Úvodem si dovolím zopakovat obsah prvního příspěvku. Na základě diskuse amerických autorů ohledně hip-hopu jako politické síly schopné pozitivně ovlivnit životní podmínky lidí nacházejících se v nejnižších patrech společnosti jsme dospěli k závěru, že tato teorie zůstává praxí nepotvrzena. V závěrečném odstavci jsem formuloval novou hypotézu, podle které hip-hop v současné podobě nepomáhá těm nejpotřebnějším ani většinové společnosti, ale naopak slouží prosazování zájmů těch nejmocnějších, které se zdají být v přímém rozporu se zájmy zbytku společnosti, respektive společnosti jako celku. Podkladem pro její vytvoření byla aktuální podoba českého a zejména slovenského hip-hopu. Zejména proto, že zatímco se český hip-hop úzkostlivě drží středního proudu a spíše předstírá, že mu je politika cizí, tak situace slovenského hip-hopu je mnohem pestřejší. Skladby „ABC“ od RepKebz a „Je čas“ od DNA vybírám záměrně, neboť každá z nich ztělesňuje důvod, proč bychom se empiricky měli spíše přiklonit k této nové hypotéze.
Začněme s Denou, bývalým členem uskupení Názov Stavby, které položilo základy nejvýznačnějšímu slovenskému hiphopovému stylu – sídliskovému rapu. Texty o ulici a obyčejných lidech zde nikdy neměly daleko k patosu a bezduchému lamentování nad beznadějnou situací řady lidí, za kterou může systém. Patetické líčení životních strastí sice poměrně dobře sráží estetické kvality daného díla, ale na druhou stranu může být leckomu sympatické, že alespoň věnuje pozornost lidem, kteří se ocitli v nepříjemné životní situaci (zatímco v kontextu českého hip-hopu budí až na výjimky jakékoli zdání solidarity skoro až dojem nemístnosti či nepřístojnosti). Také „Je čas“ odráží zklamání či rozhořčení ze současného společenského stavu, upozorňuje na morálně pohoršující kauzy politiků, odvolává se na zdravý rozum, apeluje na uvědomění občanů a jejich akcentuje možnost změny, ve které politici nebudou myslet jen sami na sebe, ale budou pracovat pro své voliče. S ohledem na připravovanou novou desku Revolucionár, jejíž součástí bude také singl „Je čas“, tuto změnu metaforicky označuje jako revoluci, jejímž vyjádřením bude vítězství správného kandidáta v parlamentních volbách. Potud v zásadě asi nelze nic namítat.
Celou záležitost je však třeba vidět v úplně jiném světle, vezmeme-li v potaz, že „Je čas“ se stala neoficiální hymnou strany Sloboda a solidarita (SaS), mezi jejíž stoupence se DNA otevřeně hlásí. Přiznávám, že si nedovedu představit větší paradox. Skloubení Denova textu a programu této neoliberální strany, která jednoznačně trumfne ve své asociálnosti i své ideové předchůdce M. Thatcher a R. Reagana, z nichž posledně jmenovaný je svými restriktivními zásahy do sociální politiky USA přímo zodpovědný za existenci ghetta a zhoršování tamější situace, si lze totiž stěží představit. „Pojďte se podívat mezi lidi a žít z ruky do huby. Všem vám je to jedno, chodíte spokojně spát, lidi se vzbouří, nemůžete je pořád ojebávat, naučí se komu dát věci za vinu, spojí se a spolu vytvoří revoluci,“ končí svou poslední sloku DNA se zvednutou levačkou se zatnutou pěstí, a člověku znalému vývoje v zemích, kde již byly aplikovány neoliberální zásady zakotvené v programu SaS, se musí objevit nad hlavou velký otazník – jako v komixu. Takové zmatení pojmů, dojmů a rolí ovšem v reálném světě není oproti produktu kulturního průmyslu zábava. Neoliberální idea, ztělesněná reformami směřujícími pouze k nesouměřitelnému prohlubování nerovností mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti a souběžně s tím k úpadku demokracie, vede prokazatelně k tomu, co Dena sám kritizuje. Slováci i Češi mohou jen doufat, že skutečně dojde k prorokovanému „vzbouření se“ a nenechají si neobhajitelné zásahy do svých životů, do samotného chodu společnosti líbit.
Popradská, dnes už podle slov jejího frontmana Eliena neexistující formace RepKebz se zapsala do historie slovenského rapu díky skladbě Léto v Gaze, nekompromisně odsuzující oficiální palestinskou politiku státu Izrael. Takto si vysloužila pozornost nejen na Rádiu 1 a v hudebním magazínu Report, ale také na spoustě krajně pravicových stránek a blozích, neboť základ jejich argumentace až příliš zavání konspiračními teoriemi, podle nichž vládnou světu židé a vše negativní je tak třeba vztahovat k nim. Ačkoli sami naznačují, že i mezi nimi se najdou tací, kteří s oficiální politikou židovského státu nesouhlasí, ti rozhodování svých elit nedokážou ovlivnit. Takový názor se vyskytne na celém demu Viva la Revolucion pouze jednou, kdežto narážkami na židovské spiknutí, mezi nimiž nechybí ani údajné zinscenování nástupu Hitlera do čela Německa a holocaustu, je doslova protkáno.
