O hudbě píšu asi sedm osm let, a přesto jsem nikdy k žádnému článku nepřistupoval s takovou pokorou jako teď. Svou roli jistě sehrálo i to, že jsem po promarněné londýnské šanci příliš nevěřil, že bych Purpurového umělce mohl ještě někdy v Evropě spatřit, ve skutečnosti ale narážím na něco jiného. Vždy se snažím, abych svůj zážitek dokázal zprostředkovat co nejvěrněji. V tomto případě je mi však předem jasné, že se mi to tentokrát zkrátka nemůže podařit. Zážitek z rakouského koncertu Prince, který se nakonec uskutečnil 13. července ve vídeňské Stadthalle, byl totiž natolik jedinečný a silný, že jej bez nadsázky musím označit za nejlepší hudební vystoupení mého života, za událost, která se jen stěží bude kdy opakovat. Doufám tedy, že z této reportáže bude přinejmenším alespoň jasné, že nepřeháním.
Vídeň je nádherné město a pokaždé mě překvapí něčím novým. Totéž platí i o úrovni služeb pořadatelské agentury, pro jejíž zaměstnance nebyl jediný problém vyměnit nám nevyhovující místa jen několik minut před začátkem koncertu. Hala už tou dobou byla prakticky zaplněna, proto jsme se namísto stání pod pódiem rozhodli pro sezení ve vzdálenější polovině. Stylová promítací obrazovka s princovskou symbolikou a mnohem lepší zvuk dostatečně zajistily intenzitu našeho prožitku. Troufám si ovšem tvrdit, že nejinak by tomu bylo i bez této kompenzace. To hlavní se přece točilo kolem něčeho jiného, kolem něčeho, co přišlo už pět minut po osmé hodině večerní a poskytlo nám bezmála tři hodiny trvající show v tom nejpravějším slova smyslu, jež nejen že vůbec nic nepostrádala, ale navíc obsahovala spoustu vzrušujících překvapení, která výjimečnost celého zážitku jen podtrhla.
Anebo snad znáte jiného muzikanta, který s přehledem zahájí svůj koncert netradičně svým nejslavnějším hitem a okamžitě vás tak vtáhne do děje, aniž by vám dal sebemenší šanci na vybranou? Klávesistka Cassandra O´Neal a nová tvář souboru Frédéric Yonnet hrající na foukací harmoniku se blýskly hned v úvodu, nicméně největší ohlas přirozeně sklidil Prince, který okamžitě rozezpíval většinu publika. Ano, řeč je pochopitelně o „Purple Rain“. Zahajovací část patřila klasickým hitům z osmdesátých let jako „Let´s Go Crazy“, do nějž byla skvěle zakomponována swingující verze Delirious, načež došlo také na skladby „1999“ a „Cream“, mezi něž byla vklíněna novinka z Lotus Flow3r – „Dreamer“. Jedná se o rockovou věc, mimochodem nominovanou za rockový výkon na cenu Grammy, a přesně taková byla i tato část setlistu, jíž dominovala Princova energická uhrančivá kytara a která vygradovala skladbou „Stratus“. Následovala chvilka věnovaná Sheile E. a jejímu hitu „The Glamorous Life“, po níž přišla klidnější, avšak neméně působivá část koncertu.
Ve skutečnosti bych měl použít zvučnější superlativy, protože následující mix sestávající z písní „Question of U“, „The One“, „Fallin‘“ Alicii Keys a „Electric Man“ představoval asi nejlepší moment celého večera. Prince se v něm projevil jako jak talentovaný autor, tak skvělý interpret balad, což je stránka možná zbytečně příliš zastíněná jeho tanečními skladbami. Minimálně srovnatelné bylo však senzační provedení „Nothing Compares 2 U“, které v duetu se Shelby J ukončilo po „Musicology“ s kouskem textu z mého favorita „Housequake“, „Take Me With U“ se Sheilou E. a legendě nejlegendárnější „Kiss“ hlavní díl koncertu. Musím se přiznat, že mi to celé přišlo strašně krátké a spousta mých oblíbených věcí vůbec nezazněla. Naštěstí sekce tvořená přídavky trvala téměř stejně dlouho.
