Koncem ledna 2010 se v brněnském klubu Muzejka uskutečnila party Beat či nebeat, určená pro všechny fanoušky strictly hip hop music. Tehdy jsem také poprvé slyšel o tom, že se DJ Opia hodlá vrátit s novou muzikou. Výsledek již mnozí z vás slyšeli. Nejnovější album brněnského matadora, uznávaného turntablisty a výborného producenta se jmenuje Sample Meeting a vyšlo v limitovaném nákladu sta kusů u xProduction.
V Muzejce toho večera také padl vzájemný slib, že až tahle instrumentální záležitost spatří světlo světa, uděláme velký rozhovor, ve kterém probereme všechno možné a nemožné. A tak se také stalo. V jedné brněnské kavárně jsme se dali do řeči, pořídili asi hodinu a půl trvající záznam. Následovalo úmorné přepisování, o kterém bych vám mohl vyprávět a vyprávět, nicméně výsledek podle mě rozhodně stojí za to.
Na celkem osmnácti áčtyřkách jsme se dotkli jak Sample Meetingu, tak spousty dalších témat. Zavzpomínali jsme na staré časy, asi úplně naposledy se pobavili o CUTalogue, probrali spolupráci s Monikou Bagárovou, pořešili muziku a vlastní tvorbu, Naši věc, českou i brněnskou hiphopovou scénu, DJing i byznys jako takový. Udělejte si čas, stojí to za to.
Tak ahoj. Zdravím, zdravím. Sešli jsme se, abychom trochu pořešili tvůj nový počin Sample Meeting, který byl nedávno pokřtěn. Tak by mě zajímalo, jaké to bylo? Jak jste se bavili na křtu?
Čau. Bylo to samozřejmě fajn. I vzhledem ke konceptu té desky byl křest pojatý samozřejmě v menším měřítku. Proběhlo to v takové malé umělecké galerii u kamarádky, kde se sešlo pár blízkých přátel, kamarádů, muzikantů a různě lidí od fochu a taky lidí, kteří na té desce spolupracovali. Samozřejmě proběhlo šampaňské, scáklo se to a tak. Měl jsem i nějakej proslov (smích) už trošku pod rouškou sdílné zábavy, ale bylo to příjemný a svěží. Co se týče té limitované edice, vydražili jsme tam první a poslední kousek za 500 Kč. Samozřejmě to člověka potěší, když se lidi zajímají o tvoji hudbu. Přišli převážně kamarádi a lidé, které ta deska zajímala, chtěli si ji tam poslechnout, popřípadě koupit.
Takže jste tam i z té desky hráli nějaké věci, jo?
Jo, celá se pustila. Hrálo to jako pozadí a dokonce se i někteří sunuli k reprákům. (smích)
Já jsem slyšel jenom trailer a „Uchop můj pop“. Kdybys tu desku měl popsat člověku, který ji ještě neslyšel… Tak je to spíše v klidnějším tempu, nebo tam jsou i vyloženě taneční věci?
Na úvod by se asi slušelo říct, že ta deska původně vlastně neměla vůbec vzniknout. Říkal jsem si, že za dobu posledních dvou tří let, kdy mi nevyšel žádný oficiální nosič nebo tak, té produkce bylo venku ode mě málo, a že bych mohl vydat nějaký beat-tape věcí, který třeba nějakým způsobem nevyšly, ale bavily mě a chtěl jsem, aby spatřily světlo světa. Vybral jsem si pár beats, asi deset, že bych to prostě hodil na stáhnutí. Nějak jsem se v tom ale začal vrtat a říkám si, že tady by se hodil nějakej synťáček, tady basa, tady to dohraju, ukaž, hmm, tady motiv… a samozřejmě jak už jsem byl v tom procesu, tak jsem udělal jednu novou skladbu, dvě, tři, čtyři, pět ,osm a najednou to začalo vypadat, že by možná stálo za to promáknout to nějakým oficiálnějším způsobem.
Takhle to bobtnalo, až jsem tomu dal nějaký koncept. Vymyslel jsem si ten název Sample Meeting, protože tam pracuju se samplama, i když ne tolik jako dřív… Člověk v dnešní době sice z toho samplu vyjde, ale pak to dohrává, a ve finále je to postavený spíš na těch dohrávkách ze synťáků, nástrojů. Nicméně, ta deska je poslechová, je instrumentální. Nechtěl jsem tam žádný rap. Mělo to být vyjádření nějakého pocitu, věcí, které mám za poslední dobu rád, a v jakém duchu se nesla moje tvorba za posledni zhruba dva roky. Samozřejmě dělám i spoustu jiných věcí. Dělám taneční, veselý pecky. Mám rád spoustu stylů, nicméně v tomhle případě jsem si záměrně a rád ujel na trošku špinavějším, pomalejším, zamyšlenějším soundu, je tam cítit trošku Detroitu, off-beaty, důraz na bicí , na zvuk a tak.
Předtím jsme se bavili o desce Olivera Lowe, na které ses také podílel, a mě teď napadlo, že jak si říkal ohledně těch muzikantů na křtu, na téhle desce, aspoň co jsem pochopil, žádní muzikanti nejsou, nebo?
Ne, ne. Správně. V tomhle případě, říkám, jsou opravdu veškerý… Takhle, nebyl by problém sehnat muzikanty, protože spolupracuju se spoustou lidí od muziky, ale v tomhle případě od prvního do posledního zvuku jsem si to chtěl udělat sám, včetně mixu. Chtěl jsem dělat i master, ale s tím mi nakonec pomohl Apolák – Dup X. Nicméně, tady jsem opravdu chtěl, aby ta deska od začátku do konce mluvila pouze za mě a za to, jak cítím tenhle styl hudby, kterou mám rád.
Jak staré ty věci tam třeba jsou? Je tam devatenáct stop. Tak by mě zajímalo, která je například nejstarší? Jak dlouho to vznikalo?
Dobrá otázka. Když jsem se v tom začal hrabat a říkal jsem si, že přece jenom ten projekt "na mě práskne" produkování za poslední dva roky, co jsem měl hotové beaty, tak jsem si dokonce vytáhl i starý zálohy, jestli se tam neobjeví vyloženě něco, co by mě bavilo. Můžu teda na rovinu říct, že jeden dva beaty tam klidně můžou mít i čtyři roky. Ale samozřejmě s tím, že jsou předělané do novějšího kabátu. Hrálo to jinak, to je jasný. Přizpůsobil jsem to tomu, jak muziku cítím teď a jak jsem se za tu dobu posunul jak zvukově, tak vnímáním všech těch věcí kolem. .. takový „Oči mohou nejen vidět“ je jeden z těch nejstarších, naopak jedny z nejnovějších jsou „Film o nás dvou“, „Slyšeli jsme slovo zboží“, „Kontakt“.
Na tvé minulé producentské desce mě zaujaly i takové věci, že už tam se objevovaly narážky na reklamu a kulturní průmysl. Teď, Sample Meeting má obal z recyklovaného papíru, jsou tady skladby s názvem jako „Slyšeli jsme slovo zboží“… Zrcadlí se v tom nějaký tvůj postoj k něčemu?
No samozřejmě. Ty názvy celkově jsou voleny tak, že jediné moje vodítko pro posluchače v tomto případě jsou ty názvy, abych tam nějak zobrazil nebo obrazil svůj pohled na tu konkrétní skladbu a téma, které pro mě představuje. Třeba „Slyšeli jsme slovo zboží“ je jasný odkaz na celou tu dnešní mašinerii, kdy jsi ukrutně bombardován ze všech stran… Člověk se s tím nakonec smíří, protože bojovat proti tomu v ulicích s čírem na hlavě, to už máme za sebou. Nicméně, takové narážky si nikdy neodpustím. Navíc, „Slyšeli jsme slovo zboží“ je i jasný odkaz na církev, ke které mám takový zvláštní postoj, řekl bych, né moc kladný. Takže samozřejmě ta podprahová sdělení tam jsou a jsem rád, že tam jsou. Každý si ale stejně ve finále udělá obrázek sám.
