Martin Svátek je soul, RnB zpěvák ze skupin Madfinger a Navigators. Na pódiu ho určitě nepřehlédnete – charisma jako hrom, úžasný hlas, černé brýle. I přesto, že od narození nevidí, dělá to, co ho baví – hudbu. Před nedávnem vydal s Madfinger výborné album „Another Chapter“, na kterém se podílel i autorsky. Jestli ti v Čechách chybí opravdu kvalitní soulový zpěvák, jehož vzorem je Dwele nebo Musiq, seznam se s Martinem Svátkem.
Martine, je ti 31 let, takže už nejsi žádný nováček na scéně, já osobně sem tě zaregistroval jako vokalistu v Navigators, ale především jako zpěváka kapely Madfinger. Zkus zmapovat svojí dosavadní kariéru.
Teď v tuhle chvíli, když tu tak sedím a vybavuji si všechny ty zvláštní zážitky a to všechno, čím jsem proplul, mám takový pocit, že toho bylo sice dost, ale vlastně jsem rád, že je to za mnou. Asi v těch 17ti letech jsem měl takový asi dost rychlý začátek. Dostal jsem se k producentovi Ivanu Královi, který kdysi hodně fungoval v Polygramu. Skládal jsem tehdy muziku pro jednu zpěvačku, ale všechno to narazilo na jeden problém. Nechtěl jsem zpívat česky. V té době jsem k tomu měl opravdu hodně nekompromisní postoj a i když dneska jsem češtině víc otevřený, v té době jsem opravdu nechtěl. Byl jsem tehdy zahlcen těmi super producenty jako byl hlavně Babyface a L.A.Reid, Timbaland, nebo i R. Kellym, který vyprodukoval i pro ostatní docela zajímavý nahrávky.
V tom roce 97 to tedy úplně nedopadlo a nijak zvlášť mě to netrápilo. Zkoušel jsem kluby. Nejdřív s tou zpěvačkou, o které jsem se už zmínil a pak i sám, což bylo úplně jiný, zajímavý a ne vždycky pozitivní energii přinášející věc. Začal jsem se míchat i do DJingu, ale celkově se to nedotáhlo do konce, protože vedení toho hodně známýho klubu se proti tomu postavilo, takže jsem tam přestal zpívat i se pokoušet stát se DJem. Doma jsem natočil demo. Když si ty dvě věci teď pustím, musím říct, že z toho pořád mám docela dobrej pocit. Dokážu si jasně říct, když něco neudělám dobře a myslím, že jsem na sebe hodně přísnej, ale i když zvuk tý nahrávky nebyl fajn, dal jsem si na tom tenkrát dost záležet a dokonce v jednom tehdejším pořadu na Evropě 2 tu jednu ukázku několikrát pustili.
Pár lidí jsem oslovil, svoje demo jsem posílal, chvíli to zajiskřilo, že by se mohlo něco dít, ale vyhaslo to ještě dřív, než jsem se stačil nadechnout a tak jsem napsal inzerát, že miluju soul a černou muziku, že zpívám a sem tam i něco zahraju na klávesy a trošičku se to pohnulo. Vystřídal jsem pár kapel až jsem se dostal do plzeňský funkový partičky, Buster Nixon. Bylo to fajn období, i když asi po dvou letech jsem odešel, ale nic to na tom nemění, že jsem tam našel fakt hodně dobrýho kámoše. Asi by byla nuda říkat všechny ty kapely, takže za všechny bych jmenoval Tribetown. To byla hodně zajímavá zkušenost.
A nyní jsem tedy v Madfinger a Navigators a jsem spokojenej. Nemyslím si, že v tom mým případě se dá mluvit o kariéře. Vždycky jsem chtěl zpívat a miluju muziku a šel jsem za tím a proto dneska dělám to, co mě naplňuje.
V čem je pro tebe hlavní rozdíl v hraní s Navigators a Madfinger?
Byl to tehdy zvláštní, až euforickej pocit, když jsem začal hostovat v Navigators. Hlavně tam byl obrovskej zážitek prvně v Lucerně, kdy tam bylo hrozně moc lidí a já měl před ně vystoupit a zazpívat Superstition od Stevieho Wondera. Když jsem vystupoval na to pódium, cítil jsem, že chci udělat ten pohyb vzad a prostě nezpívat, ale pak mi projelo hlavou, že tady je možná začátek něčeho a prostě musím tam jít a zazpívat to co nejlíp a všechny dostat. Na chvíli jsem je dostal a přesvědčil i osobu, u který jsem si to tenkrát moc přál, ale opravdu jenom na chvíli, ale nevím…..možná díky tomu jsem začal opravdu víc hrát a zpívat.
