Cream.cz a samozřejmě i jiné weby po celém světě zachvátilo šílenství jménem Mayer Hawthorne. O tomto všeumělovi, který začátkem září vydal své debutové album A Strange Arrangement a od té doby zažívá na hudebním poli samé velké úspěchy, jste toho pravděpodobně už slyšeli více než dost. Já bych se v tomto článku rád zaměřil a vůbec poprvé se v Česku pokusil zmapovat to, odkud se celé tohle nadšení pro „retro soul“ vzalo a jak se v současnosti projevuje. Zkraje mohu předeslat, že Mayer Hawthorne je pouhopouhou, leč pochopitelně velmi důležitou špičkou monstrózního ledovce.
Tak jako ve všem lidském se i v umění setkáváme s cyklickými návraty. Jakmile se daný žánr vyčerpá, často se jeho tvůrci začnou ohlížet do minulosti a nechávají se inspirovat vším, co dočasně leželo mimo hlavní proud zájmu, aby své tvorbě vdechli novou esenci. Někdy se jedná o spíše rovnoměrný mix starého s novým – jako například v případě skladby Ain’t No Other Man od Christiny Aguilery, kde DJ Premier spojil dechy à la Chicago s výraznou bicí linkou ve stylu stále aktuálních breaků -, jindy jsme zase svědky tvrdošíjného uctívání osvědčených postupů skládání i nahrávání, jak to dělá třeba Gabriel Roth ve studiu Daptone Records. Oba tyto přístupy musely být v našem případě přítomny. Jen díky nadšencům do klasického soulu a funku se můžeme dnes těšit z muziky Amy Winehouse, Marka Ronsona, Duffy, Adele, Gabrielly Cilmi, Raphaela Saadiqa, Joss Stone, Gnarls Barkley a řady dalších, kteří tu více, tu méně kombinují nadčasový odkaz těchto originálních hudebních žánrů se soudobými prvky. Pochopitelně z této situace profitují všechny zúčastněné strany; Solomon Burke obdržel za své album Don’t Give Up on Me svou první a jedinou cenu Grammy, Al Green vydal ve spolupráci s ?uetlovem úžasnou desku Lay It Down a tak bychom mohli pokračovat dál a dál, kdyby naším tématem nebylo něco jiného. O co se přesně jedná, to se pokouší zodpovědět následující stať.
Problémy s názvoslovím aneb je to na DJích
Na základě prvního odstavce jste mohli nabýt dojmu, že tento článek bude o retro soulu, jenomže tak jednoduché to zase není. Je takřka pravidlem, že hudební tvorba se vzpírá jasnému vymezení a řazení do škatulek. V našem případě je to o to složitější, že v podstatě hovoříme o dvou hlavních a odlišných hudebních žánrech v rámci jednoho trendu. Z toho důvodu můžeme často vidět kategorie jako Revival, Old School Soulu nebo naopak Nu Soulu na jedné straně, zatímco na straně druhé se vyskytují výrazy jako Nu Funk, Deep Funk, Retro Funk, Contemporary Funk, do čehož se pak navíc míchají i termíny jako Acid Jazz či Breakbeat. Pár z nich můžeme rovnou vyloučit, některé jsou vhodnější více, jiné méně, ovšem shodnout se pouze na jednom vzhledem k oné různorodosti prakticky nelze. A aby to bylo ještě složitější, začneme při snaze o osvětlení našeho předmětu zájmu u úplně jiného jména, u Northern Soul.
