Původ rapu je spojen s řadou mýtů a samozřejmě také nepochybných omylů. Jedním z nejoblíbenějších je údajný vliv jamajských toasterů, který ovšem jaksi pomíjí skutečnost, že vše jamajské se v Bronxu a jiných chudinských čtvrtích NYC rozhodně netěšilo oblibě, ba právě naopak. Ostatně, Kool Herc, otec hip-hopu, jenž se ke své rodné zemi v důsledku předpojatosti svého okolí přestal hlásit, o tom ví své. Člověk pátrající po kořenech rapu může být až překvapen, kolik rapu se najde v takovém blues, soulu i funku. A nic si nenalhávejme, právě osobnosti jako Rudy Ray Moore, Blowfly, H. Rap Brown, Last Poets, Watts Prophets či Gil Scott-Heron byly těmi, k nimž se hlásilo nejvíce raných rapperů. Posledně jmenovaný si dokonce za své sociálně kritické texty vysloužil přezdívku Kmotr hip-hopu. A protože nedávno vydal po dlouhých šestnácti letech nové album, určitě bude vhodné, podíváme-li se mu na život a kariéru.
Heronův odkaz pochopitelně nezmiňujeme pouze pro jeho zásadní vliv na podobu rapu. Během své více než třicetileté kariéry se zařadil po bok nejvýznamnějších osobností černošské Ameriky. Jako básník, muzikant a aktivista zanechal v historii boje za občanská práva hlubokou stopu, jíž pozorujeme jak ve světě umění, tak politiky. Značný ohlas získal nejen díky svým prvotinám, románu Vulture a albu Small Talk at 125th and Lenox, a kultovní skladbě „The Revolution Will Not Be Televised“ a jejich vlivu na společenské dění, ale také kvůli množství skandálů spojené s jeho drogovou závislostí. Jak už to tak bývá, navzdory mnohaleté pauze ve vydávání sám Heron necítí, že by se kdy z uměleckého světa stáhnul. A i když o něm bylo v posledním desetiletí slyšet spíše v souvislosti s kokainem a pobyty za mřížemi, jeho nejnovější opus I’m New Here dává jednoznačně na srozuměnou, že v muzice a textech si je jistější než kdy předtím. Autor asi dvou desítek studiových desek, performer stovek a stovek koncertů, černý Bob Dylan je zpět! A my vám přinášíme jeho detailní životopis.
Small Talk by Man of Pieces
Datum 1. dubna 1949 bylo prozřetelností v případě narození Gil Scott-Herona vybráno více než příhodně. Osud mu totiž škodolibě stavěl do cesty života nejednu překážku. Ačkoli se narodil v Chicagu, své dětství prožil vinou rozvodu svých rodičů u babičky ve městě Jackson v Tennessee. Táta Giles Heron hrál profesionálně fotbal, přičemž byl prvním černošským členem týmu Glasgow Celtic. Máma byla vystudovaná knihovnice a v tomto oboru také pracovala. Babička Lilly poskytla Gilovi jak hudební, tak literární vzdělání. Stejně tak se zde její synovec poprvé seznámil, jaké to je být terčem rasistických předsudků. Patřil totiž mezi první žáky smíšených základních škol. Ne zrovna příjemnou životní situaci ukončila Lillyina smrt, načež se Gil odstěhoval za svou mámou do NYC.
V Bronxu to přece jen bylo o něco snesitelnější než na přísně segregovaném jihu, avšak problémy spojené s příslušností k neoblíbené americké menšině tím zdaleka neskončily. Gil na vlastní kůži okusil, jaké je to žít v ghettu. Na druhou stranu se na tamější střední seznámil už jako autor vlastní básnické sbírky s Langstonem Hughsem, představitelem Harlemské renesance, podle něhož si také zvolil pro svá vysokoškolská studia Lincoln University v Pensylvánii. Tam se setkal se svým budoucím spoluhráčem Brianem Jacksonem, aby se po dvou letech rozhodl výlučně pro uměleckou dráhu, během níž vznikly v roce ‘68 novely The Vulture a The Nigger Factory. Prvně jmenovaná oficiálně vyšla o dva roky později a pyšnila se velmi vřelým přijetím. Díky ní se pak Gil seznámil s jazzovým producentem Bobem Thielem, u jehož společnosti Flying Dutchman ještě téhož roku debutoval s albem A New Black Poet – Small Talk at 125th and Lenox.