Když jsme u těch názvů, tak by mě zajímalo, jestli bys mohl popsat ten proces, jak ty jednotlivé názvy vznikají. Já si dovedu představit, jak vzniká název skladby v momentě, kdy je tam rapový text nebo jakýkoli jiný text. Ale tady? Jak to vymýšlíš? Nahraješ nejdřív skladbu a pak vymyslíš název, nebo to děláš naopak, anebo…?
To je samozřejmě u každého songu trošičku jinak. Klasický příklad, „Film o nás dvou“ je vzpomínka na vztah, který prostě nedopadl. Nicméně bylo to krásný, dlouhý. Sice divoký ale veskrze pozitivní. A v člověku tyto věci zůstávají dlouho, potom udělá skladbu a ta mu nějakým způsobem evokuje zrovna nějaké pocity nebo vzpomínky, tak si řekne, že to má v podstatě i trošičku filmový feeling, připomíná ti to trošku nebo teda dost vztah dvou lidí a najednou tě napadne, oukej, tak „Film o nás dvou“. Ta hořkosladká příchuť je tam myslím cítit.
Jinak je to u jiných skladeb, kdy udělám pecku, a třeba až po několikátém, osmém nebo devátém poslechu mi zase naevokuje nějakou atmosféru. Pak si projedu svoje poznámky, co si píšu třeba někdy v sobotu v pět ráno do telefonu, nebo nějaké postřehy z nočního města či vůbec celkově, při běžném fungování, co mě zaujalo, nasralo… tak si to projedu a vidím mezi řádky, že to vypadá na tuhle a tuhle skladbu. Takže takhle taky vznikají moje názvy pro instrumentální skladby.. Pak jsou, ale toho je samozřejmě méně, protože se v tom snažím udržet nějaký koncept, skladby, kdy je to pecka, kterou mám rád a hledám pro ni vhodnej název, protože nějak by se jmenovat měla. Název "Tohle je písnička číslo šest".. to by znělo asi blbě, i když…(smích)
Tak jsou i takoví muzikanti, kteří tvrdí, že jméno je nejen zbytečné, ale nadto to posluchače odvádí pryč od té hudby samotné a vrhá ho to předem už určitým směrem.
I to je cesta, proč ne. Nicméně rád to propojuju s nějakým ukazatelem. Mám rád třeba, když jdu na výstavu nějakých fotek nebo obrazů, a ten konkrétní autor tě přece jen kapku nasměruje k dalšímu rozměru toho díla a nějakým způsobem tam pošle svoji myšlenku. Stejně si člověk nakonec udělá obrázek o tom dílku sám. Je to zajímavý, když člověk tu desku vypustí a má to už v sobě nějak zařazené, zvlášť když na ni dělá takhle dlouho, poslouchá to pořád, dělá mixy, tu hudbu dělá pořád dokola a dokola, slyší to stokrát, miliardkrát a nakonec to pustí mezi lidi. Ten den pak za tebou přijde třeba šest lidí a na každýho z nich ta určitá skladba zapůsobí trošku jinak. Takže ty reakce jsou různý. Nicméně, mám rád, když to vodítko toho autora tam přece jen trošičku je.
Zůstaneme ještě u těch názvů. Já si dovedu představit, o čem je třeba „Noc“ nebo „Ukaž mi tu tvoji sexy věcičku“, tak to už taky něco naznačuje. Ale co třeba takový název „Je to v pořádku“, to si vůbec nedokážu… Jak bys přiblížil píseň „Je to v pořádku“?
(Smích) To je právě ono. Jelikož je to instrumentální deska, tak zase musím svým způsobem naladit lidi k tomu, abych v nich přece jen trošičku vybudil zájem, aby se posunuli na další skladbu, popřípadě abych v nich nějak přirozeně a pokud možno i zajímavým, humorným způsobem vzbudil pozornost natolik, aby je ta skladba zajímala. A v tomto případě vidíš, že si to třeba nedovedeš představit, nicméně když si pak tu skladbu poslechneš, tak zrovna tahle se nese v pozitivním duchu. Já osobně jsem si představoval, že jsem někde "v pořádku", úplně v klidu a nemusím myslet na sračky, je jedno jestli v baru s přáteli, nebo na louce s jointem a vínem v ruce. Zrovna tohle je pozitivní, najazzlá věc, takže „Je to v pořádku“.
A když bychom se teď zase vrátili úplně k té muzice, jaký je tvůj nejčastější postup komponování? Začneš nejdříve samplem, nebo nejdříve natočíš bicí… Jde mi o ten samotný postup.
Opět je to opravdu hodně různé, což mě samozřejmě na skládání muziky baví především, že to není nikdy stejné. Nikdy to není ten stejný opakující se proces, protože zaprvé by to byla hrozná nuda, zadruhé člověk při skládání muziky až skoro objevuje sám sebe, že najednou tě cokoli napadne, uslyšíš zajímavý sampl… Je to taková nemoc z povolání, že už nevnímám zvuky ulice a muziku, starou, novou, cokoli jako muziku, ale jako potenciální náboj do vlastní tvorby. Takže někdy tě zaujme sampl, který použiješ, rozstříháš, rozsekáš, přehraješ, rozčtvrtíš a nakonec je z něj něco úplně jiného. Jindy si skládáš bicí na sampleru, hraješ si naživo, zaujme tě nějaký zvuk, začneš ho ladit, štelovat, tohlencto opravdu není nikdy jeden stejný proces, což je v pořádku a to mě baví. Říkám, rád si napřed hraju z bicíma, ale nedá se říct, že by to byl můj klasický princip nebo postup.
Někdy zapnu synťák, Korga, a hraju si melodie. Nejsem žádný velký klavírista nebo virtuos, nicméně člověk má nějakou představu o melodii, jestli má být smutná nebo veselá, jaký zvolit vhodný zvuk. A hraje si, hraje si a kolikrát si nahraje třeba jenom melodii a pak se k ní za čtrnáct dní, za měsíc, za půl roku nebo za rok vrátí. A nebo tě nakopne natolik, že to téma dotáhneš ještě ten den. Stejně tak se samplama.
Krásnej pocit je, když oblítávám bazary a kupuju starý desky. Neseš si to v kabeli a vůbec nevíš co tě doma čeká. Kupuješ kolikrát pouze podle obalu, roku vydání, použitých nástrojů, protože nemáš většinou možnost si to v tom krámě hned pustit.. Samozřejmě všeobecně se nejlépe samplují sedmdesátá léta, ohromná vlna soulu, jazzu, jazz-rocku, bomba zvuk. Nasampluješ si to, vybereš a překvapí tě nějakej krásnej, úchylnej, parádní zvuk. A jsi si jistej, že jsi to projel dostatečně, vybral vše použitelné a dáš ji do police, ale třeba si to pustíš za rok a najednou si už v trošku jiným módu a zaujme tě z té stejné desky třeba uplně jinej motiv. Takže tak, abych se do toho nezamotal, je to téma na dalších osm rozhovorů.
Ty jsi byl součástí takových poměrně nezvyklých počinů, kdy na jednom beatu spolupracovalo více lidí. Na CUTalogue to byla pecka s DTonatem jako Doppel Skoops, pak věc pro Medaphoara ještě s DJem Wichem. Proč tyhle skladby vznikly zrovna takhle? Proč jste se zrovna vy tři, respektive vy dva dohodli, že to vznikne, jak to vzniklo?
