Stahování hudby aneb nekupuj zajíce v pytli
Tento můj blog bude blogem na přání. Ne že bych se tímto tématem nechtěl zabývat sám; několikrát jsem přemýšlel, že bych mu mohl zasvětit svůj příští příspěvek na Cream.cz, ale pokaždé to skončilo ještě před prvním úderem do klávesnice, a to z důvodů rozprostírajících se na pomyslném kontinuu od nedostatku času přes nemalou složitost zpracování až po pocit naprosté marnosti. Nic si od tohoto zamyšlení neslibuju. Pokud to někoho osloví, budu jen rád. Pokud ne, snaha byla, jak se říká… Nicméně pak jsou tady ještě všichni ti, kteří mé myšlenky v různých zkratkách a rozkouskovaných podobách našli v našich společných diskusích a kteří mi přirozeně pomohli mé úvahy zkorigovat a přivést do následující, doufám, že celistvé podoby. Těm je primárně věnován tento esej. Za veškeré příspěvky v diskusi, a to nejen od nich, budu pochopitelně vděčný.
Následující příspěvek se týká poměrně ožehavého tématu na česko-slovenské hiphopové scéně, jež však ve své podstatě přesahuje tuto rovinu až na úroveň celospolečenskou, ne-li světovou. Je jím problematika (ne)kupování cédéček a více či méně legálního stahování muziky (stahování samo o sobě totiž ilegální, alespoň u nás, není, ilegální je pouze sdílení dat). Těžiště mého příspěvku se bude i vzhledem k charakteru tohoto webu nacházet na úrovni tuzemského hip-hopu, ale pochopitelně se nebudu na určitých místech bránit výletům do vyšších sfér dané problematiky.
Pro začátek si neodpustím krátkou rekapitulaci obecně známých skutečností: Doba se mění (a my s ní?). Hudební průmysl se ocitl v krizi; prodeje cédéček i jiných nosičů soustavně klesají, zatímco roste počet uživatelů internetu a souběžně s tím i množství stažené muziky. Nechtějte po mně, abych hledal přesná čísla z toho rozsáhlého balíku odborných studií. Zpravidla to přesahuje tři čtvrtiny všech lidí ve věku od 14 do 24 let, kteří se přiznali k neplacenému stahování muziky. Různí aktéři hudebního průmyslu (obecně hudební vydavatelství a umělci) reagují na tyto změny různě, ale zjednodušeně lze rozeznat dvě skupiny: Ta první bije na poplach, úkoluje právníky, aby žalovali více či méně důležité uživatele internetu, případně se snaží apelovat na politiky, aby na internetu sjednali pořádek a tento zločin zastavili jednou provždy, a samosebou pronáší přemrštěná a obvykle nepotvrzená hesla o tom, že kopírování a stahování zabíjí muziku. Druhá skupina pochopila, že jsme zde svědky selhávání jednoho obchodního modelu, který je ve stávajících podmínkách neudržitelný, a tak se snaží najít nové cesty, jak zastavit jistě nemalé ztráty plynoucí z poklesu prodeje cédéček. Vymýšlí nové postupy, jak prodat svůj materiál, jak hmatatelné kousky učinit zajímavější, potažmo jak vyzrát na prodej po internetu, a ze všeho nejvíce pak, jak ušlé peníze vydělat jinak.
V domácím hiphopovém prostředí jsme svědky aktivit obou skupin. Po bbarákovské kampani z přelomu tisíciletí „Kopírování rozšiřuje muziku!“ je v současnosti atraktivní kampaň „Kupuj originál!“, které dal název Jay Diesel svou stejnojmennou skladbou z Blind Deaf Sampleru Vol. 1 (2007). Není pochyb o tom, že podobná iniciativa prostě přijít musela, protože nechápavý přístup posluchačů až hraničil s drzostí (viz žádosti o podpis na vypálené CD aj.). Jednoduše řečeno, diskuse byla až příliš vychýlena ve prospěch vypalovačů a stahovačů, kteří nerozuměli tomu, že nekupování cédéček, respektive jejich kupování (!) může mít vliv na osud umělců, a tak přirozeně přišel protiúder, pokus o nové nalezení rovnováhy. Výsledky této kampaně, do které se zapojila prakticky celá scéna bez rozdílu ve vyznání, se pozvolna dostavily, přičemž, jak už to u nás bývá zvykem, součástí toho se stala spousta negativ, na které bych teď chtěl upozornit.
starší blogy:
Chtělo by se až říci, že se situace obrátila vzhůru nohama, že vychýlení tentokrát spatřujeme na straně zastánců kupování cédéček/nestahování hudby, ale tak to není a nebude. Nemá smysl se teď zabývat tím, proč tomu tak je (ale rozhodně to není jenom šířením internetu), ale prodeje cédéček a obecně nosičů už nikdy nedosáhnou rekordních čísel z dob minulých. Tohle je prostě fakt. Pro aktéry hudebního průmyslu to znamená buď přizpůsobení, anebo pomalou smrt. V Česko-Slovensku byla vybrána první varianta, i když se dále bije na poplach a éter je zahlcen nesmyslnými výkřiky nad ubohostí současných poměrů. Já si naopak myslím, že ve světle výše nastíněných událostí bychom měli změnit úhel pohledu. Jinými slovy, neptejme se, proč se prodává tak málo muziky, ale spíše pátrejme po tom, proč se jí navzdory vší neúprosné ekonomické logice prodává tolik! Ne, náš hip-hop není tímto v krizi. Nestrádá. Umělci netřou bídu. Takhle to zkrátka není, i když se aktuální změny snaží někteří na domácí scéně takto interpretovat.