Pro někoho termín bez obsahu, pro jiné zase slovo vypovídající o všem. Northern Soul neoznačuje žádnou konkrétní podkategorii soulu, ale spíše odpovídá jejich směsici, která dostala své jméno podle místa, kde se hrála. Ocitáme se na severu Velké Británie sedmdesátých let minulého století, v tanečních klubech, ve kterých se scházeli členové subkultury mods, předchůdci skinheads, kteří ostatně sami potom na čas tančili na soulovou muziku z šedesátých let. Zatímco všude jinde na světě tento druh muziky upadal, zde slavil velké úspěchy až do doby, kdy jej nahradil punk či disco. To už je ale zase jiný příběh. Pro nás je podstatné to, že Northern Soul přece jen oplýval jistým specifikem. Totiž, DJs byli především sběratelé a jejich publikum vyžadovalo ty nejobskurnější, rozuměj nejméně známé, nedostatkové a ve všech směrech raritní kousky.
Keb Darge s kolekcí odpadu
Mezi Northern Soul DJs patřil i Skot Keb Darge, který stojí přímo za vznikem stěžejního názvu, jakým je Deep Funk. Vinou rozvodu musel Keb rozprodat nejcennější kousky ze své sbírky, což možná nebyl až takový problém, neboť hrát už přestal dlouho předtím. Promotéři na něj však nezapomněli a naléhali na jeho návrat s takovou vytrvalostí, že se nakonec na konci osmdesátých let rozhodl do klubu vrátit. Tou dobu již žil v Londýně a z desek mu zbyla pouze kolekce přehlížených funkových nahrávek, které nasbíral v rámci svých sběratelských výletů do Spojených států a o kterých se sám vyjadřoval výhradně coby o odpadu.
Nejprve hrál v acid-jazzovém klubu The Wagclub, nicméně daleko úspěšnější byla série výlučně funkových parties nazvaná Deep Funk v letech 1992 – 1993, na níž se podílel společně s dalším sběratelem a DJem Snowboyem. Statusu legendy ve svém oboru ovšem dosáhl až v nočním klubu Madame Jo-Jo’s v londýnském SoHo. Týden co týden zde spolu se Snowboyem pouštěli zapomenuté či nikdy nepoznané funkové singly a okamžitě se setkali s tak pozitivním ohlasem, že se jejich noci zařadily mezi nejvyhledávanější v celé britské metropoli, čímž se jim dokonce podařilo nahlodat tehdejší ohromnou popularitu houseu. V současnosti objíždí Darge kluby po celém světě, dále působí jako spolumajitel Kay-Dee Records s producentem Kenny Dopem (Masters at Work), je autorem množství kompilací a vedle toho se ještě také podílel na produkci nahrávek kapely The New Mastersound.
Často se říká, že Darge zachránil funk ve své originální, syrové a zemité podobě. Možná se to zdá být jako přehnané tvrzení, ovšem faktem je, že se mu podařilo přečkat zejména díky aktivitě aficionados, zasvěcených sběratelů a DJů, kteří se hrabali v krabicích s deskami v zapadlých krámech, sbírali a vyměňovali si informace o jejich tvůrcích, natáčeli mixtapy a hráli v klubech. Za všechny ještě jmenujme alespoň Iana Wrighta, Fryera, Paula Thortona, Jasona Stirlanda, Plumbera, Jazzmana Geralda, Mr. Scruffa, Adriana Gibsona, Gillese Petersona, , Francesca Adinolfi, Craig Charles, DJ Formata a Marc Hypea.
Kapely jsou základ aneb historie začíná v Německu
Náš příběh u DJs nicméně zdaleka nekončí. Ti totiž představují pouze jednu z pomyslných tří složek Deep Funku. Stejně tak jako DJové, i spousta muzikantů nezapomněla či objevila kouzlo starých nahrávek raného funku v podání Jamese Browna, the Meters, Dyke & the Blazers a dalších. Podle některých zdrojů se za vůbec první kapelu hrající Deep Funk považují Poets of the Rhythm, kteří pocházejí z toho patrně nejméně předpokládaného místa na světě, kde by k něčemu takovému mohlo dojít, z Mnichova v Německu.