Za doprovodu několika jazzmenů, ve skutečnosti však nejčastěji pouze zvuku kong a jiných bubnů se Gil pustil do líčení svých životních zkušeností a názorů na jevy, před kterými tehdy (a nejen tehdy) zavírala Amerika oči. Agresivní, odhodlanou, vážně míněnou, leč satiricky podanou kritiku masmédií a konzumerismu zde střídá na jedné straně upozorňování na problémy černochů v USA, na podmínky života v ghettu, které zde dostávají varující charakter, na straně druhé pak kritika ignorace bělošské střední třídy a pokrytectví jejich takzvaně revolučních černošských kolegů. Stejně tak zde ovšem zaznívají politické apely hlásící se k odkazu Malcolma X, zdůrazňování klíčové role aktivismu každého člověka, přihlášení k černošské identitě, vyjádření zklamání z nedostatečného prosazování ideálů hnutí za občanská práva atd. To však byl pouze začátek.
Následující album Pieces of Man odráželo nejen dospívání v oblasti kompozice vlastních skladeb, ale také rostoucí důraz pokládaný na obsah textů, ovšem nikoli nezbytně v sociálně-kritickém smyslu. Oproti debutu se zde nacházejí již, řekněme, plnohodnotné skladby s klasickou stavbou, slokami, refrénem atd., na nichž se podíleli Jackson, Ron Carter, Bernard Purdie, Hubert Laws a samozřejmě také náš zpívající a na klavír hrající protagonista. Za nejsilnější skladbu je obecně považována „Home Is Where the Hatred Is“, ovšem velmi povedené jsou i výjimečně radostné záležitosti jako například „I Think I’ll Call it Morning“. Jedna z mých nejoblíbenějších se jmenuje „Lady Day and John Coltrane“ a vyjadřuje poctu nejen těmto dvěma černošským velikánům. Žádná z těchto desek ovšem nezaznamenala v době svého vydání nějaký výrazný ohlas. Kritiky byly sice příznivé, bylo jich však málo a většině lidem Heronova tvorba unikala.
Winter in America Was Hot
Třetí album Free Will z roku ’72 ukončilo Heronovu působnost u Flying Dutchman Records. Po dodnes obsahově nevyjasněné hádce s jeho představiteli se nechal upsat labelem Strata-East, který se proslavil nejen díky zastupování pročernošsky orientovaných umělců, ale také díky svému důrazu na designovou stránku desek. Gil zde v roce 74 vydal spolu s Brianem sice pouze jeden, zato však patrně nejlepší počin – Winter in America. Do povedený jazz-funkových a soulových podkladů dává Gil průchod svému vzteku a rozčarování ze společenských podmínek deklasovaných skupin a obecně nepříznivé sociálně-ekonomické situace v Americe, plísní prezidenta R. Nixona a další zodpovědné politické představitele, přesto neztrácí naději a hrdě se hlásí k afrocentristickým myšlenkám.
V době svého vydání jej také neprovázely kdovíjaké ovace, ovšem zanedlouho byly jeho kvality doceněny, jak se sluší a patří. Způsobil to hlavně singl „The Bottle“, řešící téma alkoholismu a obecně závislosti na různých látkách, který se stal kolosálním undergroundovým hitem a který je dodnes jedním z nejslavnějších Heronových děl. Díky němu se nakonec i samotné album dostalo na šestou příčku jazzové hitparády a jeho prodejnost dosáhla statisíců. Za takových okolností už byl jen krůček k tomu, aby Gil konečně se svou tvorbou prorazil do celostátního povědomí. A k tomu bylo pochopitelně třeba mít pořádnou smlouvu.
Odpovídající zázemí nalezli Heron a Jackson u Arista Records, kde v roce ´75 zveřejnili povedenou desku s v mnoha ohledech příznačným názvem The First Minute of a New Day. Dvojici doprovázeli zkušení jazzoví muzikanti vystupující pod jménem Midnight Band, kteří dohromady vytvořili působivou freejazzovo-soulovo-funkovou koláž, v níž jasně dominoval Gilův tenor. Spiritualita, revoluce, útlak, tradiční témata zde opět nalezla živnou půdu, a protentokrát už médiím nic neuniklo. V jazzovém a rhythm´n´bluesové hitparádě se album umístilo v první desítce, zatímco v popové dosáhlo velmi slušného třicátého místa. Kritici se vyjadřovali pochvalně, Heron a Jackson jistojistě stoupali za slávou. To potvrdilo album From South Africa to South Carolina, obsahující singl „Johannesburg“, jakož i další kousky typu živáku It´s Your World a desky mluveného slova The Mind of Gil Scott-Heron.
