Před nedávnem jsme vás na Cream.cz informovali o úžasné australské zpěvačce Candice Monique, která splňuje všechny předpoklady pro to, aby kralovala soulové muzice. Ve svém článku jsem neskrýval nadšení a věštil této zpěvačce, které před několika dny vyšlo debutové album u Freestyle Records, velmi slibnou budoucnost. A velmi slibně vypadal také mail, který se mi jednoho dne zobrazil ve schránce.

 

Už jsem si říkal, kdo mi to zas co spamuje, když tu jsem zjistil, že ta adresa odesílatele vypadá přece jen jinak. Ano, tušíte správně. Candice Monique se můj článek velmi líbil, a proto mi poslala děkovný mail, ve kterém mimo jiné stálo, že má slovenské předky a její příbuzní žijí nejen u našich východních sousedů, ale také v Praze. Ti jí ostatně také pomáhali s překladem mého článku. Pak už to šlo ráz na ráz. Slovo dalo slovo, načež jsme se domluvili na společném rozhovoru, který vám tímto přinášíme.

 

Dozvíte se v něm spousu informací o pozadí její kariéry, o její kapele i vytváření samotného alba In My Soul a jeho vydání. Stejně tak padne řeč na muziku jako takovou a samozřejmě také na její předky a rodinu. Takže tak. Kdo z vás ještě Candice Monique nezaregistroval, doufám, že mu tento rozhovor poslouží jako dobrý úvod do její tvorby.

 

Ahoj Candice, jsem moc rád, že spolu vedeme tento rozhovor. Na začátek ti musím položit tutéž otázku jako Craig Charles: Čím Australané krmí sami sebe právě teď? Je opravdu pozoruhodné, kolik talentovaných zpěváků v Austrálii působí.

Haha, no, nevím, jak jsou na tom ostatní, ale já jím organickou stravu, hehe. Máme velké štěstí v tom, jak skvělou scénu tady máme, zvláště v Melbourne, a to se určitě podepsalo i na mně jako zpěvačce. Jako doprovodná vokalistka jsem zpívala s mnoha rozdílnými skupinami, spolupracovala s mnoha různými umělci. Zdejší hudební scéna je místem, z kterého jsem vzešla, místem, kde se zrodili the Optics.

 

Rozhodně patříš mezi ně. Jak ses cítila, když jsi četla tolik pozitivních ohlasů na svou muziku, a to dokonce ještě předtím, než vůbec vyšlo tvé první album?

Byla jsem naprosto unešena některými z nich, zvlášť z jednoho, jehož autor nás přirovnával k začátkům Rufus a Chaka Khan. Máme velkou radost, že byla naše muzika tak dobře přijata. Je to pro nás inspirující.

 

Album In My Soul bude brzy vydáno pod Freestyle Records. Mohu se zeptat, jak se vám podařilo získat smlouvu u tak prestižního labelu?

Můj bubeník Choi, jenž také produkoval In My Soul, hraje také v kapele zvané Cookin’ on 3 Burners (s Jakem Masonem a Lancem Fergusonem z Bamboos) a ta vydala své velmi úspěšné album Baked, Broiled and Fried u Freestyle Records loňského roku. Takže Choi poslal naši desku Adrianovi do Freestyle Records (pozn. Adrian Gibson je promotér, DJ, producent a zakladatel Freestyle Records). Líbila se jim a chtěli ji vydat, tak jsme souhlasili. Trvalo to pak sice ještě nějakou dobu, než se nám to podařilo zorganizovat a protříbit kontrakty, ale nakonec jsme tady!

 

čti také:

Obrovský pozor! Candice Monique má soul a brzy i debut

 

Legendy praví, že jsi dříve pracovala s Professorem Griffem, bývalým členem Public Enemy. Popravdě bych si dovedl představit kohokoli jiného než zrovna jeho. Můžeš nám prozradit více o této spolupráci? Jaké to bylo pracovat s Prof. Griffem?