„Who wants to dance,“ zahlásil Prince při svém návratu, a aniž by čekal na odpověď, hned spustil ve velkém stylu s „The Bird“, neboli hitem spřáteleného souboru The Time, u nichž pak ještě zůstal s „Jungle Love“, během kterého se k němu na pódiu připojilo mnoho tanečnic a tanečníků z prvních řad publika. „Be careful, I have no insurance,“ zavtipkoval si, zatímco neustále vybízel lidi k tanci a za pomoci osvětlovačů kontroloval, zdali se fanoušci baví stejně jako on. Ujištěn, že ano, nechal všechny zpívat refrén z „(Eye Like) Funky Music“, aby přešel k osvědčené bombě „Play That Funky Music“, dnes už téměř zapomenuté kapely Wild Cherry, a celé to šílenství udržoval s „Controversy“ a „A Love Bizarre“, aby jej celé zakončil coverem zpěváka Sylvestera – „Dance (Disco Heat)“ -, během něhož zazněl také refrén z novinky „Everybody Loves Me“, halasně zpívaný vestoje celou halou. První přídavek pak definitivně tklivá „How Come U Don´t Call Me Anymore“, opět jeden z vrcholů koncertu, kde Prince vzpomněl na své nenapodobitelné skřeky a všechny tak okouzlil svým dech beroucím projevem. „Thank you, good night!“ A za dohrávek kapely opustil pódium.
Vídeň byla naštěstí dostatečně beautiful, aby se Prince po vytleskávání vrátil ještě zpět. Úvodní Mountains zanedlouho přešla do „Shake Your Body (Down to the Ground)“, posledního velkého hitu The Jacksons, a ve skvělé náladě s pokračovalo s poctou jedním z Princových velkých vzorů, a sice Sly & the Family Stone. “Everyday People” a “I Wanna Take You Higher” k tomu posloužily více než dobře, čímž skončila i tato etapa vystoupení. Prince poděkoval a opustil stage. Obecenstvu to ale přesto připadalo málo. Po dlouhých minutách vytleskávání – vevnitř bylo neuvěřitelné horko – se náš protagonista vrátil, a to se svou asi nejlepší aktivistickou skladbou poslední doby. Tu stylově začne intrem z Purple Rain, ovšem hned je jasné, oč tady půjde. “What time is it? It´s time to get funky!” Publikum zpívá, a Prince spouští první sloku: “Every once in a while, you need some Ol´ Skool Company…”
Super. I konec se vyvedl maximálně, lepší tečku jsem si osobně nemohl přát. Fanoušci stále tleskají, pot jim stéká z čela a poslední zbytky naděje bere rozsvícení světel. Několik minut se sice ještě snažíme, ale přesto víme, že přes tohle už vlak nejede, a už vůbec ne ten fialový. Polovina plochy na stání už je vylidněna, my sedící čekáme, až projdou davy. Přesto se dočkáme ještě jednoho překvapení. Zničehonic se na pódiu objeví Prince a pohotově spustí opravdu poslední píseň večera – “Peach”. Ještě rychleji je zase zaplněna větší část plochy na stání a všichni si to užíváme, jako by to bylo v roce 1999. Prince nám tvrdil, že jsme na nejlepším místě na světě. Musím říct, že nelhal. “I love you Vienna but I gotta go, you´re still the Peach!” Moc jsem se tu nerozepisoval o úžasných výkonech jednotlivých muzikantů, pomíjel jsem vitalitu nestárnoucího Prince a nezmiňoval jeho šílené taneční kreace, protože tohle všechno určitě víte. Co ale možná jen tušíte, tohle byl nejlepší koncert mého života.
čti také:
Prince zase kouzlí s číslovkami, jeho nové album se jmenuje 20Ten
další články:
Live video dne: The Roots – Seed 2.0
Jak to vypadá, když Mayer Hawthorne koketuje s reggae?
Questlove, Raphael Saadiq a Amy Winehouse pracují na společné desce
