Ahoj,
Tak zdravím znovu po nějaký době ty, co moje blogy čtou s chutí, ale i ty další, kterým jsou moje úvahy u zadku. Tentokrát zdravím z chalupy v horách, kde už druhej tejden sám trávim čas. Ty nejbližší kolem mě ví, že se takhle jednou za čas zbalim a prostě odjedu pryč. Je to v rámci očisty. Jsem staromódní typ, co si myslí, že město a společnost tě často zavaluje sračkama a ty se jich musíš vzdát, aby sis zase uvědomil proč co a jak. Vytváří to odstup a prostor. To že tu můžu mluvit jen sám se sebou a teď s váma mi nevadí. Naopak tu mám možnost nerušeně číst, myslet, pracovat a kontemplovat. Venku padaj vločky jak trakaře, krb hoří, za domem se pasou koně (ne ty nejsou moje) a v přehrávači hraje Bob Dylan (ano jsi na hip-hopovém webzinu). Jsem upřímně šťasten, že jsem mimo rodnej Liberec, kde teď vládnou lyžaři a fandové s barevnejma čepicema. Tak jako jsem si pro sebe před pár lety objevil Holana, tak teď jsem vkročil do Dylanova světa (neplést s tim z Beverly Hills). Je dobrý si pro sebe někoho objevit. Určitě to znáš. Mam rád celistvý osobnosti, ale osobnosti hledající. S jejich egem, přednostmi, vadami a pohledem na svět. Tenhle způsob vnímaní umění, je pro mě inspirací. Poznávám, učim se – recepce jejich práce mi mění pohled na svět. Je to přirozený. Čtu Dylanovy texty, ale i o jeho životě, o tom jak si ho fanoušci nějak vysnily a on jim tu vidinu zrušil, o jeho nelehkym vztahu k ženám, o jeho konverzi ke křesťanství. No a tím se dostávám i k problému, kterej zajímá už dlouhou dobu mě a kterej nepřestávám tematizovat. Tedy zjednodušeně téma toho, jak spojit lásku (a něco jako život v pevnym vztahu, v rodině) a uměleckou tvorbu aniž by ani jedno tvrdě netrpělo. Pro tyhle dvě věci dýchám. K tomu všemu je třeba dodat, že jsem rok zamilovanej. Myslel jsem si, že vim, ale přišlo to nečekaně, je to hluboký a teď vim že jsem nevěděl. To mě samozřejmě inspiruje a nutí mě si to pokládat i jiný otázky, který jsem dosud neřešil. Všem bych tu intenzitu přál zažít (tímto se omlouvám těm, na který jsem neměl poslední dobou čas – usoudil jsem, že Ona má přednost). Nic však není bez překážek. Mohl bych o tom mluvit dlouho, mohlo by to být i zajímavý, poučný, pro mnohé kontroverzní, ale to až snad na nějaké sólovce, anebo nikdy.Tady v samotě, při psaní a tvorbě jsem si uvědomil, jak moc ten proces tvoření miluju a jak jsem přesvědčenej, že je třeba se tomu oddat, aby ti ten, kdo to potom poslouchá nebo čte, mohl věřit. Aby i on mohl vstoupit do tvýho světa a ne jen setřít barvičky z povrchu. Teď propojuju obojí – lásku a tvorbu a i přese všechno prožívám šťastný období. Jinak to, že vztah „tvorba a láska“ není jednoduchý a já nejsem jedinej blázen, kdo to řeší, dokládá právě i Dylanova konverze (ne jen tak pro nic za nic to nedělal). Jinak na obdobné téma, téma snahy žít autenticky a přitom ve vztahu, je nový film Sama Mendese, Nouzový východ s Leonardem DiCapriem a Kate Winslet – aneb to co by se možná stalo po Titanicu. Ta možnost realisticky dopsat idealistický příběhy mě vždy fascinovala. Vřele Vám ho doporučuju (Mendes je ten co natočil tvojí oblíbenou Americkou krásu). Je ale možný, že jsem jen timhle tématem postiženej a vás vůbec nezaujme…
Není složitý si z mých narážek odvodit s jakym nadšením nesu to, jak se rap mísí s elektrem a jak si všichni najeli barevný hadry, co by si před pár lety našel jen v sekáči, kde se kolem nich chodilo širokym obloukem. Nemluví ze mě zatrpklost a vůbec tyhle trendové a tedy nutně efemérní estetice neupírám právo na život. Má svoje neoddiskutovatelný místo a i ona je inspirativní. Ale faktem je, že je to z většiny pouhá recyklace. Je to cítit na dálku. Už chápeš proč éra „jeden hit a čau“ 80.let, pro mě nebyla zrovna zlatym obdobím a proč jsem minule psal ty keci o tom, že hip hop pro mě nebyl nikdy jen o zábavě. Ale žijeme v postmoderní době, kde vše má svoje místo a vše se mění rychle jako počasí. Někdy je úsměvný to sledovat z povzdálí, ale nestěžuju si.
Dopisuju tady texty na naší novou desku a koriguju ty starý. Vracim se k tomu o dost víc než na první desce. Možná je to i na obtíž, nevim. Chci, aby každej track měl tvář. Chci, aby člověk slyšel pár tónů, pochytil pár rýmů a bylo mu jasný, o co jde. To že k tomu chci přistupovat takhle, neznamená, že to má být ve finále prostý. Ne, je to jen proces krystalizace. Tedy trochu krok jinam od textů na první desce, která byla hodně abstraktní. Paulie udělal beaty, do kterých se ti chce mluvit. Ze začátku jsem měl obavy z toho, jakej materiál se na desku sejde. Teď začínám být klidnější, protože cejtim, že tam budou tracky, který maj co předat. Jo, musej tam být pochyby. Proč nad timhle ale nepřemýšlí všichni ty bandzone a myspace rappeři, který mi (a desítkám dalším) píšou o feat místo aby si položili fundamentální otázku, co a jak chtěj světu sdělit? Sháněj hostovačky, aniž by měli napsanou svojí sloku. Vše naopak. Možná nad tim nepřemýšlí proto, že je to dnes tak jednoduchý, stačí zapojit mikro, okoukat něco z youtube, nechat se opájet podporou spolužaček. Je to instantní. Naše druhá deska nebude instatní, nesmí být – to je hlavní kritérium. Ještě si na ní musíte počkat. Pokládám si ty fundamentální otázky, ale vše přijde, vše zase přijde.
Mějte se, jak nejlíp umíte.
LIPO
Související články : BPM blogy , BPM ,
www.myspace.com/basnicipredmikrofonem
