Dlouho jsem napsal o rapu. Víte, že na creamu je to převážně o beats a soulful hip-hopu. Po letech ale mám pocit, že tu jsou zase desky, na kterých něco najde a dokáže je poslechnout nejen jednou. A ano, takové desky tady byly vždy, ale ten valicí se balast okolo to většinou přemlátil a znechutil.
Apollon Brown je již zavedené jnémo. Jeho klasická samplovaná produkce může být pro někoho nuda, pro někoho to, že krk bolí jak kurva. Jeho cit pro výběr a použití samplů je křivohubící a jako celek to nejsou jen škopky, který tě serou. Za těch 8 let vydávání už má za sebou desky s lidma jako Guilty Simpson, Rapper Big Pooh, O.C. Ras Kass, Skyzoo, Planet Asia, Ghostface Killah. Dále instumentální desky nebo producenské, kam si pozval různé hosty.
Pro desku Mona Lisa to dal dokupy s ostřílenou puškou jménem Joell Ortiz. Tenhle klasik z NY, jehož hlas prostě poznáte a nezní jako milion dalších, byl jednu dobu mixtejpový král ulic a freestyle battlů. Kdysi ho podepsal Dre na Aftermath, ale jak už to tam občas chodí, nic z toho pořádně nebylo. Pak přišla éra Slaughterhouse a pokud si dáte rozhovor u Swaye, tak se dozvíte, že největší zlo tý kapely byl management. Kluci chtěli dávat bars, ale bylo to tlačené do něčeho, co mělo být radio friendly a vyprodávat haly. Proto to taky znělo, jak to znělo. Blbě.
Z tracku Reflection:
“I’m feelin‘ better on my own
Took a sec for me to accept that next time I’m on the road
Won’t be no Crook, won’t be no Royce, won’t be no Joe”
A nyní tu máme Mona Lisa desku, které nese čisté spojení – rap a beats. Syrovost a to, že rap je zase nadechuje. A to proč říkám zase, je proto, že je dobře, že tahle dvojka sedí ve studiu u Swaye a dostane ten prostor. Tohle se poslední roky moc nedělo.
