Když Amy Winehouse před pár lety zpopularizovala retro soul, každá nahrávací společnost chtěla mít svou vlastní Amy, a na scéně se rázem objevily nové tváře s hlubokým hlasem a hudbou dělanou stejnými postupy jako před čtyřiceti lety. V době, kdy tahle mánie pomalu utichá, přichází na scénu zpěvačka a textařka Melanie Fiona, která najednou předskakuje na turné Kanye Westovi, aniž by měla venku jedinou skladbu, a nadšené reakce na její první singl „Give it to Me Right“ jsou znamením toho, že o tenhle styl je pořád zájem. Chytrá skladba, kde Melanie zpívá o tom, že chce být uspokojená v posteli, ale zároveň na sebe neupozorňuje explicitním slovníkem a striptýzem ve videoklipu, připravila posluchače na její debut „The Bridge“, který přišel do obchodů letos v létě.
Melanie pochází z Kanady a vyrůstala – překvapivě – na klasických skladbách od interpretů jako The Supremes, jejichž vliv je v některých jejich skladbách zřetelný. Už zmíněný singl, který se opírá o podobný motiv jako „Mercy“ od Duffy, vás musí přesvědčit o tom, že posloucháte zpěvačku, která má pro tuhle muziku cit. Jejímu projevu zkrátka není co vytknout. Kromě toho, že její silné vokály jsou pro soulovou hudbu jako stvořené, jí navíc jde díky skvělé artikulaci dobře rozumět, a poradí si s jakýmkoliv tempem a polohou.
Sama Melanie označuje svůj styl jako soul-pop, a to celkem výstižně. Některým skladbám přijde na chuť i masový posluchač, zároveň je ale ocení i příznivec R&B a soulu. Kromě toho jsou tu cítit i stopy reggae, hip-hopu a latinské hudby, kterou Melanie slýchávala z gramofonu svých rodičů. Po úvodním singlu „Give it to Me Right“ se zrychlí tempo a následují nejpopovější skladby na albu. „Bang Bang“ a „Monday Morning“, oba chytlavé uptempo songy, potěší spíš mainstreamového posluchače, zato v následující „Please Don't Go“ už se zpěvačka pouští do syrovějšího motownovského soulu a hned je z toho jedna z nejsilnějších věcí. K rychlému tempu se vrací ještě energická „Johnny“, která má po „Give it to Me Right“ zřejmě největší šanci stát se hitem.
Zbytek skladeb jsou převážně střednětempové záležitosti propojující soul a pop. „Sad Songs“ je díky příjemnému reggae podkladu dalším adeptem na singl a trumpetama podpořená „Ay Yo“ je jí se svým motivujícím textem v patách. Na závěr zpěvačka dokáže svou univerzálnost ve dvou baladách a nechá vás přemýšlet o tom, který typ skladeb se vám líbil nejvíce.
Melanie Fiona má velký talent a „The Bridge“ je plnohodnotné album, které nebudete vypínat po doznění prvního singlu. Co je taky vzácné u nového umělce upsaného major labelu je fakt, že se tu nesetkáte s žádnými hosty a dokonce ani booklet neskrývá žádná populární jména v roli producentů. Problém je akorát v tom, že album nevyšlo o tři roky dříve, a dnes už se svými pokusy o návrat ke zvuku starého soulu nic převratného nepřináší. To ale nemění nic na tom, že vám nabízí 45 minut kvalitní hudby od zpěvačky, kterou se do budoucna vyplatí sledovat.
Melanie Fiona – The Bridge:
01 Give It To Me Right
02 Bang Bang
03 Monday Morning
04 Please Don't Go (Cry Baby)
05 Ay Yo
06 Walk On By
07 You Stop My Heart
08 Johnny
09 Sad Songs
10 Priceless
11 It Kills Me
12 Teach Him
Související články: Melanie Fiona