I když muzika Navigators a Madfinger má společnýho jmenovatele, je to černá muzika, v Navigators vznikaly skladby jinak a i když je mi jasný, jak Navi muzika dokáže rozhejbat publikum, víc jsem se soustředil na tu mou hlavní kapelu, na Madfinger. Na koncertech s nima jsem cítil a dodnes cítím euforii a snažím se to těm lidem předat tak, jak to v sobě mám. Je to můj sen, kterej prostě prostoupil do reality, je to ta pravá pozitivní energie, kterou každej určitě bude vnímat, pokud tuhle kapelu pozná.
Když sem tě viděl poprvé, hned si mi samozřejmě evokoval Stevieho Wondera. Neštvou tě někdy už ty řeči o Steviem? Slyšel sem, že ti to vytkla myslím i porota v Superstar.
Porota v Superstar mi vytkla úplně jinou věc, protože myslím, že ty lidi, co nás posuzovali možná ani Stevieho neznali, protože to byli jiný lidi než ti, kteří se pak objevovali na obrazovce. Nevím, asi to tak má být. Nevidím jako Stevie, zřejmě dělám stejný pohyby jako on, protože někde někdo napsal, že i jeho pohyby kopíruju a tím zesměšňuju práci a úžasnost Stevieho, ale když jsem se toho dotyčnýho zeptal, kdy vyšlo album Innervisions, už neodepsal. Já si Stevieho hrozně vážím. Dokázal obrovsky úžasnou věc a mám ten pocit, že už se to nikdy žádnýmu slepýmu nepovede, protože dnešní doba je zaměřená na vzhled, na show. A i když je dneska internet přístupnej všem, je tolik povrchních lidí, kteří maj z těch normálních slepoňů, kteří to maj srovnaný a dokážou hodně věcí a nepotřebujou, aby je někdo vodil za ručičku, neuvěřitelnej strach. Já ale těch vzorů mám moc. Poslouchám moc muziky a často mě posouvaj i různý situace a zážitky, kterýma procházím.
Můžeš mi říct co posloucháš, co tě ovlivňuje, jaký je tvůj názor na českou scénu?
Můj nejstarší bratr mi dal obrovskej základ k tomu, co dneska dělám. Tenkrát mi ze západu vozil kazety a desky Michaela Jacksona, Whitney Houston, Wham a třeba Kool & the Gang, nebo Earth Wind & Fire. Stevie samozřejmě nechyběl. Od těch desíti let mě začala moc přitahovat tehdejší hitparáda. Hltal jsem skoro každýho interpreta a postupem doby jsem se dostal k pořadu The Countdown, což byl žebříček současný RnB a hip-hopový muziky a v těch devadesátkách to byla hodně kvalitní muzika. Mě tedy alespoň přijde hodně fajn tohle období, protože jsem na něm vyrůstal. Takový kapely jako Boyz II Men, Mint Condition, Brian McKnight, Atlantic Starr, Troop, Jodeci, Babyface a spousty dalších si dneska klidně rád pustím a budu si to užívat, jako tenkrát, když jsem se v noci třásl, aby mě máma nenačapala, protože tyhle pořady se vysílaly hlavně v noci. Dneska je to s tou muzikou horší. Je pořád míň a míň tý super kvalitní černý muziky. Neposlouchám ale jenom soul nebo RnB, ale i hip-hop a i z jinejch žánrů si vyberu pecky, který mi něco daj. Takže jsem jel třeba i v Coldplay, Keane, Lifehouse, ale černá muzika je prostě ta, která přemění dům v domov, když si jí pustím. K český scéně toho moc říct nemohu. Jedinýho, koho jsem si doma pustil, byl Dan Bárta a Ilustratosféru a jeho Entropicture. Až teprve nedávno jsem do svýho playlistu, kde jsou většinou černoši založil i demo kapely Chamber Worcester. Úžasná kapela.
