Britská b-boy crew Second To None slavila na začátku května 30.leté výročí svojí existence premiérou velice vydařeného dokumentárního snímku s názvem ‘The B-Boy Mercenaries‘. Na premiéře to emocemi jenom jiskřilo. Aby ne. Tihle pánové v důstojném věku dostávali zasloužené ovace za to, co ve svém životě pro hip hop udělali a co dokázali. Byli to oni, kdo zásadně ovlivnili a obnovili zájem britské a hlavně evropské scény jako celku o breakdance. O peníze nikdy nešlo. I vstupné z premiéry šlo samozřejmě na charitu. Ve skromném příbytku plném raritních, poctivě vydiggovaných LP’s jsem proto musel vyzpovídat člena crew, kterého jsem poznal v místním record shopu – Darrella aka Ice Kid Deeho aka Wax Buzzarda. Byl tu příběh, který musel zaznít.
Vím, že jsi b-boy, beatmaker a DJ. Co ale nevím je, jestli jsi někdy zkoušel graffiti nebo rap.
Kolem roku ’84 jsem trochu graffiti dělal. Když začínáš s hip hopem, tak chceš dělat všechno a stát se v tom dobrej. Ale já jsem byl fakt hroznej. Když jsem třeba něco namaloval na zeď v mým pokoji, tak mi naši akorát vynadali. Bylo to sprejem a fakt to vypadalo hrozně. Ale měl jsem kamarády, kteří to tenkrát vážně ovládali a těm jsem chodil krýt záda a tak.
A co tvoje a bráchovo začátky v breakdancingu?
No vlastně jsem to byl já, kdo bráchu k tancování přivedl a nakonec se z něho stalo naprostý zvíře. Ale ještě před hip hopem jsem se zajímal o jiný věci. Byl jsem třeba skinhead nebo pankáč. Prostě jsem hledal směr. Něco, co by mi sedělo. A pak jsem jednou šel dole v Bournemouthu po pláži a zahlédnul jsem týpka, jak dělá finger pops a to byl John aka Junk. Pořád jsem za ním chodil a ptal jsem se ho, jestli by mi nemohl předvést svoje finger waves a podobný věci. A on byl ze mě dost vystrašenej, protože si myslel, že mu dám přes hubu, když nepředvede svůj fingerpopping. Jenže o to mi vůbec nešlo. Já se prostě jenom opravdu zajímal o to, co dělal. To byly úplný začátky. Plus jsem sledoval ‘The History Of Hip Hop‘ na BBC 2, kde jsem viděl všechny ty týpky točit se na zádech, dje hrát z desek a tak, a říkal jsem si: ‚wow, co to sakra je? To je šílený‘. No a šest měsíců na to jsem nahodil Puma teplákovku, krátký blond vlasy a zabralo mi šest týdnů naučit se windmill, backspin a tyhle věci a za dalších šest měsíců – to bylo asi koncem roku ’84 nebo ’85 – jsem šel do klubu Madison Joe’s dole v Bournemouthu a John nemohl uvěřit svým očím. Říkal: ‚to je ten pankáč, kterýho jsem viděl před půl rokem? Jak ses naučil takovej windmill?‘ Nikdo prostě nemohl trumfnout můj windmill. Bylo to hodně rychlý a dynamický.
Když už jsi načal tvoje pohyby, kolik z nich dneska ještě zvládneš?
Pořád dělám halos, windmills, flares, footwork a spoustu mých vlastních pohybů. Takový menší ujetý pohyby, který jsem si sám vymyslel. A taky se tak trochu pokouším zapojit nějaký starší kousky, jako třeba backspin do stoje, nebo jak říkáme – pop out. Vlastně se toho moc nezměnilo. Pořád všechno zvládnu, i když jsem starší. 30 let ve hře je dlouhá doba, ale pořád se cítím dobře, protože trénuju. Pořád vymýšlím nový kousky a pořád zvládnu headspin.
Máte jako crew v současnosti nějaké pravidelné místo, kde byste mohli tancovat?
V současnosti je docela problém najít místo na trénink. Ale John má vlastní garáž, do které chodíme trénovat. To je jedno místo. Pak je ještě v řešení jedno další, kam by se mohlo chodit trénovat tak třikrát do týdne. Je to teď trochu složitější.
