Protože se Alicia Keys vydala do Evropy poprvé po čtyřech letech a její živá vystoupení patří na úplnou špičku toho, co vám představitelé současné black music mohou nabídnout, není nad čím váhat a hurá do Frankfurtu, který byl ze seznamu zastávek nejblíže Praze.
Zcela vyprodaný koncert se konal v úterý večer ve Festhalle, což je prostor v centru města se dvěma patry balkónů kolem dokola. Celkovou velikost bych srovnal s T-Mobile Arénou. Pouštělo se od půl sedmé a když dorážím na místo těsně předtím, čeká před vchodem dobrá tisícovka nedočkavců. To, co následovalo při otevření, vypadalo jako mistrovství světa ve sprintu. První fanoušci, kteří úspěšně prošli prohlídkou security, zdhají jako o život a během pár okamžiků obsazují několik prvních řad. Když se pak hala naplnila i těmi méně oddanými fanoušky, byl nejvyšší čas začít.
Rozehřívací DJ začal svůj set legendární peckou „We Will Rock You“ a další půlhodinu promíchával osvědčené párty hity stylem 20 sekund od každého. Pak nastoupil Jermaine Paul, který už 4 roky doprovází Aliciu na koncertech jako background vokalista a znáte ho i z DVD Unplugged. Jermaine sice zpívat (a hrát na kytaru) umí, ale jeho věci nikdo nezná, takže po čtyřech skladbách měl nejvyšší čas přesunout se za jeden z vedlejších mikrofonů.
Pak už jenom pár minut napětí a zvědavost, jestli Alicia splní očekávání, která jsem možná nikdy neměl větší. Mezitím zkoumám pódium, z jehož vzhledu je na první pohled zřejmé, že na téhle show se nijak nešetřilo. Z původního pódia se využívá jen prvních pár metrů, potom tu stojí vyvýšená plocha pro sedmičlennou kapelu a čtyři background vokalisty a hned za tím je postavené obří světelné pódium s plátnem, na němž se během vystoupení promítají záběry pro zadní řady. Občas se na plátnu objeví i různé prezentace či koláže související s právě hrajícíma skladbama. A to jsem ještě nevěděl o hlavní vychytávce, kterou bylo pohyblivé a otáčecí pódium.
Konečně se začíná něco dít. Na úvod se díváme na krátký film z kostela, na jehož konci mizí Alicia Keys v mlze. Pak se velké pódium rozevře a z mlhy velkolepě vyjíždí, sedí u klavíru na pojízdném pódiu a zajíždí za bouřlivého přivítání intro z nejnovější desky. Plošina s klavírem se s ní postupně otáčí na obě strany, což určitě ocenili fanoušci stojící na stranách. Čekal jsem, že Alicia prosedí u klavíru skoro celý večer, soudě dle záznamu ze starších koncertů, které se ke mně dostaly. Jenže Alicia překvapila a zprvu to skoro vypadalo, jako kdybych přišel na show Beyoncé. První regulerní pecka je dancehallová „Ghetto Story“, k níž kapela hraje podklad „Get Ur Freak on“ od Missy, na stage se vrhá skupina tanečníků a sama Alicia, vypadající stejně báječně jako ve videoklipech, se k nim za doprovodu blikajících světel přidává. V tomhle stylu pokračuje dalších asi 6 skladeb.
Turné má název „As I Am Tour“, takže logicky z nejnovějšího alba dostaly prostor všechny skladby s výjimkou „Tell You Something“, což bylo jediné mínus na tracklistu sestaveném jinak na jedničku. Většina starších věcí se hrála v okleštěné podobě, většinou bez druhé sloky, nicméně zazněly všechny zásadní singly a k tomu i oblíbené skladby jako „Heartburn“ nebo „So Simple“. Celé to doplňovaly ještě převzaté klasiky jako „Lady Marmelade“, kterou si vystřihly background vokalistky, zatímco se Alicia převlíkala, a v neposlední řadě i Usherova „My Boo“. Starší singly už možná Aliciu nebaví, takže několik z nich zazpívala s jinou melodií nebo podkladem, jako jste to mohli slyšet na „Unplugged“. Naopak nové věci zaznívají v podstatě tak, jak je známe z desky.
Co na mě udělalo největší dojem byly právě pecky z posledního LP „As I Am“. Některé tracky mě při předchozím poslechu moc neoslovily, ale teprve na živo se ukázala jejich síla. Třeba taková „Sure Looks Good to Me“, při níž mě mrazilo v zádech z toho, jak mocně její hlas zní. Stejně jsem si užíval i „Superwoman“, při které jsem si říkal, že i kdyby Alicia přijela sama s klavírem, pořád by to byl neskutečný koncert. Největší ohlas ale pochopitelně sklidily našláplé pecky jako „Where Do We Go From Here“, při které se pohupujou všechny těla v dohledu a zatímco Alicia zpívá, vokalistky vedle ní tancujou a dohromady to vytváří takovou retro atmosféru, která se těžko přenáší do slov. „I Need You“ naživo taky funguje líp než na desce a jaký ohlas sklidila „No One“ asi nemá smysl psát. Bohužel definitivní tečku za skoro dvouhodinovým koncertem udělala „If I Ain’t Got You“ a já mám při odchodu chuť dát si za týden repete Hamburgu.
I když dám stranou, jak velká oblíbenkyně pro mě Alicia Keys je, pořád mi vychází, že tenhle koncert byl absolutně top. Žádné laciné when I say hey, you say ho, žádný playback, žádný striptýz, žádná průměrná zpěvačka, u které čekáte na její jediný hit a u zbytku zíváte… Akorát je škoda, že za tímhle koncertem bylo třeba cestovat dvakrát 420 km, když pořádání akcí tohodle formátu už je v ČR realitou. Kdo ví, jestli k tomu v budoucnu bude ideálnější doba, když „No One“ zrovna rotuje od rána do večera v rádiích a na Óčku.
PS: Původně jsem nechtěl k reportu přidávat žádné fotky, moje fotografické skillz začínají a končí mačkáním spouště, tak to při prohlížení berte v úvahu.
Alicia Keys – No One Live in Frankfurt