Pojďme ale k podstatě čerstvé desce Madfinger – „Another Chapter“. Musím se přiznat, že je to jedna z mála českých desek, která mě opravdu baví. Je to tvoje první deska s Madfinger, některý pecky si skládal ty sám, řekni mi příběh tohodle alba a jak si vůbec spokojen s přijetím desky, potažmo jejím prodejem, tour atd…
Tenkrát se to na mě všechno strašlivě hrnulo. Nejdřív bylo prostě úžasný, když se klukům líbily moje věci a chtěli je hrát a pak to postupovalo dál, kdy jsme společně makali na něčem, co jsme nazvali „Another Chapter“. Bylo to super nahrávání. Moje zkušenosti s fungováním ve studiu nebyly nijak velký a myslím, že co se mě týče, je vždycky co vymakávat a jak se posouvat dál a tohle nahrávání, tahle zkušenost mi dala další kopanec a určitě něco, co mi dává ten pocit, že co tady a teď děláme není zbytečný.
Moc se mi líbí reakce některejch lidí, kteří třeba vyprávějí, že svým dětem pouštěj naší desku a oni tancujou a líbí se jim to. Mám radost, že když někomu pošlu ukázku a on se přijde podívat na koncert, že třeba díky tomuhle koncertu pozná něco novýho a že Česká republika není jenom o bigbeatu, punku a rocku – nic proti nikomu:), ale že i někteří z nás to cejtíme prostě jinak, černě.
Pro mě osobně jsi jeden z mála lidí u nás, kteří zpívají soul, potažmo rnb a dokážu jim to věřit, což je u tohoto žánru naprostý základ. Jak obecně tebe ovlivňuje to, že jsi Róm? Myšleno v tvém hudebním cítění nebo to naopak vůbec nepociťuješ? Pro mě je rozdíl hlavně v té přirozenosti, která z tebe totálně čiší.
I když jsem si svoje dětství opravdu hodně užil i se svými sourozenci a do dneška z těch zážitků beru sílu, která mě tlačí dál, spoustu času jsem trávil hlavně na internátu. Tam moc Romů nebylo a i když se doma mluvilo cigánsky, já nemluvím a ani skoro nerozumím. Obecně se říká, že Romové tu muziku cítí jinak, ale já to nikdy moc neřešil. Vůbec mi nedělá problém říct, že jsem cigán, i když jenom z máminy strany, ale asi jinak to s tou muzikou nespojuju nějak moc. Jsou bílí, který zazpívaj tak úžasně, že ještě dva dny mi leze mráz po zádech a naopak jsou černoši, který můžou mít cokoliv, jenom ne rytmus.
Co by si chtěl dosáhnout? Nějaké plány do budoucna?
Mně se splnil veliký sen. „Another Chapter“ je stále to hlavní, co bych rád s Madfinger tlačil, ale současně jsem začal přemýšlet o tom přiblížit se i k tomu, co mě taky baví a dát do hip-hopovejch beatů RnB feeling. Narazil jsem na zajímavýho DJe. Říká si DJ Peca One. Neznal jsem ho osobně, stáhl si jeho mixtapy a moc mě to bavilo a zajímalo mě, jak hraje na obyčejnejch parties pro lidi a zrovna nedávno jsem to zažil. Má suprovej přehled o muzice a díky němu se mi teď dostalo do rukou několik zajímavejch beatů a zatím se seznamuji s jménama lidí, kteří ty beaty udělali a začíná mě to bavit, ale všechno je to zatím pořád na začátku. Teď v tuhle chvíli chci hlavně hrát a propagovat desku „Another Chapter“, protože ta deska je pořád čerstvá a nadupaná.
Nějaké vzkazy?
Zkuste někdy zavřít oči a otevřít uši. Ne proto, abyste po prvním kroku prošli skleněnejma dveřma, ale kvůli muzice. Zkuste se neovlivňovat klipama, ale vnímejte samotnou muziku a zkuste si podle hlasu představit, jak ten, kdo zpívá, vypadá.
Jinak posílám obrovskej úsměv a přeju štěstí ve všem, co děláte. Je super pocit dělat to, co člověka naplňuje a může to bejt cokoliv, to je jasný. Mějte se fajn.
DWELE: Řekni svojí holce, jak se cítiš při poslechu těchto skladeb…
MR. ULTRAFINO – Hudba musí být vždycky výš, něž muzikantovo ego
TINA: Karel Gott je velmi sympatický týpek