Hm, to už je hodně dávno, haha. Když jsem poprvé začala zpívat, dala jsem se dohromady s místním producentem v Jižní Austrálii, který se zaměřoval na hip-hop a R&B. Vystupovali jsme v nočních klubech v mém rodném městě Adelaide a jakýmsi způsobem se mu povedlo zařídit nám předskakování pro Cypress Hill. Cypress a Public Enemy byli u nás na turné ve stejné době, takže to dopadlo tak, že Cypress Hill vystupovali v Adelaide den před Public Enemy, a i když mě onen producent nakonec z této show vyšoupnul, přišla jsem se tam podívat a podpořit. A zatímco jsem se snažila uniknout dýmu z ganji, potkala jsem vzadu v klubu Griffa.

 

Abych to zkrátila, slyšel mě zpívat a řekl, že mě zítra šoupne k nim na stage. Zprvu jsem to brala jako legraci, ale nakonec jsem skutečně stála na pódiu s Public Enemy, zazpívala svoje věci a Griff mi nabídnul, že mně bude produkovat demo. Takže jsem odletěla do Atlanty a zařadila se do místní neo-soulové a hiphopové scény. Zbytek je historie.

 

Pracovat s Griffem bylo skvělé. Měl opravdovou vizi, jak z představy udělat skutečné skladby. Vedl mě a velmi se soustředil na to, aby rozšířil mé znalosti o hudební historii. Pouštěl mi jednotlivé skladby, ptal se mě kdy vyšly, na jakém album atd. Zkrátka mě zkoušel z toho, kdo je kdo v klasické soulové muzice. Dostalo se mi prvotřídního vzdělání! Také znal spoustu úžasných muzikantů, kteří pomáhali s nahráváním mého dema. Kytarista Khari Wynn byl skvělý a spolupracovat se zvukovým inženýrem Earlem Holderem bylo také vynikající. Stále jsme v kontaktu a stále se přátelíme. Griffovi jsem velmi vděčná za příležitost, kterou mi dal. Byl tak laskavý!

 

 

Také se říká, že z vašeho vztahu vzniklo demo. Co se s ním stalo? Jsou některé z jeho skladeb na In My Soul?

Ups, na tohle jsem už vlastně odpověděla. Každopádně na desce žádná ze skladeb mého dema není. Všechny skladby jsme napsali s the Optics jako kapela. Nicméně na koncertech často zahrajeme jednu nebo dvě skladby z dema, které jsem natočila s Griffem.

 

Po návratu do Austrálie jsi pokračovala v muzice se svou současnou kapelou The Optics. Můžeš nám opět povědět, jak jste se dali dohromady? Choi se zdá být jako člověk na tom správném místě, ne?

No, stala jsem se součástí poradenského hudebního programu nazvaného Freeza Central/The Push a byla přiřazena k mentorce Monique Brumby, která byla s několika získanými cenami ARIA (Australia Recording Industry Association) poměrně úspěšná. Ta mi navrhla, abych uspořádala konkurs na členy mé kapely. Vzala jsem ji za slovo a několik takových výběrových schůzek uskutečnila. Když na to dnes myslím, tak se musím smát, protože všichni účastníci měli tak o deset let větší zkušenosti než já, která je posuzovala. Nicméně tehdy jsem to považovala za správné (s trochou  přispění Monique) a nakonec skončila u Choie, Chana a Lucase. Později jsme ještě přibrali klávesistku Clare Whitcombe, jež se stala plnohodnotnou členkou souboru. Moc se mi líbí, že mám další ženskou energii v kapele. A tato čtveřice byla pokřtěna jako A Team! Hehe.