Poets of the Rhythm
Poets of the Rhythm založili sourozenci Jan a Max Weissenfeldtovi s Borisem Geigerem na začátku devadesátých let, snažíce se imitovat své vzory ze zaprášených sedmipalců. Díky speciálním nahrávacím technikám dokázali napodobit původní funkové nahrávky natolik věrně, že jejich hudba byla od nich prakticky k nerozeznání. Navíc si k přesvědčivosti pomáhali lehce úskočnými taktikami; například své výlisky, vydávané na vlastním labelu Hotpie & Candy, zásadně nedatovali a všemožně se pokoušeli vzbudit dojem, že pocházejí z let dávno minulých.
Když jeden z jejich prvních singlů objevil kdesi v New Orleans rapper Lyrics Born z kapely Latyrx, sám oddaný sběratel, byl celý u vytržení z toho, jakýže se mu to poklad nepodařilo objevit. Když se pak seznámil s debutovým albem skupiny Practice What You Preach z roku 1993, jen stěží mohl uvěřit tomu, že podobný materiál nahrála kapela v posledním desetiletí dvacátého století. Po značné námaze se mu nakonec podařilo s Poets of the Rhythm spojit, slovo dalo slov a vedle vzájemné výpomoci vzešlo z tohoto seznámení také vydání druhého a de facto zatím posledního alba Poets, mistrovského díla s názvem Discern/Define, a to pod záštitou rapperova labelu Quannum.
Třebaže to je s existencí Poets of the Rhythm k dnešnímu dni všelijaké, členové souboru působili a působí v rámci mnoha různých projektů. Ze všech zmiňme dva nejzásadnější. Tím prvním je bratrská skupina Whitefield Brothers, jejichž skvělé album In the Raw z roku 2002 letos znovu vydala společnost Stones Throw. Druhým zase spojení Jana a Borise se zpěvákem Karlem Hectorem a zakladateli kapely the Malcouns, neboli pokračování jejich cesty za objevováním hudebních tradic Afriky, která byla už zřejmá na Discern/Define.
Daptone Records
Zhruba ve stejné době, kdy Poets of the Rhythm pouštěli do světa své první nahrávky, se ve Spojených státech začal psát jiný podstatný příběh, jehož hlavní postavou byl Gabriel Roth aka Bosco Mann, muzikant, skladatel, zvukový inženýr a jeden ze dvou vlastníků společnosti Daptone Records. Začátkem devadesátých let studoval Gabriel na New York University, a zatímco jeho vrstevníci poslouchali Nirvanu, on ve svém pokoji balil jointy a poslouchal donekonečna desky Jamese Browna. Jeho vášeň pro původní muziku, jíž považoval za vrchol upřímnosti hudebního projevu, nakonec zapříčinila, že i on sám se začal angažovat na poli Deep Funku, respektive, jak tomu sám říkal retro funku, a sice především jako basista v polovině devadesátých let vzniklého souboru the Soul Providers.
Jeho prvotina Soul Tequilla obsahovala nejen brownovský instrumentální funk, ale rovněž účast dvou nejzásadnějších zpěváků soudobé deepfunkové scény, totiž Lee Fieldse a Sharon Jones. Prvně jmenovaný by tehdy většinu lidí nechal naprosto chladnou, nikoli však Rothe a Phillipa Lehmana, majitele nového a dnes už legendárního labelu Desco. Fields byl kultovní postavou pro deepfunkovou scénu díky svým nahrávkám ze sedmdesátých let, nicméně nebýt jejího následného rozmachu patrně by navždy zůstal stranou veřejného zájmu. Sharon Jones není úplně neznámým jménem ani v českých končinách, neboť zde již jako jeden z mála zástupců Deep Funku vystoupila, a to v roce 2006 na jazzovém a bluesovém festivalu v Ústí nad Labem. Do povědomí majitelů Desco Records se tato doposud amatérská zpěvačka, kterou mainstream nepřijal, protože dle představitelů hudebních společností byla příliš malá, tlustá, černá a nakonec i stará, dostala coby doprovodná vokalistka Lee Fieldse. Po vydání několika singlů se nakonec dostala do čela the Soul Providers, nicméně na skutečný úspěch spojený se statusem nejznámějšího umělce Deep Funku si musela vinou ztrátovosti a nakonec i rozpadu Desco v roce 2000 ještě několik let počkat.