Není to tolik obvyklý postup, to je jasné. Málokdy za jeden track kope více producentů, ale děje se to. Nejvíc proto, že máme rádi, troufnu si říct, konkrétně všichni my tři, snad dokonce všichni hiphopoví producenti Jay Deeho, který udělal eponymní bombastickou desku s Madlibem jako JayLib, tam možná byla první inspirace, první vlaštovka, že bychom to mohli taky zkusit. Samozřejmě jinak to vznikne, když uděláš beat a pošleš ho jinému člověku, kterého ceníš, o kterém víš, že má nějakou úroveň, nějaký standard, máš rád jeho věci, tak nakonec se ti producenti přece jen mohou ovlivnit. Ty, kdybys to dělal sám… Dejme tomu, když ten track rozdělím na tři, tak DTonate udělal beat, Wich udělal sampl a nějakou melodii a já jsem tam už neměl tolik prostoru, to se přiznám, protože kluci to nějak v podstatě nachystali. Nicméně já jsem tam dodělával nějaký perkuse, perkusivní zvuky. Takhle kdyby si to člověk udělal každý sám, tak ten track vypadá úplně jinak, než když jsou u toho tři lidi, popřípadě dva. Každý přinese do toho tracku něco jiného, tou interakcí pak může vzniknout velmi zajímavá věc.
Bavíme se o českých producentech. Co kdybychom je zhodnotili ve smyslu, že bys řekl, co považuješ za každého nejlepší stránku? Nemusí to být samozřejmě nijak objektivní. Třeba uvést ty producenty, kteří tě zrovna napadnou, co tobě se ti u nich líbí nejvíce.
Rozhodně musí ta pecka hrát. Musí hrát, musí mít zvuk. Tím nemyslím kvalitu zvuku ve smyslu, ultra hifi soundu, ale jeho definici jako takovou. Kdykoli si poslechneš, ať už je to známej producent, nebo neznámej, na první poslech musí být cítit, že to tam ten člověk má, že cítíš, že cítí. Přirovnal bych to ke graffiti, když i úplnej lůzr, začátečník, toy vezme do ruky barvu… Takhle, nedá se to bagatelizovat a házet do jednoho pytle, ale když někdo chvíli píše, tak cítíš, že ty tvary cítí a že se časem třeba vypíše, stejně jako se producent vyprodukuje. Pak jsou lidi, kteří nedokážou dát dohromady ani dva takty rovného beatu, a to vidíš, že je to v prdeli.
K tvé otázce. Konkrétně DTonate mě baví hodně v tom, že má výbornej sound bicích, umí to poladit, umí cítit ten zvuk. Pracuje se samplama, dohrává, což je sice v podstatě klasický postup dneska, ale má tam atmosféru a hlavně melodičnost. Ono jedna věc je umět makat se samplem, rozstříhat ho, aby nějak hrál, a druhá věc je opravdu dohrát dobrou melodiku, basu, trefit harmonii, cítit ten zvuk, co k sobě sedí.
Wich to stejné. Tam mě baví jeho multizáběrovost, kdy dokáže udělat dobrý discotrack ve smyslu nějaké klubovky, hip hop klasiku, že cítí, má rozhled. Je vidět, že ti lidi studují muziku, poslouchají, vnímají a tak. Tohle podobné cítím také u lidí jako Kenny Rough. Určitě je těch lidí teď víc. Nebo třeba El Murdo. A samozrejmě pan utrhlý ze řetězu Fattesovník, kterej se teď vrátil ke klasickýmu zvuku a myslím, že to panáčkovi moooc prospělo. (smích)
Zase na druhou stranu je vidět, že už se trošičku vyprofilovalo to, že každý z těch známějších prodjůsrs, má svůj rukopis, potažmo svoji náladu. Vím, že když vidím v kreditech Murda, můžu čekat něco temnějšího, tvrdšího. U Rougha třeba spíš naopak. Wichovi se třeba dříve vyčítalo, že byl slaďoučký. Jasně, pořád tam má uhlazenější atmosféru, ale to je jeho styl a je to skvělá, profesionální práce. DTonate, o něm víš, že má asi rád Detroit, wonky soul a tak. Říkám, samozřejmě se to nedá všechno shrnout do pár vět, ale na první pohled to takhle můžeš vidět.
Já osobně se snažím proplítat, ale taky trošičku tíhnu spíš k tomu špinavějšímu zvuku, na kterém jsem vyrostl. Ale říkám, třeba dělal jsem Tafrobovi beat, taneční, synťákovej, Alternativu pro Moniku Načevu, temný sračky na různý kompilace, nebo třebas sladkou hudbu k večerníčku.. ..Lidi by se podle mě kolikrát divili, jaký věci maj doma v šuflíku jejich oblíbení beatmakeři.(smích)
Opia a Monika Bagárová
O tobě se ví, že se podílíš na připravované debutové desce Moniky Bagárové. Jak ses dostal k tomu, že oslovila zrovna tebe? Jak došlo k této spolupráci?
No to bude na dýl. Úplně prvně jsme tady Moniku zaznamenali, lidi, co se motáme kolem "taneční" muziky – není nás tady teda moc, když nahrávala u Apoláka ve studiu jeden song. Mlaďoučká, čtrnáctiletá holčina. To jsme myslím tehdy trochu zbystřili, i když neměla v té době ještě tolik vyzrálej hlas. Pak v nějakým jiným studiu jsem se seznámil s jejím tátou, což je jazzovej bubeník, muzikant. Nějak jsme spolu začali komunikovat…a už jsme hned samozřejmě zakládali kapely a projekty a funk-jazz-soulový tria a quarteta a tak.U pivka a kafíčka mám už asi 412 jednoznačně založenejch kapel (smích) , což asi každý muzikant zná. A tak nějak jsme se bavili a vymýšleli další spolupráce, protože ten soulovej vokál tady zas tolik těch holek nemá. Navíc je to Romka, tudíž ty kořeny tam jsou..
Tak jsme zůstali v kontaktu, hlavně s Pepíkem, to je ten její taťka. Sem tam jsem mu udělal master, nějaký mix, chodili jsme na kafčo, bavili jsme se o muzice a tak. Pak se stalo to, že šla do Superstar, do pořadu, který ji provařil, a dostala se do podvědomí lidí. Všichni známe šílenství kolem téhle soutěže, a ať si o ní každej myslí kdo chce, co chce, včetně mě, tak to ty lidi prostě fest provařilo a pomohlo nakopnout kariéry. Je pravda, že dřív jsem byl mnohem víc striktní, nechci říct nenávistný, ale hodně s takovým despektem jsem přistupoval k lidem, kteří vzešli z těchto soutěží. Ale když vidíš, co ty mladý děcka musí absolvovat a co musí zvládnout, tak to opravdu klobouk dolů. Kdo z nás, a to máme za sebou léta hraní po klubech i fesťácích typu Hip Hop Kemp pro 20 000 lidí, kdo z nás by se z toho neposral, z toho stoupnout si v neděli večer před pět milionů lidí. Hmm, i k tomuhle nazoru člověk dospěje, jak stárne. Tyhle ty soutěže tady byly beztak odjakživa, akorát dnešní doba to všechno mnohem víc zkomercionalizovala.
No a jak se pak dostala tak daleko, tak se začalo tlačit na to, aby ten interpret vydal desku. Nicméně je skvělé, že Pepík Bagár si to vždycky dobře umí pohlídat, že si opravdu vybral muzikanty, kteří na tom budou pracovat, že nepřišel nikdo zvenčí, nikdo z těch žabáků, co tady sedí na pramenech, žádní zkurvení producenti, kteří by z ní udělali další nemastnou, neslanou tvářičku a interpretku, která stále dokola přezpívává popové hity z osmdesátejch let a vydávali by to za hip-hop, za funky nebo co já vím… Tak se obrátil na mě a na Pavla Dirdu, což je skladatel a frontman skupiny Gulo čar. To je romská kapela, která dělá výborné funky, a troufnu si říct, že patří spolu s Monkey Business a J.A.R. k tomu nejlepšímu, co se tady ve funky music dá tady slyšet. Vytvořili jsme společně ještě s Pepou produkční tým, kterej na tý její desce právě teď usilovně pracuje. Je to těžká dřina teda, ale krásná práce a v podstatě uplně jiný způsob vzniku hudby, než na jaký jsem byl zvyklý.
