Vůbec poprvé v Evropě se letos konal americký hip-hopový festival Rock The Bells, nad jehož line-upy každoročně slintají fanoušci ze zbytku světa, kteří nemají takové štěstí, aby mohli být při tom. Evropská šňůra sice měla okleštěnou sestavu, přesto šlo o večer, který počtem a formátem vystupujících neměl u nás zatím obdobu. Spoustu domácích hip-hop fans to ale nechalo úplně v klidu, takže návštěvnost byla překvapivě slabá a lidi se v pohodě vešli do Tesla arény i se zavřenýma tribunama po stranách, a to ještě vytvořili celkem řídký dav. Těžko říct v čem byl vlastně problém, když akce proběhla v pátek večer a lístky se daly sehnat za solidní cenu.
Začal bych asi tím, že všechny koncerty se povedly a nikdo z vystupujících si neudělal ostudu. Pharoahe Monch přijel do Prahy oslavit narozky, takže mu snad ani nevadilo, že ve změněném line-upu nastoupil jako první po úvodní vložce od dvojky Supernatural & Scratch a mohl pak jít slavit. Pharoahe nebyl zrovna v lehké pozici. Spousta lidí se tou dobou ještě nedostala do Arény a většina přítomných jeho pecky neznala. Do svého setlistu Pharoahe nezapomněl zařadit singly "Fuck You", "Desire" nebo "Oh No", ale 90 procent energie si publikum nechalo na ten poslední a nejznámější, "Simon Says", který byl prvním opravdu živým momentem festivalu, kdy těla i ruce šly do vzduchu – bu bu bu bu bu bu!
De La Soul už se v Praze představili dvakrát a jejich třetí koncert měl s těmi předchozími hodně společného. Zamrznutí při "Rock.Co.Kane.Flow", stále šílený Maseo a způsob, jak skupina komunikovla s publikem při některých skladbách si někdo možná ještě dobře pamatuje, ale nejsou to vůbec věci, které by napotřetí omrzely. Právě naopak, De La pořád umí bavit publikum, jsou sehraní, neustále udržujou kontakt a pauzy mezi skladbama dokážou vyplnit vtipnou hrou s publikem. Zasloužili by si klidně trochu delší show, do které by se pak vešly i některé hymny, na které se nedostalo.
Oproti tomu EPMD k nám přišli vydělávat dolary poprvé. Do svého krátkého vystoupení vložili vzpomínku na mrtvé rappery, ale hit "Symphony 2000", který jako jeden z mála znají i méně zasvěcení, bohužel nezahráli. Jinak bylo příjemné konečně slyšet živě všechny ty klasiky, které za svých 21 let existence hip-hopu dali. Sermon působil ke konci celkem unaveně, PMD to vynahradil a díky našláplostem jako "Headbanger" nebo "Da Joint" měl jejich koncert energii. Sermonovy příznivce jistě potěšilo zařazení funkové hymny "Music", škoda délky koncertu, která EPMD nedovolila zahrát ani všechny jejich vlastní singly.
Jako předposlední přišli na řadu The Pharcyde v kompletní čtyřčlenné sestavě. Skvělý, zvukem z první půlky 90. let prodchnutý koncert se skládal hlavně z klasik z prvních dvou desek, ale došlo i na úchylárnu v podobě Fatlipova pěveckého vystoupení, ve kterém si sólově vystřihnul hit "My Prerogative" od Bobbyho Browna, který před časem oživila Britney Spears, zatímco zbývající členové mu dělali taneční doprovod. Pharcyde bavili už od samotného intra, v němž jejich jména vyvolával falešný Lil Jon, a bavili se evidentně i oni sami. Ve srovnání s posledním koncertem v Abatonu byl tenhle určitě živější.
A hlavní hvězda? Nasův koncert v Čechách znamenal splnění snu spousty fanoušků. Nebyla to žádná velkolepá show, stejně jako když u nás loni vystoupil The Game. Nas si nepozval žádného pomocného rappera, zdvojoval ho akorát DJ Green Lantern, takže občas nestačil s dechem a bohužel mu chvílema vypadávaly slova nebo i celé řádky. Kromě tohoto nedostatku koncert neměl slabé místo. Jeho úspěch spočíval v tom, že cokoliv zaznělo, byla pecka. Nas je zkrátka jeden z mála MCs, kteří můžou zajet 25 tracků a žádný z nich nebude působit jenom jako výplň času. Hned na začátku dal průřez albem "Illmatic", aby pak mohl pokračovat skladbama z dalších alb. Je jich moc na to, aby se daly vyjmenovat, ale "Hip Hop Is Dead", "Nas Is Like", "Made You Look" nebo závěrečná "One Mic" patřily určitě k věcem, při kterých se dělal největší bordel. Jinak na pódiu se krátce mihnula i jeho manželka Kelis, která se ale mikrofonu nechopila.
Doufejme, že se i příští rok vydá tenhle festival do Evropy a podívá se k nám znova. Snad u toho bude víc lidí, protože tohle byla akce s minimem nedostatků (žádná šatna, šílené fronty, občas slabý zvuk) a opravdu zábavnými a kvalitními koncerty.
Fotky z Rock the Bells najdeš tradičně na hip-hop.cz, konkrétně zde a zde.
De la Soul – Oooh! live @ Rock the Bells
Pharoahe Monch – Simon Says live @ Rock the Bells