Zatímco zaopatřenější Lehman následně rozjel vlastní společnost Soul Fire, v dluzích se utápějící Roth přijal práci v korporaci Sony, jež ztělesňovala vše, čím u hudebního průmyslu pohrdal. Dva roky nato nicméně už zase dával dohromady nový label spolu se saxofonistou Nealem Sugarmanem, jehož kapela Sugarman 3 rovněž vydávala u Desco. Daptone Records vzniklo z ryzí lásky k hudbě, čemuž odpovídala i jeho politika. Roth a Sugarman se zavázali, že nikdy nevydají jedinou nahrávku, o které by měli pochybnosti, a že budou pod svou značkou soustředit veškeré talenty bez ohledu na jejich komerční potenciál. Postupně se v jejich brooklynském studiu natáčely skladby Charlese Bradleyho, Naomi Davis, The Budos Band, Lee Fieldse, The Sugarman 3, Menahan Street Band, Antibalas Afrobeat Orchestra a dalších, přičemž prostor byl dán i speciálním projektům jako v případě opětovného vydání alba Practice What You Preach, muzikologického záznamu gospelových písní kdesi na americkém jihu Como Now či zveřejňování nevydaného materiálu umělců klasické éry jako například zesnulého Darrella Bankse. Jak už však bylo řečeno, největšího úspěchu se dočkala formace Sharon Jones & the Dap-Kings, které se proto budeme nyní věnovat podrobněji.
S ukončením činnosti Desco Records došlo zároveň k rozpadu the Soul Providers. Na jejich základě byla nicméně vybudována nová kapela, jejíž název byl jasně inspirován vznikem Daptone Records, čili the Dap-Kings. Tu vedle Bosco Manna a Sugarmana tvořili dále Binky Griptite, Earl Maxton, Fernando Velez a Anda Szilagyi, členové původních the Soul Providers, k nimž se přidali členové dalšího někdejšího spřízněnce Desco Records, kapely the Mighty Imperials, a to Leon Michels a Homer Steinweiss. Hned první deska tohoto souboru Dap Dippin‘ with Sharon Jones and the Dap-Kings se setkala s ohromně pozitivním ohlasem, přičemž někteří kritici se nezdráhali použít ani taková přízviska jako „nejlepší album nového funku vůbec“. Následující Naturally se dokázala proslavit i za hranicemi deepfunkové komunity; prodeje rostly a koncerty se zpravidla vyprodávaly. Sláva Daptone Records rostla, nicméně kdoví, jak by to s nimi dopadlo, kdyby se jednoho dne neozval Mark Ronson s nabídkou, která se neodmítá. I když měl Roth k dosavadní tvorbě Amy Winehouse značné výhrady, finanční situace jeho společnosti a tím pádem i muzikantů nebyla zase tak dobrá, aby si mohli dovolit vše, o čem snili. Z toho důvodu Roth nakonec Ronsonovi kývl a album Back to Black bylo z větší části natočeno právě ve studiu Daptone. Druhé desky Amy Winehouse se prodalo více než neuvěřitelných deset milionů kusů a Rothovi vynesla jak cenu Grammy, tak zarámovanou platinovou desku, která dnes údajně visí v koupelně jeho studia, jen několik málo centimetrů od záchodové mísy.