A jak je to v současnosti se zájmem lidí, o to co děláte, ve srovnání s 80. a 90. lety, kdy jste byli předmětem zájmu.
V 80. letech tolik ne. Lidi si z nás dělali srandu. Breakdance byl tou dobou už out, ale nás to vůbec nezajímalo, protože jsme sotva začali. Bylo to kolem roku ’87, kdy s tím všichni v Británii přestali. Já začal pár let před tím, ale pak přisel house a všichni se dali na house. V tu dobu začali všichni brát acid a chodit na acidový house party a tak, ale to my jsme nechtěli. Vydali jsme se společně vlastním směrem, kterým jsme se prokousali skrz 80. a 90. léta až do současnosti. 90. léta byly lepší. V Británii a vůbec na celém světě zase lidi začali tancovat a my jsme tak nebyli moc doma. Byli jsme víc v Evropě, pořád jsme jezdili na soutěže v Evropě, Battle Of The Year, do Švýcarska, Španělska, New Yorku, prostě všude. V 90. letech jsme v Evropě vyhrávali s naprosto odlišným stylem oproti Evropě. Lidi se díky nám k tancování vraceli a byli jsme tak zodpovědní za to, že se v té době scéna znovu rozjela. V té době jsme vyhráli několik soutěží včetně UK Champs, kde jsme vyhráli dvakrát, což je fakt masivní záležitost. Nenajdeš zemi na světě, kde by o tom nevěděli.
Jaký bylo setkání s americkými crews a jejich stylem?
Každej má odlišnej styl. Evropskej styl byl v minulosti dost gymnastickej. Hodně flarey, flippy pohybů a tak. To nebyl náš styl. My jsme byli kombinací rychlosti a stylu. Hodně jsme Evropu ovlivnili tou rychlostí, stylovými pohyby, footworkem a tímhle přístupem k tancování. Američani byli vždycky takoví. Oni měli vždycky takovej šílenej styl.
Takže myslíš, že jste ovlivnili hlavně Evropskou scénu?
No nebyla to jenom Evropa, taky Amerika, a Austrálie. Lidi se o nás doslechli a pak taky kolovalo jedno video. Jeden týpek z Evropy dal tu nahrávku Rocksteady Crew a rozmazaný kopie týhle nahrávky jsou dodneška různě po světě, protože někdo vždycky udělal kopii kopie, pak další kopii kopie, a tak to šlo dál donekonečna. Každej viděl náš trénink a reakce byly vždycky něco jako ‚ooh wow‘. A přitom to byl jenom trénink. My jsme dřív taky hodně sledovali na videu všechny z New Yorku a tak, všechny ty týpky s bezvadným stylem jako Kid Freeze a další. Oni to začali, to je jasný, ale my jsme zkrátka chtěli mít naprosto odlišnej styl od všech ostatních.
Blíží se vydání vašeho dokumentu a jeho premiéra jakbysmet. Jaké máš z filmu dojmy?
Je to moc pěknej dokument. Má to náboj. Je tam spoustu b-boys z celýho světa, kteří vzpomínají na naše setkání, dávají nám props a tak. Je tam i spousta našich záběrů z akcí a tréninků. Je to výborně poskládaný, má to bezva soundtrack a je to krásně sestříhaný. Dělal na tom Charlie Marbles, náš kámoš. Strávil na tom fakt spoustu času a myslím, že se to bude všem líbit. Je to fakt super. Něco jako Freshest Kids nebo tak.
A jak se to bude distribuovat?
Věnujeme to všem zadarmo ke stažení.
Respekt.
Jo jo, není to o penězích a ani nikdy nebylo. Je to o našem místě v historii hip hopu. Máme za sebou spoustu historie, tak kolem 30 let. Je to celý o lásce a vášni pro věc a o tom místě v historii. Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že si to celá crew do jednoho zaslouží. Všichni do tý historie přispěli svojí troškou a stále přispívají.
Takže se dá říct, že vliv hip hopu na tvůj život je zásadní?
