„Black is beautiful but black isn’t power. Knowledge is power.“
Třicet let ležel v suterénu švédské televize ladem materiál mapující hnutí černé moci ve svém nejvýznačnějším období, než jej režisér Göran Hugo Olsson přetavil společně s doprovodnými komentáři aktivistů, vědců či umělců a dobově znějící hudebními podkresy do dokumentárního snímku „The Black Power Mixtape 1967 – 1975“. Nejprve byl uveden na festivalu nezávislých filmů Sundance začátkem roku 2011. Následně se vrátil do Švédska, kde byl oficiálně zveřejněn 1. dubna 2011, až se konečně dostal také do českých kin, a tak vznikla následující recenze.
Hnutí za občanská práva končí tam, kde začíná černá moc. Přesto by hnutí černé moci nedávalo smysl, nevymezovalo-li by se vedle útlaku černochů v americké společnosti také vůči pozici, kterou ztělesňoval Martin Luther King. John Steinbeck údajně prohlásil, že socialismus nikdy nezakořenil ve Spojených státech, protože pracující Američané nevnímají sami sebe jako vykořisťovaný proletariát, ale jako dočasně potlačované milionáře. Na tuto skutečnost upozorňuje dokument hned v úvodu, kdy je zpovídán jistý zaměstnanec bistra, podle něhož se každému pracovitému Američanovi daří lépe než kterémukoli Evropanovi, třebaže pracuje sedm dní v týdnu, aby tak nějak vyšel. Zatímco bělošští Američané snili svůj americký sen o zemi svobody, černošskému obyvatelstvu byly odepřeny i pouhé vyhlídky na změnu ve svém společenském postavení občanů druhé kategorie. Velmi působivě o tom vypráví matka Stokely Carmichaela v souvislosti s pracovními příležitostmi. Jak napsal James Baldwin v jedné ze svých esejí z roku 1955, američtí černoši dostávají práci jako poslední a přicházejí o ni jako první.
Oproti USA představovalo Švédsko výspu demokratického socialismu, které se seriozně zabývalo a patrně nejvíce rozvíjelo otázku ekonomické demokracie, respektive společného vlastnictví podniků pracujícími. A když vezmeme v potaz, že tato země patřila mezi významné sponzory hnutí za občanská práva, všemožně podporovala jeho představitele a kriticky se stavěla vůči americké zahraniční politice, zejména v otázce války ve Vietnamu, nepřekvapí, že to byli právě švédští novináři, již věnovali dění v Americe náležitou pozornost. Jako jiní kritici tamějších společenských poměrů byli i oni a instituce, jež je zaštiťovaly, označováni za antiamerické. To ostatně reflektuje samotný dokument v případě amerického bulváru TV Guide, který z antiamerikanismu neváhal obvinit ani občany USA. Pokud vám to připomíná praxi Fox News, už víte, že některé způsoby vedení politického boje zkrátka nezastarávají.
Strategie hnutí za občanská práva spočívala v nenásilném nátlaku na odstranění rasismu a jiných forem útisku. Hnutí černé moci se lišilo od svého historického předchůdce důrazem na aktivní postup, na konfrontační přístup s využitím všech nezbytných prostředků, jak to slavně pojmenoval aktivista černých muslimů Malcolm X. Tyto prostředky očividně zahrnovaly také násilí. Po vraždách Kinga a bratrů Kennedyových se nejznámějšími nositeli této myšlenky stali členové Strany černých panterů, kteří své ozbrojování odůvodňovali nutností obrany před zlovůlí složek státního aparátu, zejména policie. Notorická operace COINTELPRO, v jejímž rámci docházelo k politickým procesům i vraždám aktivistů agenty FBI, je v tomto ohledu nanejvýš příkladná. O tématu násilí pojednává asi nejsilnější pasáž filmu, kde s Pantery spřízněná komunistka Angela Davis popisuje, jak je rasistické násilí součástí každodenní reality amerických černochů. Za takových okolností se zdají být dotazy na vhodnost násilí na straně utlačovaných absurdní a pokrytecké.