Deep Funk a hip-hop, to je nejen Breakestra
Deep Funk je poněkud nejednoznačná kategorie i z toho důvodu, že se netýká jen funku. Pakliže přistoupíme na to, že do ní schováme i dávnými dobami inspirovaný soul, určitě se ještě musíme zmínit, že, jak už jsme mohli vidět, se zde dobře usídlí také, ale afrobeat, různé latinskoamerické styly a možná pro někoho překvapivě také hip-hop. Čtenářům Cream.cz asi nebude třeba představovat desetičlennou formaci z Los Angeles, které šéfuje multiinstrumentalista Musicman Miles Tackett. O Breakestře jste určitě alespoň slyšeli, protože právě tato kapela jako vůbec první představila Deep Funk obohacený o rap.
Zatímco Darge a Roth se přísně drželi tradice, Tackettova objevení Deep Funku spočívalo na jiných základech. Začátek se pochopitelně váže ke klasickému soulu a funku, nicméně základní impuls pro zahájení vlastní kariéry přišel až po poslechu desky Critical Beatdown od kapely Ultramagnetic MC’s, která stavěla na chytlavých funkových samplech, a po seznámení s DJingem Cut Chemista a Mixmastera Wolfa, kteří míchali soulové a funkové breaky po vzoru Kool Herca a jiných DJs z Bronxu. Někdy kolem roku 1996 se pak Miles rozhodl pro realizaci originálního ansámblu, jenž by napodobil a v mnohém překonal samotné zmiňované DJs. V místním klubu s přiléhavým názvem The Breaks se nakonec uskutečnil první jam, na kterém byli přítomni nejen muzikanti, ale také DJs, MCs, beatboxeři a b-boys. Večery s Breakestrou se staly oblíbeným místem fajnšmekrů, což se pochopitelně odrazilo i na popularitě souboru. Ještě než přejdeme k prvním nahrávkám je ovšem třeba upozornit na to, že Breakestra je skutečně spíše vizí jednoho muže, se kterým dlouhodobě spolupracuje snad jen MC Mixmaster Wolf. Zbývající muzikanti se často mění a mnoho z nich působí v rámci vlastních projektů, jakými jsou například neméně zajímavé Connie Price and the Keystones či Orgone.
Vůbec první počiny Breakestry byly vydány u labelu Stones Throw, které zanedlouho následoval slavný Live Mixtape Part Two, na kterém se nachází směs tradičních breaků a hiphopových coverů spolu s vlastní tvorbou jako Getcha Soul Together. Souznění funku a rapu bylo podtrženo na prvním albu kapely Hit the Floor, které vyšlo u Ubiquity Records v roce 2005, a to zejména skladbou Family Rap, ve které hostuje Chali 2na z bývalých Jurassic 5 a Double K z People Under the Stairs. Nic se nezměnilo ani z hlediska aktuální desky Dusk Till Dawn, tedy snad jen s tím rozdílem, že se zde Musicman častokrát chopil cella, s nímž už hrál po boku Macy Gray či Black Eyed Peas.
Nicméně ani východní pobřeží v tomto smyslu nezaostává. Již bývalý člen The Dap-Kings Leon Michels převzal roku 2004 katalog Soul Fire a na vlastním labelu Truth & Soul pokračoval ve vydávání hold klasice vzdávající muziky. Bezesporu zatím nejlepším opusem v portfoliu této společnosti je letošní album My World od Lee Fieldse and the Expressions, jež já osobně považuju za jednu z vůbec nejlepších soulových desek současnosti. Dále určitě stojí za zmínku prolnutí tradičních portorikánských stylů se soulem a funkem v podání Bronx River Parkway anebo reminiscence syrového funku bývalého gangu/klubu/kapely Ghetto Brothers. Abychom se ale vrátili k tématu této kapitoly, jistojistě nejpříkladnější směsicí hip-hopu a funku je Michelsův vlastní soubor El Michels Affair, jenž se naposledy prezentoval s poctou rané tvorbě Wu-Tang Clanu – Enter the 37th Chambers. Ostatně nezapomínejme ani na to, že sami průkopníci Poets of the Rhythm nahráli také singl s Guilty Simpsonem American Nightmare, o dalších kapelách ani nemluvě.