 

Jak dlouho jste pracovali na svém albu? Myslím od skládání jednotlivých písní až po jeho nahrávání…

Přes tři roky, a to hlavně proto, že jsem během toho měla dítě. Hodně ze skladeb na desce jsem vlastně nazpívala v pokročilém těhotenství, jiné jsem zase nahrávala čtyři měsíce potom, co se moje dcera narodila, zatímco spala ve studiu, hehe. Jakmile jsme byli s nahráváním u konce, výsledek jsme přesunuli z Biscuit Brown k Choiovi do studia, kde se postaral o mastering a finální mix. Dali jsme si na čas, ale stálo to za to.

 

Líbí se mi, jak dokážeš zvládnout na jedničku mnoho hudebních stylů jako soul, funk a dokonce hip-hop. Ve svém článku jsem napsal, že se tvůj styl nachází někde mezi Erykou Badu a Alice Russell. Kterou z nich máš raději?

To byl úžasný kompliment! Mám je ráda obě. Od Alice jsem tohoto sice moc neslyšela, ale můj basák ji zbožňuje, a z toho, co jsem slyšela, tak můžu říct, že se mi opravdu líbí a její hlas je ohromující. Hodně se mi líbí její spolupráce s Bamboos. Ovšem Erykah… to je zřejmě jeden z mých největších vlivů. Miluju ji. Poslouchala jsem ji dokonce ještě předtím, než jsem začala zpívat (což bylo v roce 2003, takže tak sedm let). Nemůžu se dočkat, až ji uvidím naživo. Vím, že se tak určitě jednoho dne stane. Nicméně myslím, že máš v tomhle pravdu – jsme stylově uprostřed mezi nu soulem a novou generací old school soulu.

 

Co se týče „Mama Don’t Know“, přála sis ospravedlnit tuto v kontextu desky výjimečnou, přesto vynikající skladbu, anebo jsi jen byla unavená z lidí, kteří se neustále snaží něčím muziku zařadit do určitých škatulek?

Pokud si dobře pamatuju, tak jsem napsala tento text ještě předtím, než jsem dala dohromady kapelu. Vyučovala jsem po dva roky hip hop dance skupinku aboriginské mládeže na venkově v Jižní Austrálii. Tuhle píseň jsem napsala v poslední den mého pobytu. Myslím, že mě inspirovaly ani ne tak zkušenosti s ohlasy lidí v hudebním průmyslu, ale spíše šlo o hledání mé vlastní identity. Pokoušela jsem se charakterizovat sebe samotnou a zároveň vyjevit touhu překonat takové omezující názory na mou osobu, které mi bránily, abych se stala takovou umělkyní, jakou jsem chtěla.

 

K mému překvapení se to ukázalo jako pravdivé ještě dlouho potom, co jsem tu skladbu napsala a uměla si vůbec představit, heh. Tou dobou mě věci, o nichž mluvím v té písni, začaly skutečně konfrontovat, nicméně to už jsem se přes mé strachy přenesla a byla si velmi jistá v tom, kdo jsem a jaká chci být.

 

Vždy mě zajímalo, co si o té skladbě myslí ostatní, a byla jsem šťastná, že jsem lidi přiměla k tomu, aby si z ní vzali to, co chtěli, protože emocionální uvolnění, které její psaní poskytovalo, bylo pro mě velmi osobní věcí, o které jsem si myslela, že ji zřejmě nikdy nebudu moci sdílet, a je dost možné, že z té aktuální podoby skladby zmizela. Teprve před několika měsíci nebo možná o rok později jsem s ní seznámila Mikey Chana, který k ní napsal muziku a pak už jsme na ni pracovali zase jako kapela.

 

“Mama Don’t Know” je jedna z mých nejoblíbenějších. Jak jsi na tom ty, který ze songů na In My Soul máš nejraději a proč?