Skutečného vrcholu pak dosáhli v roce ´78 s posledním společným, spíše méně známým počinem – Bridges. Poté se jejich cesty v podstatě rozešly a Gil zahájil novou éru s producentem Malcolmem Cecilem, dřívějším strůjcem funkového obratu v tvorbách Isley Brothers a Stevieho Wondera. Heron se v ní přiklonil k více rhythm´n´blueosvému pojetí a jejich první společnou záležitostí se stal Heronův nejúspěšnější singl „Angel Dust“, zaobírající se opět tématem drogové závislosti a umísťující se na patnácté příčce R&B hitparády. Do zlatého fondu značky GSH jistě patří také „We Almost Lost Detroit“, která kritizovala používání jaderné energie a která zazněla na koncertech iniciativy No Nukes v Madison Square Garden.
War´s Going On, So Where You At?
Nové desetiletí přineslo jak nového nepřítele, neocona R. Reagana, tak nového producenta Nile Rodgerse z kapely Chic. Nejdůležitější byl ovšem nástup nového společenského řádu, který nejlépe vystihuje rostoucí popularita disca a souběžné mizení veškerých náročnějších projevů v muzice, včetně textů. V tomto období Heron natočil pouze čtyři desky, což bylo mimo jiné zapříčiněno úbytkem jeho obliby mezi posluchači, vyúsťujícím až ve zrušení kontraktu u Arista Records v roce ‘85. Konkrétně se jednalo o alba 1980, Real Eyes, Reflections a Moving Target, na nichž zhusta vypomáhal také slavný saxofonista Ron Holloway. Heron se zase později v devadesátých letech objevil na jeho deskách, a to v době, kdy sám nic nevydával. Žádné z nich se nepodařilo výrazněji zabodovat, jak to ostatně známe z mnoha jiných příběhů hudebních osobností. Jistý úspěch sice sklízeli protireaganovské „B Movie“ a „Re-Ron“, ale tím to skončilo.
Krátce po vydání The Best of Gil Scott-Heron tedy ukončila Arista se svým nejslavnějším básníkem smlouvu. Gil nicméně pokračoval v koncertování po celých Spojených státech a účastnil se nejrůznějších politicko-společenských akcí. Doprovázela ho přitom kapela Amnesia Express, s níž také nahrál jeden koncertní záznam v roce ´90. Čtyři roky nato se konečně vrátil do studia, aby dal vzniknout nahrávce Spirits. Ačkoli kritici soudí, že se jednalo o nadprůměrné album, kterému dobrou reklamu zprostředkovala skladba „Message to Messengers“, radící gangsta rapperům, aby využívali svou moc s rozumem, na postavení jeho autora prakticky nic nezměnilo.
To byla také na dlouho poslední Heronova deska. Teprve až k dnešního roku mu vydavatelství XL Recordings poskytlo příležitost vydat zbrusu nový materiál, čehož se Gil zhostil na jedničku. O tom ale až později. Nejprve musíme vzpomenout na události tohoto desetiletí, neboť jinak jen stěží můžeme album I´m New Here pochopit. V roce ´01 byl Heron odsouzen na tři roky vězení za držení kokainu. Podmínečně propuštěn byl po dvou letech, přičemž fanouška jistě zaujme, že při jedné vycházce se podíval do studia za Blackalicious a zúčastnil se natáčení jejich alba Blazing Arrow. Se svou závislostí se nicméně potýkal i po zbytek tohoto desetiletí. Za nedodržování stanovené léčby byl v roce ´06 zase odsouzen a opětovně propuštěn na podmínku po jednom roce. Heron jako důvod porušení svého slibu uvedl, že mu klinika odmítla poskytnout léky proti HIV, což vyvolalo vlnu spekulací týkajících se jeho zdravotního stavu. Zpátky na pódiu se nechal slyšet, že píše knihu o boji Stevieho Wondera za prosazení narozenin Martina Luthera Kinga národním svátkem a že se svou kapelou chystá nové album. Zatímco o knize se informace objevovaly častěji a dnes již víme, že by měla vyjít začátkem příštího roku, o albu jako takovém se mluvilo podstatně méně a v podstatě nikdo moc nevěřil v jeho nahrání.
Nicméně I´m New Here nakonec skutečně vyšlo po třech letech práce 8. února 2010 a prvním singlem se stala výborná „Me and the Devil“. Album se relativně slušně prodává, ovšem podstatnější jsou samozřejmě ohlasy. Drtivá většina kritiků hodnotí tuto desku příznivě a její poslech doporučují nejen proto, že se zde Heron odklonil od své dosavadní tvorby směrem k modernímu, někdy akustickému, někdy elektronickému, zpravidla však minimalistickému zvuku, ale jednoduše především z toho důvodu, že se jedná o opravdu silnou výpověď muže zkoušeného osudem. Doporučujeme!