Deep Funk letem světem
Podle mě nejvíce fascinující věcí na celém deepfunkovém hnutí je to, jak se dokázalo rozšířit prakticky po celém světě, aniž by se mu dostávalo pozornosti v mainstreamových médiích, nehledě na to, že v podstatě neexistuje žádná jejich undergroundová obdoba, která by se těšila dominantnímu postavení. Deepfunkové kapely naleznete na několika kontinentech, přičemž nejsilnější scény má rozhodně Evropa, především Velká Británie a Španělsko, nicméně spoustu kapel naleznete také ve Finsku, Nizozemsku, Holandsku, Portugalsku, Itálii, Francii, Německu a Rusku, a dále pak Austrálie, Japonsko, Brazílie i třeba Izrael.
Jako první si určitě zaslouží být zmíněna australská formace the Bamboos, kterou od roku 2001 vede kytarista a DJ v jedné osobě, Lance Ferguson. Podobně jako u výše uvedených kapel i členové The Bamboos jsou součástí deepfunkové sítě, kterou dále tvoří zejména Fergusonovo dodatečné combo Cookin‘ on 3 Burners a zpěvačka Kylie Auldist, jež má za sebou velmi povedené sólové album. Důvod, proč se o the Bamboos zmiňuju prvořadě, je ten, že mají na kontě pravděpodobně vůbec nejlepší deepfunkovou desku. Dal bych za to ruku do ohně, neboť při poslechu The Rawville z roku 2007 jsem snad ani na sekundu nepocítil cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo nudu. Hned první singl The Bamboos si získal pozornost DJs jako Mr. Scruff, Patrick Forge či Jazzanova, načež další kousky už vyšly pod hlavičkou Kay-Dee Records, aby nakonec jejich tvůrci zakotvili u britského vydavatelství Tru Thoughts, poctěného cenou Nejlepší vydavatelství roku 2005 na Gilles Peterson Worlwide Awards. Tam vydali všechna svá tři dosavadní elpíčka a množství singlů, včetně posledního Turn It Up se starým známým Lyrics Bornem na mikrofonu. Pro The Bamboos to mimochodem není první hiphopová spolupráce, na The Rawville hostuje například další americký rapper, Ohmega Watts. A když už jsme u Austrálie, tak určitě musíme zmínit jak pop star Daniela Merriweathera, tak nováčka deepfunkové scény, kapelu Dojo Cuts se zpěvačkou Roxie Ray v hlavní roli, které se kritici a fanoušci stále nemohou nabažit.
Jelikož jsme se již zmínili o Tru Thoughts, asi bude nejlepší, když se teď přesuneme na britskou půdu. Tam působí celá řada kapel, jimž jednoznačně dominují Baby Charles s charismatickou Dionne Charles v čele a s vynikající předělávkou hitu I Bet You Look Good on the Dancefloor na kontě, Speedometer, jejichž album Four Flights Up z roku 2007 je rovněž považováno za jedno z nejlepších prvního desetiletí nového tisíciletí, či neméně talentování a rozhodně energetičtější 6ix Toys. Následují skotští the Haggis Horns, jejichž dechaři se podíleli jak na Back to Black po boku the Dap-Kings, tak tato kapela stojí za coverem Valerie pro Amy Winehouse a Marka Ronsona, poté mistři hrubosti the Grits, the Sound Stylistics, the Impellers, the Baker Brothers, the Fantastics a Funkshone. O letošních prázdninách debutovali se společným albem muzikanti the Vipertones s aktuálním výkvětem soulové scény, senzační zpěvačkou Laurou Vane. A když už je řeč o zpěvačkách, určitě nemůžeme vynechat Alice Russell, jednu z nejlepších vůbec, a její album Pot of Gold. V neposlední řadě jen těžko můžeme zapomenout na the New Mastersounds, kvarteto z Leedsu, které bez debat náleží ke klíčovým aktérům deepfunkové scény už po mnoho let.