Kdybychom si je však odmysleli, nebál bych se Viva la Revolucion označit za nejlepší politickou desku, jež v historii česko-slovenského hip-hopu vyšla. Skvělou ukázkou toho je například skladba „ABC“, která zdařile glosuje politickou roli (zpravidla těch nejčtenějších či nejsledovanějších) médií ve společnosti. Ačkoli se zaklínají objektivitou či nestranností, vštěpují lidem neoliberální ideologii pravicových stran, jíž si tak neuvědomovaně osvojují jako samozřejmý soubor univerzálních pravidel, jimiž se řídí svět. Nic ovšem nemůže být vzdálenější pravdě. To ale zároveň platí i o konspiračním základě jejich myšlenek. Tímto způsobem RepKebz diskreditují svou tvorbu jako celek. Zmenšují tím význam své jinak relativně pádné kritiky, neboť pro kritizovaný systém není nic snazšího než je označit za antisemity (čti blázny) a podle toho s nimi jednat.
Na dvou extrémních příkladech z politicky angažovaného slovenského hip-hopu můžeme vysvětlit, proč hip-hop v Česku a na Slovensku hájí zájmy nejmocnějších – třebaže si to jeho představitelé patrně sami ani neuvědomují. Na jedné straně zde máme zastoupenu neznalost a nevědomost spojenou s vírou v nové tváře a neschopnost prokouknout ideologii všude tam, kde se vydává za univerzální zákon lidského společenství, na straně druhé pak zvláštní potřebu hledání fantómů, která je nejen problematická z hlediska historické zkušenosti symbolizované koncentračními tábory, ale zcela nepřijatelná ve světě, ve kterém všechny argumenty musejí být podloženy důkazy, aby mohly být brány vážně.
Politicky angažovaný rap v Česko-Slovensku je tak v naprostém rozporu s tím, co se považuje za jednu ze základních teorií hip-hopu, a sice možnost vyjádřit zájmy těch nejhůře postavených ve společnosti a schopnost jejich životní podmínky změnit obratem k lepšímu. Naopak se s přihlédnutím k jistým skladbám z tohoto okruhu zdá, že hip-hop zde de facto slouží především těm, kteří jsou zčásti za špatné postavení čím dál tím větší části ve společnosti zodpovědni. Jak jsme viděli na příkladech skladeb DNA a RepKebz, které zjednodušeně vnímáme jako zástupce krajních pólů politicky angažovaného rapu na Slovensku, ani v jednom případě nejsou představitelé hip-hopu schopni být tou politickou silou, která by na životních šancích těch „méně úspěšných“ mohla cokoli změnit.
V poslední části mého blogu se budu věnovat fenoménu, který se zdá být bytostně vlastní českému hip-hopu a který chytré hlavy nazvaly depolitizací. Ta se projevuje všude tam, kde se z výhradně politických problémů dělají problémy nepolitické, tedy takové, které nemají být řešeny občany demokracie, ale „neviditelnou rukou trhu“ a nejrůznějšími experty, které tato ruka jako božské zjevení neomylně vede. Tito nikým nevolení představitelé společnosti, političtí činitelé bez demokratické legitimity, ovšem zasahují do našich životů více, než kolik by bylo zdrávo. V jistém smyslu můžeme pak depolitizovat i sami sebe, jestliže na účast na politice rezignujeme. Tomu nahrává nepochopení politiky v našich končinách, které tuto výhradně lidskou činnost chápe jako něco neslušného, demagogického a neobjektivního. Objektivita expertů je však do jisté míry mýtus, každý z nich slouží nakonec určitému politickému přesvědčení. V sociální realitě nic jako zdravý rozum, jenž nám odhalí skutečnou povahu věcí, neexistuje. Na všechny události nahlížíme přes určitá sklíčka, s jejichž pomocí pak tyto události interpretujeme. Politika je činnost, která nám coby svobodným a rovným občanům umožňuje rozhodovat o svých životech. Vzdává-li se hip-hop této jedinečné příležitosti, pouze tak nahrává těm, kdo povahu politiky pochopili. Je to však v zájmu těch, kteří se údajně politikou nechtějí špinit? Na to se pokusí zodpovědět můj poslední příspěvek.
P.S. Mé znalosti slovenského hip-hopu samozřejmě nemusejí být dokonalé. Pokud někdo zná skladbu, která by se vymykala mým závěrům v tomto textu, ať ji samozřejmě nalinkuje, a já pak rád svůj názor změním.