Jako hiphopový producent si nasampluješ desku, nic jiného nevnímáš a vidíš jen ty svý mantinely. V tomhle případě začneš pracovat s tím skladatelem, a všechno vzniká opravdu od prvního do posledního tónu, zvuku bicích, vymýšlení melodií zpěvu… Ze 75 % skládá Pavel muziku, vždycky ke mně donese nějaký základ a já jakoby producent té desky potom spolu s ním dolaďuju ten finální arange, harmonie, zvuk. Něco vyhodíme, něco přehodíme, něco přihodíme. Vybírají se vhodný zvuky pro akordy, pro takzvaný kila a tak. Monika potom přijde do studia, zazpívá nějakou demoverzi zpěvu. Ta se zadá textařům – my v hip-hopu jsme sice zvyklí, že MCs si píšou texty sami, krom ghostwriterů, kteří tady teda nefungujou, díkybohu -ale v popu scela běžný postup.. takže se to zadá textařům, ti napíší slova a pak se dál pracuje s rytmikou frázováním, lyrikou..až se pomalu z toho hrubýho základu vytavý a posléze dobrušuje finální podoba skladby.
Desku máme v podstatě ze 70 % hotovou. Naštěstí tam není tlačenka, protože Pepík to dobře vyboxoval se všemi velkými společnostmi, které se na tom budou podílet. Je to samozřejmě popový projekt, ale snažíme se to ladit do kvalitního R&B, potažmo nusoulovýho, nufunkovýho soundu. Spíše než Rihannu by to mohlo místy připomenout Eryku Badu nebo Jill Scott atd, i když tam samozřejmě musíme udržet i nádech středního proudu.
No hlavně nikdo přece od šestnáctileté holky nemůže čekat, že to bude muzika úplně jako Eryka Badu. To by přece bylo postavené na hlavu.
Tak to máš samozřejmě pravdu. Je pravda, že tlačit na pilu, aby tam bylo takové sdělení a prožitky, který ti skrze svou muziku posílají tyhle divy nemá asi moc smysl, ale rozhodně by jsme se chtěli aspoň příblížit v určítých momentech tomuhle druhu muziky…takovej vokál tady prostě hrozně chybí a my zkusíme tu díru zaplnit a udělat desku, která by snesla srovnání se zbytkem Evropy.
Já si myslím, že taky z toho důvodu by mohla mít tahle deska úspěch. I když se v soutěžích vyberou lidé, kteří umí zpívat, tak to vždycky špatně dopadne na té práci potom, na producentech, Já si myslím, že lidí, kteří tady umí zpívat, je i dost, ale že je tady strašně málo lidí, kteří by tomu člověku uměli udělat tu tvář, udělat dobrou muziku se vším všudy, kdy ten zpěv bude samozřejmě důležitý, ale stejně důležité tam bude i to všechno ostatní.
Přesně, je to přesně tak, jak říkáš. V tomhle si myslím, že třeba Slováci jsou mnohem, mnohem dál. Vlastně úplně někde jinde. Protože celý ten problém spočívá v tom, že tady sedí žáby na prameni a k důležitým kanálům se nedostali ti správní mladí lidé v ten správný čas, kdežto tam ano. Ten zlomový okamžik. To my jsme už prosrali, naše generace je, co se týče téhle hudby v prdeli, to se musí obměnit, kdežto tam člověk vidí, že opravdu, ať už se to týká videoklipů, nebo čehokoli, přesně jak ty říkáš, té výsledné tváře, tak v dnešní době, nebo platilo to vždycky, pokud chceš uspět, být dobrý, známý, potažmo slavný, tak tomu musíš dát i ten mediální obraz. V tomhle případě, se budeme snažit aby to tak bylo. Musí to být dotažené od začátku do konce.
A kdy myslíš, že by ta deska měla vyjít?
Co si budeme povídat, byli bychom rádi, kdyby to vyšlo před Vánocemi. Nicméně jsme se rozhodli, že to nebudeme uspěchávat a pokusíme se udělat kvalitní produkt, než za každou cenu stihnout onen pověstný vánoční trh a nedotáhnout to, protože opravdu na takové desce je strašná spousta práce. I mě samotnýho to trošku překvapilo kolik, a jak se liší taková píseň na začátku a na konci.
Budou tam třeba nějací hostující rappeři?
O rapperech se samozřejmě uvažuje, ale… vůbec nevíme koho k tomu v tomhle případě přizvat. Ještě se rozhodujeme. Zase, jak jsme se bavili o tom produktu, musí si ti lidi trošku taky sednout a tak.. Přirozené je, že v tomhle případě jsme se spíše poohlíželi na Slovensko, protože tam budou i nějaké spolupráce se slovenskými zpěváky či zpěvačkami, nicméně to nechceme přepísknout a vhodný rapper se stále hledá. Rapper se hledá.(smích) Je dost možné, že se ani nenajde.
Opia a CUTalogue
To mi připomíná, že to byl dlouho problém taky tady v Brně. Pamatuju si, že i nad tvojí deskou se recenzenti, včetně mě, shodli na tom, že po produkční stránce je to výborný, ale co se týče rapu, tam je ještě co dohánět. Jak ty to vidíš s odstupem času dnes?
Tak to je samozřejmě pravda. Jako je možný, že jsem trochu přestřelil ve smyslu, že jsem tam chtěl mít převážně kamarády, známé, dát jim šanci. Trochu si zablbnout. Někdo z nich se chytl, někdo ne. Tuším, že zrovna Pepíček, Idea, tam měl jednu z prvních oficiálních skladeb.. Zrovna Idea je ten typ, který na sobě zamakal, šel nahoru…založil label. To spoustu těch kluků z té désky nezvládlo, a možná ani nechtělo. Mimochodem jim dost fandím, Ty Nikdy labelu. Mám rád, když vznikají určitý crews, určitý kliky a tak, tak to má být. Jak jsem byl dlouhou dobu krapet skeptický ohledně českýho hip hopu, tak musím říct, že v současné době začínám cítit určitej progres, že se tady opravdu začíná něco dít i na druhém konci spektra. Jsem třeba nadšenej z desky Olivera Lowe, na které jsem sice spolupracoval, ale neříkám to proto, ale proto, že ta deska je prostě dobrá. Sám vidím, jak teď pracuju s muzikantama, co to je za řachu dělat živý nástroje. Opravdu klobouk dolů před Ondřejem Žatkuliakem a Oliverem. Texty mají hlavu a patu, jsou dobře přednesené od člověka se srdcem na pravým místě, s nadhledem. Nebo ti kluci z Liberce, což už je teď myslím taky nějak propletený s Ty Nikdy. Takže cítím, že by tu moh konečně zavát svěží vítr, i mimo Prahu.. no a snad jsem i já přispěl svou troškou do mlýna Sampl Meetingem..(smích)
Nicméně vraťme se teda ještě k tomu CUTalogueu. Asi je pravda, že jsem tam ten rap trochu podcenil, nicméně jsem si za ním v té době stál a to v podstatě trvá do teď. Možná nebyl natolik kvalitní, kdyby tam rapovali chlapíci z Prahy nebo Slovenska, ale ve finále jsem rád, že vyšel.
Na druhou stranu, když teď odhlédneme od kvality, tak tu máme ještě osobitost. Jasně, kvalita je důležitá, ale alespoň to není jako každá jiná deska… K čemu je dobré točit pořád stejné desky?
Přesně tak. Navíc, k tomu se ještě dostaneme, jsem se rozhodl, protože jsem dostal teď tak trochu novou krev do žil, že udělám přece jen ještě další rapovou desku a možná jich bude třeba i víc. Ale, opravdu pořád vycházelo dokola to stejné. Ono je paradoxní, nebo je zvláštní to, že když chceš dělat jen s těmi nejlepšími, kterých tu prostě tolik není, tak se to za chvíli začne točit dokola. A je pravda, že jsem nechtěl udělat podobnou desku, jakou měl Wich. Navíc se s klukama ani zas tak dobře neznáme… Jsou tam věci, které si ale i po té době pustím rád, jako jsou Foreign Beggars, Esoteric, Pezet, instrumentálky, skrečovky. Půlka věcí je podle mě furt poslouchatelná. Svůj účel to ale splnilo, a jak říkám, jsem rád, že to mám doma v poličce.
