Ve Spojených státech amerických bývá hip-hop dlouhodobě vnímán jako potenciální politická síla, která může přispět ke zlepšení života nejen těch společenských segmentů živořících na dně sociálního žebříčku. Hip-hopem jakožto politickou silou míníme schopnost dát rapu politický obsah (program) a ten jeho prostřednictvím veřejně prosazovat. John McWhorter, lingvista, politický komentátor, člen konzervativního think tanku Manhattan Institute, ale také držitel prestižních ocenění pro-černošské organizace Národní asociace pro povznesení barevného obyvatelstva, si před časem položil – jako řada jiných černošských intelektuálů – otázku, proč se tak v současnosti neděje.
Výsledkem toho bylo vydání knihy All About the Beat s podtitulem Why Hip-Hop Can´t Save Black America , v níž kritizuje hip-hop jako narcistický, do sebe zahleděný a neschopný tak postihnout významné fenomény tížící životy obyčejných lidí. Na paškál si bere předně takzvané uvědomělé rappery, kteří se až na výjimky zaplétají do sítí konspiračních fantasmat a kteří tak navzdory světlým místům jejich kritiky nemohou být bráni vážně, čímž paralyzují sami sebe. Ačkoli od vydání této knihy uplynuly již dva roky, debata nad jejím obsahem i ústřední myšlenkou nadále žije. Někteří z oponentů viní McWhortera z nedostatečných znalostí hip-hopu, nepochopení jeho logiky a záměrnému vytrhávání z kontextu jakož i pomíjení mnoha důležitých politických aktivit jako Stop the Violence atd., většina se ovšem chtě nechtě shodne na tom, že hip-hop pojímaný jako politické médium teoreticky selhává a není s to dostát předpokládaným výsledkům.
Sem bychom mohli zařadit pronikavou analýzu aktuální podoby hip-hopu Jeffreyho Ogbara Hip-Hop Revolution: The Culture and Politics of Rap anebo nejnovější knihu Tricii Rose, zakladatelky univerzitních hip-hop studies, The Hip Hop Wars: What We Talk about When We Talk about Hip-Hop, and Why It Matters. Tato publikace je rozdělena do dvou částí. V první z nich se autorka zabývá jednak negativními názory na hip-hop (hip-hop způsobuje násilí, je odrazem dysfunkční kultury černošského ghetta, ubližuje černochům, ničí americké hodnoty a ponižuje ženy), jednak argumentací obhájců hip-hopu, podrobené stejně nemilosrdné kritice jako v prvním případě. Rose tvrdí, že mainstreamový hip-hop je v současnosti ovládán a řízen zájmy korporací. To, co je často vydáváno za autentický projev hip-hopu, demaskuje jako účelovou karikaturu, která slouží pouze k maximalizaci zisků zainteresovaných korporací.
čti také:
BLOG by PUFAZ vol.2 – české DMC
Ogbar v tomto ohledu prokazuje, že současný gangsta rap není nic než pokračování dřívějších minstrel shows (ano, přesně na tohle upozorňuje název desky Little Brother). Minstrel show je divadelní představení, ve kterém běloši s načerněnými tvářemi parodují černochy a vytvářejí tak stereotypní obrazy, které bělošské publikum na jedné straně odpuzují, na straně druhé fascinují, v obou případech ovšem pomáhají budovat jejich bělošskou identitu založenou na negativním vymezení – jsem běloch, protože nejsem černoch – líný, hloupý, nicméně vychytralý, chorobně toužící po bílých ženách, mající sklony k alkoholismu a narkomanii obecně, násilnický, avšak stále tak trochu směšný atd. Později v minstrel shows vystupovali už samotní černošští herci, přesto si stále černili tváře a zvýrazňovali si rty rudou nebo bílou rtěnkou. Být úspěšným černošským hercem se tak neobešlo bez takového hraní si na „černocha“, bez opakování stereotypních představ jisté části bělošské populace (více k tomu např. skvělý film Bamboozled Spikea Lee, kde nikoli náhodou hrají mimo jiné Mos Def a The Roots). Současní gangsta rappeři nedělají nic jiného. Chtějí-li zažít úspěch a vydělat peníze, musejí svou tvorbu napasovat na předem daná schémata. Mnohé z kritiky hip-hopu je pak vrcholem pokrytectví; texty rapperů korespondují za usměrňování korporacemi s požadavky na stereotypizovaného černocha, kterým pohrdám, ale zároveň jej potřebuji, abych se utvrdil v tom, co jsem – ten lepší, ne-černoch.
Rose i Ogbar jedním dechem dodávají, že toto je pouze část pravdy. Stejně jako se mezi černošskými rappery najdou mnozí, kteří odmítají hrát si na „černochy“, tak většina fanoušků kupujících si jejich desky a chodících na jejich koncerty jsou běloši. Zpravidla nikdy nic není tak černobílé, jak se může na první pohled zdát. Bohužel pro všechny, cena za neakceptování této tržní logiky není zrovna malá. Omezený přístup do televize, rádia a jiných sdělovacích prostředků se rovná omezené možnosti dostat se mezi lidi a tím pádem také schopnosti výrazněji utvářet veřejné mínění. Současný informační smog je dostatečně hustý na to, aby kritické hlasy, existují-li, vytlačil do kouta ignorance. A pokud by se náhodou některému z nich podařilo proniknout do éteru, bude systémem okamžitě kooptován. Jak tvrdí filosof Václav Bělohradský, sám pojem alternativa se v dnešní společnosti ocitá v krizi. Jakákoli alternativa bude systémem pohlcena, stane se z ní klišé a její potenciál změny klesne na minimum. Che Guevara na tričku budiž toho názorným příkladem.
Teorie, nebo chcete-li hypotéza, že by hip-hop mohl posloužit ke zlepšení životních podmínek hůře postavených celků společnosti, tak zůstává realitou našich životů nepotvrzena. Tímto to však, zdá se, nekončí. Neříká nám naše každodenní zkušenost něco jiného? Co když hip-hop jako politická síla nejen že nepomáhá ani lidem na dně sociálního žebříčku, ani většině společnosti, ale naopak v jeho převažující podobě slouží, i když neuvědomovaně, zájmům těch nejmocnějších, zaklínajících se neodkladnou potřebností reforem, jejichž cílem je prostřednictvím odstraňování prvků sociálního státu zvyšování vlastních zisků a přenášení finanční zátěže chodu státu na stále chudnoucí zbytek společnosti a střední vrstvy především, jak o tom píše sociolog Jan Keller ve své poslední knize Tři sociální světy, a to nejen na základě americké zkušenosti, či na příkladu reforem univerzitního vzdělávání ukazuje Rakušan Konrad Paul Liessmann v Teorii nevzdělanosti? Tomu se budu věnovat v dalších částech tohoto třídílného blogu.