Důkazem nevyspělosti tuzemské hiphopové scény a jejích aktérů je směr, jakým se ubrala diskuse nad stahováním hudby a kupováním cédéček. Totiž, právě pro děti je charakteristické černobílé vnímání světa. Ze stahování muziky se rázem stal neodmyslitelný prohřešek, který je veřejně peskován, nicméně v soukromí se všichni pokrytecky chlubí tím, jaký nový poklad na internetu objevili. Veřejně se o tom pochopitelně nesmí ani muknout, protože takový krok by se rovnal sebevraždě. Co na tom, že pro stahování existují pádné argumenty. Že se nikdy nepotvrdily hypotézy o tom, že stahování poškozuje hudební tvorbu (a že se naopak v některých případech potvrdilo, že platí přímá úměra mezi počtem staženým alb a počtem koupených nahrávek a že v tom smyslu působí album na internetu jako dobrá reklama pro zakoupení jeho hmatatelné podoby). Že více jak tři pětiny z nahraného materiálu nelze zakoupit v žádném obchodě, o často přemrštěných cenách ani nemluvě. Že další a další… a hlavně: vždyť to přece není buď – nebo. Člověk může stahovat a zároveň se podle toho rozhodovat, jestli daný počin stojí za jeho peníze. Nekupuj zajíce v pytli, zní jedno české přísloví. Tak co?
Je potřeba si uvědomit, že cédéčko změnilo svou funkci. Už to není výnosný obchodní artikl jako takový, ale svou finanční hodnotu, když už musíme o hudbě uvažovat ve smyslu peněz, přičemž i to je samo o sobě na diskusi, stále má. Stále totiž funguje jako poměrně žádaný sběratelský kousek či především pozvánka na koncert, které nezřídka bývají vyprodány a na kterých si muzikanti vydělají dostatek, a to nemluvě o dalších způsobech výdělku, reklamním sponzoringem počínaje, merchandisingem (rozuměj populárním prodáváním oblečení či čehokoli s logem kapely) konče.
Proč tedy tolik povyku pro nic? Ono to vlastně vypadá tak, že téměř všem tento falešný boj vyhovuje. Drtivá většina českých rapperů dlouhodobě chorobně postrádá nosné téma, a tak najednou má konečně o čem rapovat, do koho se strefovat (to přece patří k hip-hopu, ne?) a ještě si v rámci toho stihnou vybudovat image, jací že to vlastně nejsou dobrodinci, když to stále dělají, aniž by se jejich hudba prodávala (ostatně kdo říká, že každého muzika se musí prodávat???). Čas a zkušenosti mě naučily, že muzika je ve skutečnosti o muzice tak maximálně z jedné pětiny. Mnohem více funguje mimo jiné jako prostředek k vyprofilování životního stylu. K tomu přidejme charakteristicky dětskou soupeřivost, snahu o vybočování a obecně o vymezování se vůči ostatním. Hned tady máme další důvod ke spokojenosti. Nemálo posluchačů je rádo, že nalezlo způsob, jak ze sebe udělat něco více. V Česku si v tom maximálně libujeme, tak proč se nad něčím takovým pohoršovat. Ty stahuješ? Ty nemáš originál? Ty nepodpoříš český rap? Au. A vydavatelství? Ta pochopitelně neprotestují, když se i to málo, co prodají, o něco rozšíří.
Já říkám: Prosím, beze všeho. Ale nebylo by lepší, kdyby se za tímto nesmyslem udělala projednou tlustá čára? Není čas to celé uchopit za jiný konec a přispět do hry něčím víc, než jsou plané nářky nad něčím, co stejně v zásadě nelze změnit? Myslím tím v první řadě rappery, od kterých je tato písnička obehraná více než dost a zbytečně tak zabírá místo něčemu jinému, potenciálně snad zajímavějšímu.
Abych se vyvaroval mylným interpretacím tohoto textu, dovolím si menší shrnutí. V žádném případě netvrdím, že by lidé neměli kupovat muziku. Nicméně pakliže je zde ta možnost, aby si o každé desce udělali přehled a rozhodovali se až na tomto základě, proč za to někoho kritizovat? Stahování samo o sobě není špatné. Jistě, můžeme se přít o tom, zdali to je, nebo není krádež, ale to je zhruba tak vše, co se s tím dá dělat. Vydavatelství si najdou způsob, jak přežít. Tím jsem si jistý. A pokud to naruší zavedený oligopol čtyř majorů, žádná škoda. Takzvané independent labely už ukázaly, že se bez nich můžeme bez obav obejít. A umělci? O ty strach vůbec nemám. Vše podstatné k nim už bylo řečeno. A propos, není celá tato debata nakonec směšná, pakliže uvážíme, že povětšinou ta nejzásadnější díla vznikala v podmínkách nedostatku. Neunikají nám řešením tohoto tématu daleko podstatnější věci? Odpovězte si sami.
P.S. Koho by tato problematika více zajímala, můžu jen doporučit knihu Matta Masona The Pirate’s Dilemma. Stáhnout zcela zdarma a zcela legálně si ji můžete zde.