Tak určitě to album své místo v historii má. Navíc vyšlo v době, kdy těch desek tolik nevycházelo jako například dnes. Nicméně, aspoň si člověk může vybrat.
Konečně, no. Konečně je to tak.. po těch dvanácti, patnácti letech, co se v tom pachtíme.. ale opravdu jsem to pocítil až letos. Je tedy pravda, že jsem nějaký čas moc pozornosti scéně nevěnoval, dělal jsem jiný věci (smích), ale teďka jsem pomaloučku vklouzl zpátky do těch hudebních papučí, a to nejen obrazně. Už se nikam tolik neženu, za každou cenu se proslavit nebo co, dát o sobě za každou cenu vědět, ale spíše v klídečku dávat svou produkci do hry. Ale jak říkám až tento rok byl pro mě zlomový a začínám z toho mít zase opravdu radost. Navíc, když si chceš dnes v českým rapu vybrat, už si v podstatě vybereš. Když si chceš poslechnout tvrdej, krutej, namyšlenej rap, poslechneš si Pražáky, myslím třeba Toxxe nebo tak..chceš Ameriku, dáš Wiche. Chceš něco chytlavýho? Dáš si Garanda. Chceš něco hravýho, přitom ne blbýho? Dáš Prago. Kvalitka, progres? Pusť Pio atd . A když chceš něco nad věcí s nadhledem a s nástrojema, tak si pustíš Lowea. A když instrumentální desku, pustíš si mě. (smích)
Opia a Naše věc
Spousta kapel, jejichž kariéra utichla kolem roku 2003 či 2004, se v posledních letech vrátila a vydala nové desky. Dezrechts, DeFuckTo… co Naše věc? Diskutovali jste to někdy s klukama, že byste se taky pokusili o nějaký comeback?
(Smích) Zajímavá, krásná, zároveň svízelná otázka. Začnu tím, že to samozřejmě bylo na stole a je pořád. Mnohem dřív, než to udělali další kapely. Těch šest sedm, osm opojných let, kdy si projezdil republiku stokrát dokola, tak to byla úplně úžasná a krásná doba. Troška fameu, mladí kluci z toho v čángru a tak.… Spoustukrát nás přemlouvali promotéři už rok dva potom, co jsme se rozhodli to rozpustit, a nabízeli nám velký prachy, abychom zahráli na velkejch festivalech,..cha..jednou už dokonce k tomu dokonce málem došlo, nicméně říkali jsme si, že, a to byl taky jeden z důvodů, proč vlastně Naše věc skončila, než něco dělat napůl, tak to nedělat vůbec a odejít v nejlepším. Každej máme tisíce jinejch věcí, a pokud bychom se někdy chtěli vrátit, tak by to muselo být strašně dotažený a vymakaný. Je možný, že se stane, že odehrajeme nějaký výroční koncert na Flédě, ale všechno má svůj začátek, všechno má svůj konec. Uvidíme. Třeba se někdo z kluků objeví i na mé nové desce, ale myslím, že Naše věc je uzavřená kapitola, kterou ale budu mít navždy v srdci.
Tak vy máte tu nevýhodu, že vás bylo v kapele hodně, takže skloubit to všechno asi nebude nic jednoduchého.
To je pravda. To byl také jeden z kamenů úrazu, spojit tolik rozdílných a výrazných osobností. Na té tvorbě to taky bylo vždycky cítit, že jeden měl track s druhým, a patý se čvrtým, ale málo kdy dohromady. Ono to ani nejde, aby tolik lidí rapovalo pokaždé v jedné skladbě, možná by to začalo nudit. U velkejch part typu Wu-Tang to myslím taky tak bylo. Na jedné straně je to asi slabina, ale zároveň, a to asi převažuje, je ta síla té party, crew.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, tak jsem poslouchal obě alba, co jste vydali. Kdybys měl zhodnotit Blázni jsou ti… a Hořký menu dnes s odstupem času, které se ti líbí více?
Tak samozřejmě Hořký menu, to bylo pro nás tehdy dotažená deska… Takhle, obecně dle mě velmi pozitivně přijatá, a ať si kdokoli myslí cokoli, a dokonce jsem slyšel, že nás i jistí zmrdíci z jednoho nejmenovaného hip hopového webu přirovnávali k něčemu jako Moˇxa. Tak naprosto regulérně, a není to žádné honění trika nebo tak, ale vím, že my jsme ten přesah měli a lidi naši muziku znali a měli rádi a to nejen jaksi lokálně, jak si to zajisté spoustu menších partiček užilo a okusilo, ale všude.hotovo.šmitec. Každopádně abych se vrátil k tvé otázce, tak samozřejmě Hořký menu, protože ta první deska, to byl vyloženě kanál sound. Ty rapy byli dost crazy, ale kluci se tam učili, všichni jsme se učili… Spíš než abych to řadil jako dvě regulérní desky, tak Blázni jsou ti… nám spíš otevřelo dveře k té další desce, k povědomí posluchačů. Samozřejmě, sem tam si to taky poslechnu, třeba v sobotu ráno, trochu přichcanej, ale to je spíš taková nostalgie, než abych to poslouchal jako kvalitní muziku.
Nicméně, Hořký menu, tam si myslím, že to bylo už jakž takž dotažené jak ve zvuku, tak v textech. Něco bylo horší, něco lepší. Rozhodně to není jedna z nejlepších desek, co tady vyšla, ale myslím si, bez ohledu na to, co jsem slyšel, když vycházely ty hrozné kompilace typu dvacet let českého hip-hopu, že… my jsme se teda nikam necpali, víš co, obecně mě to zas až tak nebere a s klukama jsme to vubec neřešili jestli jsme tam měli být nebo ne, ale když pak slyšíš takové to: Naše věc? To jsou nějací burani z vesnice, co ti by tam vole měli dělat? Tak nevím no…. . Samozřejmě byly zde zásadnější desky jako My 3 nebo Repertoár, určitě Toxik Funk, které svým dosahem a přesahem měly daleko větší váhu, kvalitu a stoprocentně vliv na celou hudební scénu, o tom žádná, nicméně ta deska tady dle mě své místo má.
Já teda musím říct, že se mi asi více líbí Blázni jsou ti… Jasně, má horší zvuk a tak, ale zase má hodně zajímavé texty. Možná za to může fakt, že dodnes nerozumím tomu, co mi některé chtějí říct, například „Pán“ nebo „Estráda“, ale o to to pro mě vždy bylo a je zajímavější. To Hořký menu mi pak připadá uhlazenější, jasnější a svým způsobem prázdnější po té textové stránce. U Blázni jsou ti… člověk stále přemýšlí, hledá ty významy a tak.
Vidíš. To je právě to hezké na té muzice, že i po těch letech se nad tím můžeš zamyslet, což potěší. Zase každá deska vždycky reflektuje nějaké období, a Blázni jsou ti…možná trošku toyský..che, ale je pravda, že do teď ani já sám nevím kolikrát, co tím chtěl básník říci. A třeba taková Estráda, no to už byla vyloženě hra s čestinou v prasečím žonglingu.(smích) Ale jak říkáš, a jsem za to v podstatě rád, že i po těch letech to má nějaký smysl a dopad.
Kdybys měl charakterizovat tvorbu Naší věci člověku, který ji nikdy neslyšel. O čem Naše věc rapovala?
Rozhodně to bylo hodně satiry, to je jasný. Ať už politické, tomu jsme se taky trošku věnovali…nebo tak, nemůžu tolik mluvit za kluky, oni psaly texty, ale byl jsem toho součástí a spousta té inspirace teklo společně, nicméně… bylo to o humoru, říct něco tím satira stylem, ale obejít to, neříct to napřímo a právě dát posluchači materiál k přemýšlení, proč to říkáme takhle a ne jinak. „Pán“ byla jasná kritika graffiti scény. Tady totiž tehdy „vládl“ jeden takový pán a to bylo mířený striktně na něj, a dokonce kvůli tomu vznikla i spousta problémů. Podle mě rolí umělce je poukazovat na určité nesrovnalosti ve společnosti, problémy. Pokud je tvůj hlas slyšet, tak by měl bodat do citlivých míst, ať už se jedná o sociální kritiku, postřehy o krocích těch mocných, nebo vztahy mezi lidmi.