Historie 20. století dala za pravdu spíše nenásilí, jelikož jeho opak vedl k politicky kontraproduktivním výsledkům. Přesto lze stěží jednoznačně odsoudit strategii hnutí černé moci za nemorální. Díky zakladateli mírových studií Johanu Galtungovi víme, že násilí má mnohem složitější povahu. V situaci strukturálního násilí, ve kterém společenská struktura či její instituce znemožňují lidem uspokojit své základní potřeby, by takový úsudek nebyl než formou mocenského boje, v němž se jedna skupina lidí snaží ovládnout skupinu druhou. Jestliže odmítáme násilí jako takové, není možné se soustředit pouze na jeden z jeho projevů a ostatní ignorovat či vyloženě popírat.
Ani Černí panteři nepovažovali násilí za jediný prostředek své činnosti. Revoluční potenciál se měl podle jejich názorů realizovat především vzděláváním a politikou směřující k emancipaci jednotlivce, jejímž příkladem budiž sociální práce vykonávána členy strany v prostředí amerických ghett. Z dnešního pohledu zaujme především bezbřehost politické představivosti, jež je nezbytným předpokladem jakékoli společenské změny. Úvahy Eldridge Cleavera, toho času v alžírském exilu, o vytvoření černošské vlády na území USA, která by sice nedisponovala vlastním územím, ale byla by mezinárodně uznávána jako zástupce černošského národa v USA, nám samozřejmě mohou připadat úsměvně neuskutečnitelné. Na druhou stranu, nezdá se, že by neschopnost byť jen uvažovat o možných cestách změny skýtala smysluplnější alternativu.
Doba se mění, a to, co bylo dříve představitelné či pochopitelné, dnes již takové být nemusí. Na to mysleli také tvůrci dokumentu, kteří vyprávěný příběh za asistence vybraných hostů zdařile zasadili do kontextu historického vývoje a naznačili jeho význam pro současnost. Neocenitelnou roli v tomto sehrál zvláště historik Robin Kelley, upozorňující na tři odlišné proudy uvnitř hnutí černé moci. První z nich požadoval rovný přístup k vlastnickým právům. Budou-li černoši zastoupeni mezi vlastníky ve stejném poměru jako jiné skupiny obyvatelstva, do značné míry to vyřeší jejich problémy uvnitř americké společnosti. Druhý proud se v podstatě překrývá s organizacemi černých muslimů. Ačkoli deklarují odmítnutí své účasti na politickém boji, ve svém politickém programu požadují separaci černochů a bělochů, jež v některých momentech vyústil v požadavek vytvoření dvou států. Ve snímku tento proud reprezentuje Louis Farrakhan, předseda Národu islámského, jenž v něm diváky seznamuje s mytologií své organizace, podle níž jsou běloši ďábelským plemenem. I když by samotný termín černá moc mohl v někom vzbudit dojem takzvaného obráceného rasismu, rozhodně to pro většinu hnutí neplatí. Vedle prvního proudu se to nejzřetelněji ukazuje ve třetím, radikálním, usilujícím o všeobecnou emancipaci. Kelley vidí pokračovatele této tradice v postavách hip-hopu, jako jsou ve filmu vystupující Talib Kweli či hudební stránku zajišťující ?uestlove z The Roots. Nezapomeňme však ani na zúčastněnou Eryku Badu a jiné soulové zpěváky.
Lidská důstojnost je předmětem nikdy nekončícího boje, takový je odkaz Olssonova snímku plasticky zobrazujícího jedny z nejdůležitějších osobností americké politiky. V době, kdy se západní svět ocitá v globální krizi zapříčiněné prohlubujícími se společenskými nerovnostmi, se poslání filmu jeví být aktuálnější než v časech natáčení. Olsson společně se všemi vystupujícími dali vzniknout inspirativnímu a motivujícímu dílu, jež staví ideál demokracie do popředí veřejné diskuse. A nic jej nevyjadřuje lépe než heslo všechnu moc lidu. Věříme-li v možnost jiného světa, míníme tím svět svobody, rovnosti a bratrství, k jehož vybudování bude třeba všech demokratických prostředků.
