CD a desky se přestaly prodávat. Vinylové desky jsme vydávali do roku 1992, potom už jen CD a kazety.
Dalo se v 90. letech uživit prodejem hudby?
Ze začátku to šlo hodně dobře, jenže jsme chtěli vydávat i licenční věci. Oslovili jsme velké firmy, že máme zájem o jejich produkci, jenže oni měli smlouvu se Supraphonem. Potom nastoupilo konkureční vydavatelství Popron, to asi přeplatilo Supraphon a začalo vydávat zahraniční kapely. Časem jsme i my dostali možnost odkoupit pár licencí od Sony a EMI.
Který interpret byl pro vás nejcennější?
Největší úspěch mělo Nevermind od Nirvany. Pak jsme vydali Zappovu Joe’s Garage s Broadway The Hard Way, všechny alba The Plastic People Of The Universe, dvě alba Lou Reeda, pár alb od The Rolling Stones a mnoho dalších.
Jaký byl tvůj největší zážitek za dobu působení ve vydavatelství Globus International?
Na pražském koncertu Nirvany mělo dojít k předaní zlaté a platinové desky. Jenže čtrnáct dní před dojezdem měl Cobain problémy v Itálii a kvůli tomu přerušili turné. Tím pádem nedošlo k předání ocenění a pak i Cobain ukončil svůj život. To byl jeden z těch silnějších zážitků, protože byli na vrcholu slávy a my jsme jim v Česku a na Slovensku prodávali spoustu desek.
Jak to vypadá s Globus International v nynější době?
Už nefunguje jako vydavatelství, ale jako distribuční firma pod novým majitelem.
Vím o tobě, že jsi i sběratel Káji Saudka a o něm se ví, že udělal i několik obalů pro hudební skupiny. Máš o nich nějaké bližší informace?
Obalů dělal velice málo, hlavně pro kapely co mě moc nezajímaly. Například pro Olympic, Boba Frídla, Zelenáče a nebo Václava Neckáře. Jeho nejlepší tvorba byla v 60. letech, kdy dělal třeba pro časopis Pop Music Express nebo například udělal skvělou upoutávku na 2. Beat Festival v Praze a spoustu dalších. Já dělám jeho archív a kdyby jste měli něco co se týká jeho tvorby, tak mě prosím kontaktujte na emailu kajasaudekarchiv@gmail.com .
Sbíráš? Sbírám. Sbíráme! na Facebooku