Přiznám se, že v ostatních evropských, natož neevropských scénách se už nevyznám natolik, abych si mohl dovolit vynášet závěry o stupni významnosti určitých umělců. Proto se omezím pouze na vyjmenování toho, co mě osobně zaujalo. Ve Španělsku to jsou jednoznačně nejvěrnější následovníci Jamese Browna, the Sweet Vandals, a soulové dívčí trio the Pepper Pots, jejichž nejnovější desku NOW! produkoval sám Binky Griptite z Daptone Records. Ve Francii máme the Freebeez a Uptown Funk Empire, kteří sice mají místy poměrně blízko k Acid Jazzu, ale to jejich kvality pochopitelně nijak nesnižuje. Z Nizozemska pocházejí skvělé kapely jako The Soul Snatchers a Lefties Soul Connection. Finsko reprezentuje soubor the Soul Investigators, který natočil několik vynikajících počinů s americkou zpěvačkou Nicole Willis. Itálie aspiruje na mnohá prvenství díky labelu Record Kicks, u kterého vydávají nejen domácí Milano Jazz-Dance Combo a Soulful Torino Orchestra, ale také americké hvězdy jako Kokolo, Diplomats of Solid Soul či němečtí Mocambo s Gizelle Smith. Exotiku zase představují soubory The Apples a Funkenstein z Izraele, kdežto Osaka Monaurail, momentálně doprovázející fenomenální Marvu Whitney, nebude odnikud jinud nežli z Japonska.
Producenti aneb do třetice všeho dobrého
Pakliže jsme upozorňovali na tři různé složky Deep Funku, právě se dostáváme k poslední z nich. Zatímco jsme probírali DJs a kapely, záměrně jsem se vyhýbal jakémukoli odkazu na producentskou stránku věci ve smyslu skládání funku pomocí samplerů, MPCček a jiných počítačů. Přitom je zcela neoddiskutovatelné, že i v tomto směru se zrodila celá řada vynikajících deepfunkových, či chcete-li breakbeatových desek, o nadmíru zdařilých remixech nemluvě. Takoví producenti či producentské týmy jsou rozšířeny prakticky po celém světě a někteří jsou známí více, jiní zase vůbec. Myslím, že určitě budete znát například Skeewiff, Kraak & Smaak, All Good Funk Alliance, Fort Know Five, Smoove, Nostalgia 77 či TM Juke. Co ale takoví Hardkandy, Aldo Vanucci, Andy Lewis, Katalyst, Diesler, DJ Aeon 7, Mr. Comicstore, Timewarp, Inc., Valique, anebo Torpedo Boyz?
Buď jak buď, vše se točí kolem Jalapeno Records, a tak nezbývá než vzpomenout na jejich historii. Původně toto vydavatelství vzniklo pouze za účelem vydávání vlastní tvorby Skeewiff, producentského dua sestávajícího z Alexe Rizza a Elliota Irelanda, kteří jsou dnes považování za otce funkového breakbeatu. Ačkoli se oba věnovali i jiným hudebním žánrům, jejich J-Funk se dál rozrůstal a v současnosti je platformou pro cca desítku různých projektů. Nejdůležitější z nich jsme už vyjmenovali výše v první pětce, ke které bych určitě přidal producenta jménem Soopasoul a Dr. Rubberfunka. Mě osobně nejvíce překvapila první deska Antique Soul dvojice Smoove & Turrell z Newcastle, která jde svým ztvárněním přímo ke kořenům Deep Funku a patří tak k tomu nejlepšímu, co lze momentálně slyšet. Producent Smoove je zároveň hrdým otcem Wack Records, jejichž zdarma stažitelné nahrávky kombinují všechno se vším, především funk s hip-hopem, s cílem rozpoutat na parketu největší šílenství. Totéž lze říci o albové jedničce Soopasoula, která dostala název Twin Stix a kterou mohu jen doporučit.