Opia a brněnská hiphopová scéna
Tím pádem je „Pán“ celkem výstižný popis někdejší hiphopové scény v Brně, která byla vždy vnímána jako hodně svérázná v tom smyslu Brno Hardcore, kde jsi nesměl přijít na party ve Fubu, jinak bys dostal přes hubu, jak zní jeden dávný bonmot. Čím to, že Brno bylo tak striktní?
No, to je taky zajímavé. Hodně tahle „realita“ vychází z graffiti scény, která tady byla docela tvrdá a vždycky byla spíš trochu do takovýho punku. Hodně se tady krosilo, brutálně, hodně se drtili toyové. Noví lidi se mezi sebe až tak moc nepouštěli. Bylo to dost uzavřené do sebe, a protože většina z nás vzešla z téhle graffiti sféry, ta pouliční strikce se přenesla do celé scény. Proto možná vzniklo tohle heslo Brno Hardcore. Dokonce tady byly časy, jak psal Affro, že Brno je fakt drsný, protože kdo pustil DJ Premiera v té době, tak byl považován za komerční prase. I já jsem si jednou slízl, když kluci z Questablist – Mehdi, Five a Arsen hráli desky, který před tím neslyšel fakt nikdo, brutální underground a to i na Ameriku. Premier byl prostě komerce. Je to fakt úlet, že tady byl pokus udržet to v tom striktním, temným, hlubokým, brutálním undergroundu. Dnes se nad tím člověk pousměje, ale tehdy se to bralo dost vážně.
Což je zajímavé i v tom ohledu, že dnes je tady v Brně hiphopová scéna asi jedna z nejmenších.
Ne asi, ale určitě. Myslím si, že o scéně jako takové, jakou si ji představuju já, se dá mluvit opravdu pouze v Praze. Samozřejmě máš Liberec, Plzeň, Ostravu, Olomouc, máš Zlín.. ale hip-hop je urban culture a ta má šanci uspět a mít své podhoubí se všemi potřebnými podsložkami, který to živí zespoda a ze kterých to pak vyrůstá až do mainstreamu, do toho silného mainstreamu, který je v té nejrossáhlejší formě vidět třeba v Německu nebo ve Francii, podle mě snad jen ve městě, který má minimálně sto mega. Samozřejmě jsou vyjímky a existují menší scény ale ta legenda tady funguje stejně jako všude jinde. Třeba..když se o tom bavíme s Oliverem, tak máme podobný zkušenosti jak oni v Plzni. Samozřejmě my jsme to možná v té potróblé hře dotáhli o krapet dál, ale… ty scény v podstatě neexistujou. Ale zase na druhou stranu, když už z toho menšího města něco vyleze, tak je to zase něčím odlišný, zajímavý, což je samozřejmě přirozený. A zároveň je jasné, že nemůže být stejnej hip-hop v Ostravě jako v Praze nebo v Českejch Budějovicích jako v Brně. Zase, nedá se to úplně bagatelizovat, ale v podstatě to tak funguje.
A co se dnes děje v Brně?
Špatenka. Taková scéna, o který jsme vždycky snili, my starší, ta v podstatě neexistuje. Na druhou stranu, jsou tady třeba kluci 1210 Symphony, výborní djs muzikanti. Jsou tady Questablist, Five, Mehdi, Arsen, to stejný. Je tady Tafrob, žije tu teď Lara. Ale že by se ti lidi někde scházeli, plánovali společné projekty, makali na spolu na věcech, to ne. Jsme kamarádi, ale o něčem jako o scéně bych si určitě netroufl mluvit. Kromě MoreloKatr se tady navíc stovky let neobjevil nikdo, kdo by stál za řeč. Takže v prdeli. Na to, kolik tu žije lidí. Ale třeba není všem dnům konec, a starý psi ještě trochu zaštěkaj.(smích)
Čím myslíš, že to je? Čím si vysvětluješ ten pokles v oblibě hip-hopu?
Jako takhle, sice mě to mrzí, ale že bych se tím zase zaobíral celý den a lomil rukama, to ne. Mám taky už svůj život. Ale když se nad tím člověk zamyslí, je možný, že jak skončila Naše věc, tak lidi trošku možná přišli o motivaci dostat se na podobnou pozici. Nevím, zase je tu Tafrob, ale to je tady taková kontroverzní postavička trošku..chacha. Nevím, těžko říct. Možná je to opravdu tím městem jako takovým, spoustu lidí tu hip hop poslouchá, ale asi neproběhla tá správná existeční formulka, k tomu aby se tady vylíhli další talenty, nebo osobnosti. Nevím, třeba všichni potenciální rapeři a producenti doma třeba radši hrají hry, kdo ví. Každopádně vím, že když jsme začínali hrát, tak jsme se vcelku fuckovali se Zlomeným Wazem, ze kterých v podstatě vzešel Tafrob, a tam třeba vznikala určitá akcelerace k tomu, aby se člověk donutil něco dělat..možná je to dáno i hodně jinou dobou a lidskou pohodlností, ale mám pocit, že děti a obzvlášť dnes, budou vždycky toužit po slávě…ehm, takže si to v podstatě nedokážu vysvětlit. (smích)
Šest lidí v kapele, to se asi těžko dalo jednoduše skloubit. To jste museli mít opravdu silnou motivaci. Několikrát jsme nakousli téma fame. Myslíš, že to mohl být ten důvod?
Jeden z paradoxních principů, jak se dostat k fame, je ten, že po ní neprahneš nebo netoužíš. U nás to byl opravdu až vedlejší produkt toho, že jsme prostě byli parta kluků, která se scházela ve zkušebně u brčka a psaly se texty, vymýšlely se témata, jezdili jsme spolu na kalby a po koncertech, balily se kočky a prožívaly se šílený, krutý věci, a teprve až jako vedlejší produkt toho mladýho nevybouřenýho jančení přišla nějaká… i když se nedá mluvit o nějaké velké slávě, ale lidi o tobě věděli, sem tam ti nějaká kočka skočila za krk. Sláva je bez tak svinstvo, je to fet. Navíc je to svým způsobem i dost o štěstí. Musíš mít prostě štěstí na lidi ve správnou dobu na správným místě a taky potom nad sebou trochu bič. Samozřejmě, štěstí se musí jít naproti, ale k tomu, aby jsi to opravdu někam dotáhl musíš mít talent, obrovskou píli a ta mrcha na střelce vah se prostě sem tam musí přiklonit na tvou stranu.
Jasně, ale ještě zpátky k té otázce. Co pro vás ve vaší tvorbě bylo důležité, nebo čeho jste chtěli dosáhnout?
Rozhodně přiblížit se zvuku interpretů, které jsme měli rádi. Naučit se to v průběhu té doby natolik, abysme si to fakt později mohli poslechnout. Když si dnes poslechnu ty starší nahrávky, tak vidím z pohledu producenta zvuk, všechno v prdeli, nevybouřené mládí, cítím v tom takové to toyství. Potom ty pozdější nahrávky, i když si to poslechneš za dvacet let, tak víš, že to bylo poplatné té době, ale vždy jsme se to snažili udělat tak kvalitně, jaký byl hip-hop, který jsme měli rádi a poslouchali. Vždy jsme se snažili držet hesla, že když něco dělat dobře, tak ne dobře jen v Brně, v Čechách nebo ve východní Evropě. Dobře neznamená dělat jen jaksi lokálně, dobře znamená prostě… ve vesmíru. Tak to možná byl takový náš motor. A samozřejmě, všichni jsme tvůrčí osobnosti, takže i nějaké to vybouření ve smyslu tvorby. Jestli z toho ale bude sláva, nebo plíseň ve sklepě, tak to už nám bylo myslím jedno.
Jak vzpomínáš na dobu, kdy jste s Naší věcí trhali rekordy na Flédě a přišlo tam na vás patnáct set lidí?