Myslím, že  “In My Soul” byl vždy mým nejoblíbenějším. Byl totiž tak božsky inspirován. Nahrávali jsme ve studiu jinou skladbu a pracovali na sladění nástrojů před finálním takem, jamovali jsme. Choi rozjel groove, Mikey a Lucas se připojili a začali jamovat. Dave zmáčknul tlačítko pro nahrávání. Já jen uslyšela tu melodii a v hlavě se mi zničehonic objevila slova, která jsem prostě musela dostat ven. Během pěti minut byla napsána první sloka. Bylo to jako zjevení. U tohoto náčrtu jsme zůstali, já dopsala druhou sloku a pak jsme tomu s kapelou dali konečnou podobu. Bylo překrásné sledovat, jak to vzniká, jako kdyby nás Bůh ovládal jako loutky, hehe.

 

Jaké jsou tvé plány po vydání In My Soul?

Už jsme napsali druhé album a doufáme, že jej nahrajeme hned, jak se dostaneme do studia. Myslím, že bychom se rádi podívali do Evropy na turné jako Cookin’ on 3 Burners. Ovšem uvidíme, co vesmír přinese.

 

Říkala jsi mi, že tvůj děd pochází ze Slovenska, a tak máš stále příbuzné v této zemi a dokonce i v České republice. Jaký je tvůj vztah k těmto zemím? Byla jsi tady někdy?

Ano můj děda, Jan Krištof, se narodil v Košické Bělé, kousek od Košic, třebaže žil v Bratislavě, než se oděsthoval do Jacovec a pak nakonec do Sydney, než se usídlil v Mt. Gambier v Jižní Austrálii, kde se narodila moje máma a pět jejích sourozenců. Stále mám příbuzné v Košické Bělé, Košicích, Bratislavě a Jacovcích. Jedním z nich je také můj  bratranec Peter Ševčík, operní zpěvák! Více se o jeho kapele dozvíš na http://www.lagioia.sk.  Já si vždycky myslela, že jsem jediný muzikant v rodině, dokud jsem se nedozvěděla, že studoval operní zpěv. Musíme to mít v krvi.

 

Myslíš, že tady někdy budeme moci vidět Candice Monique & the Optics?

Na Slovensku jsem nikdy nebyla, ale vždy jsem chtěla přijet a navštívit matčinu starší sestru Anku a mé bratrance a sestřenice. Určitě chci vidět Košickou Bělou, kde se narodil můj děda, a také tam vzít svou dceru. Můj bratranec Juraj byl nedávno tady v Melbourne a zasvětil mě do Demanovky. A až pojedu na Slovensko, rozhodně se musím také dostat do Prahy. Snad budeme koncertovat v Evropě a budu moci tat místa nejen vidět, ale také tam hrát.

 
Když se někdo podívá na tvé vlivy na myspace, hned ví, že máš vynikající hudební vkus. Co ale muzikanti, které moc nemusíš? Je někdo, koho nemůžeš vystát, heh?

Hmmmmm, to je dobrá otázka. Obecně nenosím v hlavě jména muzikantů, které nerada poslouchám. Uznávám velmi široké spektrum muziky, není toho moc, co bych nedokázala ocenit. Nicméně se domnívám, že bys mohl říct, že obecně nejsem zrovna velký fanoušek heavy metalu nebo death metalu. Ta drsnost mně jakoby narušuje vitalitu, ale na druhou stranu musím říct, že mě ohromuje, s jakou dovedností hrají tuto muziku – bubnovat tak rychle a tak dlouho není nic jednoduchého. Jsem si jistá, že kdybych byla ve správném stavu mysli, nějak bych tam našla krásu. Jen těžko bych to ale poslouchala dennodenně!

 

Myslím, že tady jsme u konce. Děkuji mnohokrát za tvůj čas a těším se, až tě budu moct vidět naživo. Zatím se měj!

 

www.myspace.com/candicemoniqueband

 

další rozhovory:

KRS-ONE & BUCKSHOT: Je to jen o opravdové lásce k dělání hudby

ADAM TENSTA: Snažím se, aby publikum z mé show odcházelo s bušícím srdcem

FASHAWN: Vždycky jsem chtěl být známější, než jen jako MC Fashawn