Já jsem v životě nezůstal u velkýho množství věcí, do kterých jsem se pustil. Jako každej jsem si prošel fázemi, kdy si říkáš: ‚jo, to je bezva, a za 5 tejdnů, hmmm to nee‘. Ale s hip hopem to je jiný. Máš tolik možností, čemu se věnovat, všechny elementy a tak. Můžeš dělat djing, digging, hledat samply, dělat beaty, graffiti, nebo tancovat. Pořád máš co dělat. A já se rozhodně nenudím už 30 let. Nikdy jsem u ničeho nezůstal, kromě hip hopu.
Kdy a jak jsi začal s djingem, diggingem a dělat beaty?
Tancování jsem se věnoval už nějakou dobu, ale když tancuješ na určitou hudbu, začneš se zakrátko zajímat, odkud se všechny ty breaky berou. Předtím, než jsem teda začal s djingem, jsem začal shánět desky. To bylo v roce ’92. Když jsme tenkrát tancovali na pláži, přišel kámoš, Tony The Pencil, a v ruce měl desku. Payback od Jamese Browna. V tu chvíli jsem si říkal ‘tu musím mít‘. Takže jsem začal s diggingem v roce ’92, hledal jsem break a tak. Sháněl jsem klasiky, rare groove, a rok na to mi došlo, že všichni shání ty samý věci. Tak jsem na to pak šel jinak a začal jsem hledat víc obskurní věci. A i když pořád chceš ty breaky, do kterých jsi breakoval jako dítě, bereš je, když je někde vidíš, ale já jsem šel hlavně po věcech, který nikdo moc nehrál. Takhle jsem si postupně vytvořil slušnou sbírku desek a pak jsem začal hrát na prvních okolo Bournemouthu. To bylo ke konci devadesátek. K produkci jsem pomalu dostal kolem roku 2001. S tvorbou jsem začal na Playstationu s programem Music 2000. Šel jsem na to tak, že jsem si na CD vypálil všechny svoje desky a samply, samply jsem nahrál a dělal beaty. Pak jsem přešel na Acid, následně na Ableton a teď mám MPC. Možná ještě v budoucnu přejdu na SP1200 nebo MPC60, protože mám rád starší 12-bit zvuk, jaký měli Mobb Deep. Rád dělám věci pomalu. Pracovat na sobě a nechtít to všechno hned. Když chceš všechno teď hned, můžeš si strašně snadno vytvořit blbej styl. Když nemáš žádnou knowledge, nikdy nemůžeš bejt lepší než ten, kdo si dává na čas. A já si dávám na čas.
Máš v plánu vydat něco na desce?
Jo, na místním labelu B-Line Records. Týpek z toho labelu chce vydat všechno. Tak si říkám ‚ooou ok‘. (smích) Každopádně jako producent si vždycky myslíš, že beaty musí mít něco navíc. Já tam prostě něco takovýho potřebuju. Lidi ti chválí tvoje věci, ale nikdy to prostě nedotáhneš k maximální spokojenosti, protože si pak poslechneš tvorbu někoho jinýho, řekneš si ‚oh wow‘, pak se vrátíš ke svým beatům a řekneš si ‚hmmm, nevim nevim‘. Já jsem vždycky sebekritickej. Nicméně doufám, že vydáme společně něco s mými kámoši z Chicaga – Stereotypes. Jsou krutý a mohli by do mých věcí něco narapovat. Možná už letos.
Když už se bavíme o vydávání. Našel jsem tě na Discogs uvedeného v credits Breaker Breaks série od Second To None jako ‚Breaks, samples from…‘. Dá se říct, že jsi něco jako hlavní digger vaší crew?
Jo, jsem jeden z dodavatelů. (smích) Ale Breaker Breaks udělal Junk, můj kámoš John. Máme spolu dohodu. Já pro něj hledám nový věci a on to pak použije. Ne všechno. Když to má hip hop sound nebo něco podobnýho, tak si to nechávám pro sebe. On si bere b-boy věci. Už to bude tak 10 až 15 let, co mu dělám jednou za měsíc složku plnou breaků. A spousta z nich se nikdy nepoužila. Víš jak, dřív tu byly klasický breaky jako ‚Amen, Brother‘ nebo ‚Funky Drummer‘ a každej si myslel, že tyhle breaky jsou konec breaků a hotovo. Ty nepřekonáš, to jsou ‚ty‘ breaky. Ale na světě jsou miliony breaků. Jako třeba z Čech. Český breaky jsou úžasný. Zrovna tak Německý nebo Italský. Je to nekonečný. A vždycky, když udělám novou složku, John říká něco jako ‚wow, co je tohle, tenhle break jsem v životě neslyšel, šílený‘. Pokaždý dělám složku tak 40 breaků a on mi za ně platí, respektive za čas strávený jejich hledáním. Na tyhle break LP’s jsem dodal víc než většinu a on udělal ty b-boy mixy a všechno ostatní. Takže jo, stojím za tím vším.