Úplně krásně, to byly mazec časy. Nám bylo taky málo, dvaadvacet třiadvacet… po dvaceti no, a samozřejmě, když ve tvém domácím městě přijde patnáct set lidí, což doteď je na Flédě společně s Čankišou nepřekonaný rekord, ono to už ani nejde překonat, protože více lidí už se tam nevejde, tak to tě samozřejmě potěší, že ta tvá tvorba někoho osloví. Samozřejmě pak je otázka koho, byly to většinou děti, ale to už je taky otřepané klišé. Vždyť jsme taky byli mladí. Co jsme si představovali, že tam přijdou jazzoví fousatí staří kmeti, kteří budou dělat: Hmm, dobře kluci, dobře to děláte vy dvaadvacetiletí borci, co máte za sebou úplné hovno. Co nám tak asi můžete říct. Nesmyslný vály, o kterých není potřeba mluvit. Tak to jsou věci, na které se nezapomíná, a nezapomeneš na ně celý život, ať už se stane cokoli. To jsou mezníky, které utvářejí celou tvoji osobu.
Stejně tak, když jsme hráli na jednom Hip Hop Kempu, to bylo v sobotu po nějakých hlavních hvězdách, tak já jsem lezl jako první na pódium – neříkám to zase proto, že bych se chtěl nějak vychloubat, ale proto, že to byl zásadní zážitek -,vylezeš na pódium, tam dvacet tisíc lidí pod tebou a připadáš si jako nějakej Jimi Hendrix, Morrison nebo Rolling Stones, hehe. Všichni si s tebou jedou texty, vlní se, to jsou opravdu silný zážitky, který tě nakopnou na mnoho let dopředu.
Čím si vysvětluješ, že na tu Flédu došlo tolik lidí? Čím ta kapela tolik lákala?
Protože jsme to zase dělali trošičku jinak než ti ostatní. Samozřejmě bylo to doma, byli jsme domácí kapela. Myslím si, že vždycky jsme to lidem dokázali podat jinak, než byl zajetý standard, a to ty lidi bavilo a zajímalo. Ale zase, byli jsme Brňáci a hráli jsme v tomto případě pro Brňáky. Prostě, naši Brňané nám rozuměli a možná dodnes rozumějí. (smích)
Mě vždy udivovalo, jak se v jedné kapele mohly k sobě dostat tak na první pohled odlišné osobnosti, jako je Drone, Apoka a Scissal.
Myslím si, že milníky nebo nějaké větší zajímavé věci vznikají spojením lidí, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. Ač třeba Brno není velký město, tak ty lidi, kteří na začátku něco chtěli dělat, tak je to jak, když třeba v Terminátorovi 2 Švarcík rozstřelil T1000, tak ty kapičky se pak zase spojily do jednoho celku, tak kreativní lidi, a to nás tu nebylo moc, si tu cestičku v městské džungli k sobě našli. Když si v roce 1998 nebo 1999 dělal hip-hop, tak zákonitě dříve nebo později ses tady potkal s někým, kdo ho dělal taky. A pak různými permutacemi a konstelacemi si ti různí lidé tu cestičku k sobě našli a navíc si sedli jako přátelé, to pak udělalo tu kapelu. Ta touha něco dělat a hrát je spojila.
Co vlastně vůbec dnes dělají ostatní členové kapely?
Scissal má svojí kapelu 4021. To je undergroundový nářez. Dneska mají zrovna koncert, křtí svoji druhou desku. To je striktní underground, ale myslím si, že kdo se podívá na Scissala, tak je mu jasné, že jemu nejde o to dělat prvoplánový pocukrovaný popík. Apolák ten se motá kolem muziky pořád jako taková pravá ruka X Production. Apoka ten v podstatě dělá grafiku, kreslí obrazy, živí se tím. Drone, to je taky grafik. Dělá 3D vizualizace. A 2jay žije v Ostravě, oženil se tam, koupil si byt. O tom vím nejméně, protože žije jinde, ale přátelé zůstaneme nadosmrti.
Opia a hudební byznys
Naší věc necháme už Naší věcí a přejdeme k jinému tématu, respektive vrátíme se zpět k tvé nejnovější desce. Mluvili jsme o tom, že každý muzikant se dnes musí mnohem více starat i o jinou stránku věci, než je jen to muzikantství, ale… když to řeknu úplně jednoduše, že se o ty fanoušky musí starat a vycházet jim vstříc. Jak hodnotíš tento posun? Je to něco na obtíž, nebo spíše naopak, jestli tě to spíše víc baví?
Určitě. Strašně nás to bavilo, protože ta interakce s fanoušky je mnohem větší. Když uděláš limitovanou edici v počtu sta kusů, je opravdu zajímavé sledovat, že se přihlásí samozřejmě prvně ti, kteří to sledují, kteří mají zájem o tu muziku, chtějí mít originální nosič, mít to fyzicky v ruce, i když málokdo dnes poslouchá muziku z cédéček. Nicméně, jsme svým způsobem ze staré školy a není nad to, jak říkal v jednom rozhovoru Oliver Lowe, držet po vydání ten fyzický nosič v ruce. Pro mě jako pro producenta, interpreta či muzikanta je skvělé vědět, že se ta deska prostřednictvím originálních nosičů dostane hlavně k těm lidem, kteří o tu hudbu opravdu mají zájem. Chtějí si ji poslechnout, zajímá je, co zrovna dělám, a skutečně jim jde o tu konkrétní muziku. Odpustí si ty dvoje cigára nebo jednu kalbu, a to jenom z třetiny, a opravdu si objednají tu desku.
Jak říkáš, musí se tomu dát ksicht a všechno, ale nás to takhle mnohem více baví. O nějakém vydělávání peněz se samozřejmě nedá hovořit, tak proč si z toho neudělat zábavu. Když už to vydávání muziky je naše taková bytostná potřeba, posílat to mezi lidi, proč se u toho více nebavit a nevymýšlet nové cestičky? A v tomhle případě je vidět, že lidí na to slyší. V dnešní době opravdu musí člověk vyjít těm lidem trochu vstříc. Těch sto kusů je počet, který zařídí, že se to dostane k těm správným lidem, a zároveň to udělá i promotion. On vydává desku po delší době a jenom sto kusů? To je zajímavé, o co jde? Vlastnoruční podpisy, jo? A není to tak, že člověk vezme fixu a napíše to na booklet nebo dá, nedejbože, jenom nálepku na celofán. Nic takového. Každý kus jsem měl v ruce a svým způsobem jsem myslel na to, ke komu přijde zrovna tenhle ten podpis. Je to fajn. Zafungovalo to a máme z toho radost. Je možné, kdyby byl nějaký masivní zájem, ale to nepředpokládám, tak by se nějaký dolis udělal. Je možný, že časem se ta deska objeví na netu i možná našim přičiněním.
Co třeba říkáš na to, že tohle téma pirátství a muziky se stále více objevuje v hiphopových textech. Co říkáš na to, že dnes už má každé druhé cédéčko skladbu o tom, jak si lidé nekupují desky. Co si o tom myslíš ty jako posluchač, stranou všech profesních záležitostí, že hudba a peníze jsou jedno a jedno bez druhého otevřeně nemůže být?
Je těžké to oddělit, protože člověk se v tom pohybuje celý den, pořád, většinu času. Je těžké oddělit sebe jako interpreta a posluchače. Na jednu stranu mi to přijde přirozené v tom, že pokud se tím člověk živí, tak… o čem chceš psát… Musíš psát o tom, jak žiješ nebo bys žít měl. A pokud žiješ v tom, že lidi nekupují desky, tak o tom napíšeš. Druhá věc je ale ta, kdo to má pořád poslouchat. Takové to žehrání interpretů, jak je to v prdeli. Pak právě přichází ten moment, který potkal i mě, kdy jsem se tři roky hudbou živil – byl to docela oříšek, nicméně dalo se -, nakonec to ale došlo do stádia, kdy tě hudba neuživí, no tak zpátky do rachoty. Byl to krásný život, svobodný, ale zároveň dost stresující v tom, že nemáš na volné noze zaručené to, že budeš mít příští měsíc na nájem. Na jednu stranu chápu, že to ti interpreti říkají, na druhou stranu… Zase, o všem stejně rozhodnou posluchači. O všem nakonec rozhodně veřejné mínění, když to pojmenujeme tímhle až skoro politickým způsobem. Lidi to buď poslouchat budou, anebo se na to vyserou. Je to vždycky jenom o těch lidech. Umění bez lidí je nulová rovnice. To neexistuje.