Jalapeno Records bezesporu představuje jednu z nejatraktivnějších společností na poli Deep Funku, nicméně pokud hledáte ten nejopravdovější zvuk, rozhodně musíte věnovat pozornost následujícímu muži. Kdybych měl sestavit pětku nejlepších desek tohoto odvětví, určitě bych vyhmátnul Press On z roku 2007 od britského producenta Lack of Afro, vlastním jménem Adama Gibbonse. Jeho příběh se začal psát o rok dříve, kdy se k šéfovi Freestyle Records donesly zvěsti o tomto mladém talentu. Ještě téhož roku se jeho první singl Wait a Minute stal nejrychleji prodávanějším kouskem vydavatelství a následný debut, na kterém Adam excelentně spojil své schopnosti všestranného muzikanta s produkováním, na tom byl snad ještě lépe. Sklady jako Outsider, Touch My Soul nebo When the Sun Goes Down se ihned staly nejoblíbenějšími hity v rámci funkové komunity a přirozeně brzy přesáhly i její hranice. Co se týče desky číslo dvě, tak Lack of Afro dokázal, že nezůstává na místě, a přestože se trochu odklonil od sedmdesátkové syrovosti směrem k současnému zvuku, deska My Groove, Your Move každopádně stojí za vaši pozornost.
Posledním umělcem, jehož si nemohu odpustit, je Will Holand, známý také jako Quantic. Podobně jako většina mužů v tomto článku je i on schopným multiinstrumentalistou a nadaným skladatelem, akorát mám pocit, že se mu nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasluhoval. Kdyby byl svět spravedlivý ve smyslu přímé úměry mezi kvalitou a proslulostí, Quantic by stoprocentně vládl jedním z nejskloňovanějších jmen. Ve své diskografii má pětici sólových alb, na kterých mu zhusta vypomáhala Alice Russell, pak čtyři desky s kapelou the Quantic Soul Orchestra, včetně té s hvězdnou Spanky Wilson, jeden projekt s DJem Russem Porterem pod jménem the Limp Twins a desítky singlů a remixů. U Tru Thoughts pak také vyšlo jeho zatím poslední počin Tradition in Transition, který nahrál po svém přestěhování do kolumbijského Cali s novou kapelou Combo Bárbaro. Jeho tvorba je inspirována mnoha rozličnými hudebními i obecně kulturními vlivy. Je to funk i soul, Velká Británie i Latinská Amerika, je to jeho kytara i produkční mašinky. Quantic jako takový je však jen jeden a bezesporu má co nabídnout.
Závěr aneb závěr
Jak jsme viděli, téměř každý z názvů má určitou relevanci pro naši oblast zájmu. Z mého článku je patrné, že se mi asi nejvíce zamlouvá výraz Deep Funk, který je ovšem sám o sobě poměrně málo precizní a jen stěží může postihnout natolik rozlišné žánry, jakými funk, soul, afrobeat a různé latinskoamerické styly jsou, o vlivu hip-hopu a breakbeatu nemluvě. Pokud se však spokojíme s tím, že se nám jedná o princip, pak je Deep Funk nanejvýš odpovídající. Skutečně máme především co dočinění s určitým přístupem, který si tolik nehledí přelétavých módních trendů, ale spíše se obrací k tomu trvalejšímu, co nám dosavadní hudební vývoj v populární muzice přinesl. Všichni výše uvedení jednotlivci a kapely mají společnou jednu věc, a to především slabost pro kvalitní hudební tvorbu, kterou sice po stále nových trendech dychtící hlavní proud vykázal do hudebního koutku pozornosti, ale přesto má nadále co říci. Jestliže se zajímáte o muziku, která na vás dýchá svou upřímností, jste na správné adrese.
