Der nebo Die Kiefer? Nebo jenom Kiefer? Ten pianista z L.A, který nás zásobuje již pár let dobrou hudbou?
A vy víte, že se tu často pozastavuju nad nudným lo-fi, které se každý den hrne za pomoci nějaké animé fotky na digitální platformy. Spadá i Kiefer do této škatule? Jak bych jeho album poslouchal, kdybych nevěděl, že to je on? Proskipoval bych ho a nazdar? Dělá dané jméno to, že tomu člověk věnuje čas? Samé otázky.
Rozdíl mezi Kiefrem a odpadem vidím v tom, že zde jasně slyšíte, že to je muzikant. Že ty zvuky jsou plný a není to nějaká zvukově potlačená směs padajícího deště.
Je to vlastně takové jazzové album pianisty, u kterého víte, že hip-hop má nastudovanej a ví. A nemusí ty věci bejt jen o kopáku a virblu. Když se spustí Between Days, tak to pohltí. U Superhero to už i kope. Album pomalu graduje. Věc se stále populárnějším The Kount bych asi vynechal, ale např. His Heart Grew Three Sizes je super. A jako bonus tu máme Kieferovo podání klasiky Everybody Loves The Sunshine od Roy Ayers.
Co se týče názvu desky, tak to má jasný důvod vzhledem k nastalé situaci, které už tu je více než rok.
Between Days is the last installment in Kiefer’s trilogy of EPs, following Bridges and Superbloom. Kiefer says, “Between Days is about transition, feeling old even though I’m not, missing friends, finding purpose, and remaining hopeful.”
Brzy se dočkáme i vinylu. Další super deska od Stones Throw. A velká nahoru pro tento label. Važme si toho, že to dělají a ne až tehdy, když zaniknou. Nechci pak vidět ty oslavné chorály a střílení desek a trik za desetinásobek.