Opia a DJing
Ještě jsme se vůbec nevěnovali tvé poslední profesní stránce, kterou je DJing. Mě by zajímalo, jak vnímáš tuto svou muzikantskou polohu?
To je velice dobrá otázka, protože já jsem začal na DJingu a všechno, co jsem se ohledně muziky naučil, zažil, odžil, tak vychází z DJingu, ze streetového DJingu, z hiphopového DJingu. Důležité byly soutěže, kde jsem se naučil techniku, scratche, míchání muziky, vycvičil ucho. Já to přirovnám opět ke graffiti, protože jsem z něho vyšel. Stejně jak se říká, že když maluješ na vlaky, tak si nejlépe vyčistíš ruku, stejně tak si myslím – a tím Brno bylo myslí takz proslulý, že doteď tady máme spoustu technického, turntablistického DJingu -, že ti to vyčistí techniku. Jak jsem pomalu přesedlával víc a víc na produkci, a tak.. za všechno vděčím v podstatě startu na djingu.
Co se týče současnosti, tak dřív jsem hrával moc a hrozně mě to bavilo, nicméně já jsem v určitých věcech striktní, a i když neříkám, že by mě nebavilo poslouchat současné věci, jako DJ bych si dnes už raději zahrál v menším podniku pro lidi, co ta muzika zajímá, než pro narvaný klub, který chce slyšet to, co zná z rádií. Už si připadám víc jako producent než jako DJ. Neříkám, že bych si vybíral, kterou akci chci hrát. Spíš už hraju jen minimálně, když to opravdu stojí za to, anebo když jsou za to narovinu opravdu dobré peníze.
To mi připomíná, jak se kdysi pořád řešilo, jaký je rozdíl mezi undergroundem a komercí. Jednou řekl Scissal krásnou věc, že underground je, když můžeš, zatímco komerce je, když musíš. A já jsem to jednu dobu tak skutečně vnímal, tak si mnohem více vybírám. Nehraju tolik jako dřív a v podstatě už ani nechci.
Jednu dobu jste byli populární s Illuzionists. Jak je to dnes s tímto projektem?
Ten projekt funguje. Tam jsme se taky hodně vybrousili po muzikantské stránce. Samozřejmě je to ztížené tím, že se Maztah odstěhoval do Prahy a působí tam, Chocolatic se vrátil zpět do Mikulova. Jsme kámoši, sem tam si nějakou zkoušku dáme, ale… Illuzionists mají za sebou v podstatě taky zajímavý vývoj. Když s námi hrál ještě Nneser, byl to turntablistický projekt, s nímž jsme jezdili po soutěžích. To nám dalo pevné základy. Potom jsme zůstali tři, protože Nneser neměl tolik času, a narovinu jsme chtěli být poplatnější tomu hlavnímu posluchačskému proudu. Nechci říct, že to zkomerčnělo, ale ano, vyšli jsme lidem více vstříc, hráli jsme více klubovou muziku, ale pořád jsme tam drželi ten turntablistový základ. Ten projekt je u ledu, ale je možné, že nějaké sety uděláme, vystoupení. Rozhodně jsme to neuzavřeli, ale je to vlastně spíše taková bokovka.
Ten vývoj taneční klubové muziky je sám o sobě zajímavý. Spousta hiphopových DJů ji začala hrát a někteří už vyloženě přešli pouze na ni a na hiphopových akcích už nehrají. Jak ty vnímáš tuhle vlnu?
Myslím, že to je hodně dané tím, co ten konkrétní DJ od toho očekává. Plácnu, jestli chce být slavný, jestli na to chce balit na to holky, jestli chce hrát pro klub plný lidí. Jestli chceš dosáhnout těchto met, tak opravdu nezbývá než se vydat touto cestou. Samozřejmě i u těchto DJů vidím velké rozdíly. Někteří se pořád snaží zachovat nějaký ten progres, což třeba vidím u Maztaha. Vydal se touto cestou, je úspěšný DJ. Hraje na komerčních akcích, ale pořád tam cítím progres. I když zahraje tu nejžhavější sračku, tak třeba v nějakém zajímavém remixu nebo tak… Pak jsou ale kluci, kteří jdou vyloženě po prachách, chtějí být známí, slavní. Nicméně, je to jejich cesta, jejich věc, v pořádku. A pak jsou přesně lidi jako DJ Richard, kteří, když se tohle začalo blížit a oni to začali cítit, tak se stáhli do ústraní. Zahraje si jednou za tři roky, dál si kupuje, myslím, svoje věci… Jsou zkrátka různé cesty, kterými se můžeš vydat. Asi kluci, kteří se vydali touto cestou, tak chtěli hrát pro baby a davy a neměli jinou možnost. A týká se to v podstatě i mě, já než se vydat touto cestou, kdy mě vyloženě nebaví hrát tuhle muziku, kterou navíc hrají úplně všichni, a já stále potřebuju vidět tu originalitu, původnost, tak si raději zaskrečuju doma na deskách a nemám potřebuju jít jinou cestou.
Opia a plány do budoucna
Plány do budoucna. Důležitá věc, a na něco jsme už narazili. Takže jak to je? Bude producentská deska?
Právě jak jsem se začal vrtat v Sample Meetingu, tak jsem narazil na pár rozpracovaných beatů a říkal jsem si, že tady by seděl rap… třeba lidí, které jsem měl v plánu na CUTalogueu, ale nakonec to nedopadlo. Tak jsem si udělal nějaký základ, a když jsem měl Sample Meeting hotový, tak jsem si řekl, že přece jenom udělám další producentskou desku. Protože…prostě jsem na tom vyrostl, a i když dělám spoustu stylů, dělám i muziku pro divadelní hry, jingly pro reklamy a marketingové věci, tak vždycky bude hip-hop v mým srdci a chci i dál dělat rap.
Mám vybraných asi patnáct beatů. Tentokrát to ale neudělám tak, že mu pošlu patnáct věcí, aby si vybral, ale chci to udělat tak, že mu řeknu, že tenhle beat mi pro něj sedí, a jestli to chce udělat, ať to udělá, aby to bylo trochu konceptuální. Nechceš, nech být. Nechci to udělat stylem za každou cenu, kdy jsou teď in ti, ti a ti. Ne, prostě to budou lidi, ke kterým mám nějaký vztah a zároveň je mi blizká jejich tvorba. Já už se nemám kam hnát. Chci dělat hudbu pro radost, chci to dělat kvalitně a doufám, že se s těmi interprety domluvím. Tři čtyři skladby už jsou hotové. Těším se na to. Měl by to být, jak jsme se bavili, tvrdej hip-hop s nadhledem, ale zároveň trošku návrat ke kořenům oproti Sample Meetingu, čímž chci taky ukázat, že tohle – klidný, instrumentální hip-hop – není jediná cesta. Mám doma takový námrdy, že to tahá mrtvým nehty od palců u noh. Tak uvidíme.
Jo, tak díky moc. Myslím, že jsme to probrali se vším všudy. Ať se daří!
Já taky děkuju. (Za asi nejdelší rozhovor, co jsem kdy udělal..smích)
Čti dále:
Lipo: Mám blízko k myšlenkám sociální demokracie
OLIVER LOWE: Nedokážu vzít to, co mě naučil hip hop, a obrátit to v kulturní barbarství
MR. ULTRAFINO – Hudba musí být vždycky výš, něž muzikantovo ego
INPHY: Na 9thovi mě baví jeho snare, u Dilly zase schopnost vysamplovat prakticky cokoliv
IDEAFATTE: My se bavíme, to je základ