Čím se jako digger lišíš od průměru?
Vždycky mi šlo podívat se na desku a vědět, že na ní něco je. Myslím, že to přichází s časem. Podíváš se na desku a vidíš tmavší místa. To můžou být breaky, breakdowns nebo nějaký intermissions a tak. Pak taky covery. Vidíš tam producenty a lidi, co na tý desce hrajou. A když si všimneš jmen, který znáš, jako třeba Steve Gadd nebo Creed Taylor, a je to za libru, tak to prostě bereš. Ale nemyslím si, že bych byl lepší, než kdokoliv jinej. Podle mě je to hlavně o knowledge. V Británii mám nad ostatními asi výhodu, protože jsem diggoval v Evropě přes 6 let. Ve Švýcarsku, Španělsku, ale ze všeho nejvíc v Berlíně, kde jsem získal hodně znalostí o deskách z Německa, Itálie, Polska nebo Ruska. Sehnal jsem tam hodně krutý desky z Ruska, jako třeba Leningrad Jazz Assemble. Když jsem byl v Berlíně, tak jsem šel hlavně po obskurních deskách z Německa. Pracoval jsem tam v record shopu, takže jsem byl pořád kolem tisícovek až stovek tisíců desek a dostával jsem za to zaplaceno. Ten týpek mi navíc řekl ‚když se ti něco bude líbit, dej si to pro sebe stranou do krabice‘. V Berlíně jsem byl prostě po celou dobu ve svém živlu. A ostatní obchody a trhy jsem obcházel i tak, i když jsem dělal v record shopu a měl jsem tam desky zadarmo.
A jak ses do Berlína dostal?
To bylo kvůli holce z Německa, se kterou jsem chodil. Jmenovala se Naomi a její kámoš Dejoe ( mimochodem velice to známý writer) z Berlína, se kterým mě seznámila, se jednou stavil a hned jsme si sedli. Tenkrát mi řekl ‚kdykoliv budeš chtít přijet do Berlína, přijeď‘. Tenkrát se tam vrátila i moje holka, protože tady už dokončila její kurz. Já jsem měl tou dobou Bournemouthu docela dost. Měl jsem hodně problémů a tak. Tak jsem si vzal jeden bágl s oblečením, jeden s deskama, krabici sedmipalců, 150 liber a zůstal jsem tam 6 let. (smích) Začal jsem tam hrát, vydělávat a pak jsem na ulici potkal chlápka, jak se tam dře s deskama v krabicích, zeptal jsem se ho na práci, dal mu moje číslo a od tý doby jsem měl práci a místa na hraní po celym Berlíně. Bylo to docela šílený.
Když už přišla řeč na djing, jaké byly tenkrát parties v Bournemouthu?
Jo, tenkrát byly dobrý akce. Hlavně v devadesátkách a na začátku 2000’s. Já jsem hrával v Consortiu. To byl klub dole na náměstí, kde jsme měli zajímavý hosty, jako třeba Keb Darge, People Under The Stairs, Ugly Duckling, nebo Cash Money. Se všema jsem tenkrát hrál, to bylo docela šílený. Ne jako teďka. (smích) Věci se od tý doby změnily.
Jo, ale to není jenom případ Bournemouthu. Co si dneska myslíš o uznání publika, Seratu a o tom všem?
Serato je dobrá věc, protože se nemusíš tahat s vinylama. Je to jednodušší způsob, ale zároveň docela línější způsob, jak se věnovat djingu. A já fakt nejsem línej. Radši budu na akci tahat 20 kilo vinylů a hrát originály. Scratch dj’s jsou třeba něco jinýho. Ty můžou stahovat mp3 celý dny, ale když hraješ z mp3 funk a podobný věci, tak to zní trochu plasticky.
autor rozhovoru: Magič
