Od Slov k písním
Je čtvrtek 22. října. V Praze je chmurný ráno, podzim, vládne vlezlá zima. Nejdřív startuju přímotop, pak comp. Sedám za stůl a na svých oblíbených bednách poslouchám tracky z našeho druhýho alba, který až na jeden song (překvapení), už prošly finálním mixem: Středy, vejšky, basy a všechny ty nepatrný, ale ve finále důležitý zvukový vychytávky, na kterých si hlavně Kenny s Filipem dali tolik záležet. Někde to bude ještě třeba poladit, ale jo, fakt to hraje dobře, fakt že jo.
Nedávno se mě jeden člověk zeptal, jakej to je pocit si s tím vším dávat takovou práci při vědomí, že to bude hned den po vydání ke stažení někde na rapidsharu. Byl z toho víc konsternovanej než já… Došlo mi, že se tímhle vůbec nezaobírám. Nezaobírám se myšlenkou, že situace je špatná. To člověka jenom brzdí. Chtěl jsem jen, aby deska Horizonty byla DOBRÁ. Aby šlo po všech směrech o dobře odvedenou práci. Toť vše. Tahle idea byla tím zásadním východiskem. Tohle byl náš úkol a mělo by to tak být i u ostatních. Je mi u zadku, že si to pak lidi stejně pouštěj ven z mobilu na ulici, přehrávaj dokola na youtube, nebo na šumících bednách u pc – jejich věc.
Já sám si rád občas poslechnu boombap, rád ho i hájim, protože věřim, že právě tenhle styl prokázal v hip hopu svojí trvanlivost a uchovalo se v něm něco z toho, co jsem na hip hopu dřív tak miloval. Když ale budu upřímnej sám k sobě, tak se týhle „starý lásce“ vzdaluju a posouvám se jinam. Od hip hopu k písním. Už ne jen ten buben, sampl a zdvojenej refrén. Už ne ten Termanology a jeho hood styl, jeho americkej sen v malym. To můžeš po formální stránce cenit, ale kdo se tomu při poslechu není schopnej zasmát, kdo od toho nemá odstup, tak toho mi je vskutku líto.
Už dřív jsme avizovali – a to byl můj sen, že do procesu nahrávání zapojíme člověka zvenčí. Tahle praxe, která je v zahraničí právě i v případě hip hopu už zajetá, se tady moc nepraktikuje. Myslim, že z části to je postojem, kdy kapela „přece něco podobného vůbec nepotřebuje, protože přece ona vytváří ten vlastní super sound“ a z části to je zakonzervovaností scény. Když pak ale James Cole vydá svojí desku Kapitán Láska, tak půlka stádní scény rozpačitě poznamenává, jestli se nepouští zbytečně do umění, protože tam ho už nejsou schopný následovat. Druhá ho nadšeně oslavuje – je to přece jejich hrdina James Cole. Bohužel bez nějaké rozumné kritické distance. Tady ale není co řešit. James hledá nový cesty, protože nechce bejt mrtvej umělec a má moc talentu, aby tak činil. Je jasný, že proces, kdy si necháš do svý práce zasahovat od někoho jinýho, je nejen napínavější, ale i složitější. Jenže tady nejde o „rapperovo ego“, ale o výsledek, co se pak line ven z beden. Práce s Filipem Míškem z Khoiby je jednoznačně přínosem a dobrou zkušeností. Celý se to posunulo dál a vim, že i Paulie s Kennym si proces tvorby užili.
Uplynuly dva roky od první desky Slova a změnila se nejen scéna, ale i my jako kapela. Uznávám upřímně: Až teď mi dochází, s čim jsme před dvěma rokama přišli. Až teď mi víc věcí dochází. Slova byly prostě náročnou a přitom mladickou deskou. Většina lidí si musela říct, že se jednalo buď o pózu, nebo o drzost. Spoustu lidí oslovila, stejně jako jí hodně lidí nemohlo vydejchat. Bylo to těžký kafe, fakt regulérní pokus spojit poezii s rappovou formou sdělení. Prostě alternativa. V tu dobu jsem tím naprosto žil a vůbec mi nedocházelo, kde se nalézáme a proč nás většina lidí nechápe. I k tomuhle poznání je potřeba časovej odstup. Ta deska měla svůj neoddiskutovatelnej smysl, ale vtipný je, že já sám jsem nikdy alternativu tolik neposlouchal. Měl jsem vždycky rád písničky. Písničky co obsahujou message, ale zároveň člověka chytnou. Se Slovama jsme vyzkoušeli možnosti rappovýho média. Vydali jsme se na cestu a ta pokračuje – pamatuje na svoje kořeny, ale vyvíjí se.
Když jsme se pouštěli do práce na druhý placce, tak jsem říkal Pauliemu: Buď můžeme opakovat Slova, anebo se posuneme jinam. Oba víme, z čeho vycházíme, ale shodli jsme se, že nový tracky by měly mít větší tah na bránu. Právě i k tomu nám pomohl Filip. Mam radost když vidim, jak Chill boduje na Evropě 2. Že bude Chill v top10 nejhranějších českých songů v rádiích, by mě vskutku nenapadlo. Tahle skutečnost ale vůbec automaticky neznamená víc fandů, co si koupí naší desku. Zůstávám realistou.
Nedávno jsem se řešil s jednim kamarádem u piva jeho romantický pojetí hip hopu. Viděl jsem v něm trochu sebe před pár lety… Co to znamená tahle romantická pozice? To znamená určitou nespokojenost se stavem věcí. To znamená představu, že kořeny byli čistý, autentický a teď jsou nenávratně zašpiněný, za což může trh a ideový zkornatění rapperů. Je v tom dost idealismu a naivismu a přesto obě tyhle hodnoty mají svoje opodstatnění. Tuhle romantickou pozici ale chápu, protože jsem jí měl a stále ještě do určitý míry v sobě mám, jen se k ní přidali zkušenosti, pohled z vnitřku. Jak na ní člověk ale rezignuje úplně, tak to jde do háje… Myslim, že každej jí musí mít, nebo se v něm musí aktivovat, když občas zabrousí do vod českýho hip hopu, kde jedna větev rapperů kopíruje Rytmuse a druhá zas povětšinu času adoruje svůj label a nekouká se kolem sebe. Není ale dobrý brečet nad starými časy (to říkám všem), je třeba vejít do prostoru. Tohle stejný jsem dřív říkal Snupovi z Plzně, u něhož jsem si (jako u mnoha jiných) asi velký sympatie nezískal. Teď po pár letech jsem na netu slyšel jeho track s muzikantem Ondrou a řikám si „super, je to fajn“. Tématem je zase z části „vzpomínání“, ale on udělal ten krok a má to kvalitu. Víc takových věcí. Víc hudby, víc textů dostat z temnoty hlav na světlo denní, víc rapu, co má smysl.
Nebudu tady dál meditovat – na začátku prosince čekej naší desku HORIZONTY a kupuj originál.
Mějte se fajn, LIPO.
