Kde začít? U toho, že ten koncert byl skvělý? U týpka, který zcela nekontrolovatelně skákal ze stage mezi lidi? Nebo u faktu, že návštěva opět nebyla odpovídající? Raději popořadě.
Kuloární informace, že „special guest“ na plakátu bude znamenat překvapení v podobě Moka Only, vyšly samozřejmě naprázdno. Těžko říct, kdo byl ten speciální host. Asi Jesus a Cossiga, kteří celý večer po mě neznámém DJovi, zahájili. Pokud bych měl beatboxovou vložku ohodnit příliš vysoký počet bodů bych jí nedal. To, že se mi vystoupení nelíbilo, je ještě subjektivní názor, ale to, že koncepčně příliš nezapadalo do večera plného syrovového rapu z Kanady moc popřít nejde. Jesus a Cossiga jsou z mého pohledu svojí tvorbou trochu vzdálení typickému hip hop koncertu. Na druhou stranu jsem jejich vystoupení strávil z velké většiny na baru, tudíž nechci show podceňovat.
Po Jesusovi a Cossigovi nastává hluché, asi 20 minutové místo. To zmizí s nástupem Rob The Vikinga za gramofony. Je to blízko. Rozezní se první beat a na stage vletí energií nabitý Prevail a za ním ve stylových brýlích Madchild s novým mohykánským sestřihem. Tím začíná asi hodina a čtvrt neuvěřitelné rychty. Dávají nové Presure stejně jako pecky z prvních alb. Když jsem šel na koncert, poslední věc, co jsem si doma pustil, byl track Deep End z jedné z kompilací Battle Axe Warriors, a jen jsem jako v případě Havoca a jeho You Don´t Want Fuck Wit doufal, že to uslyším živě. Jako třetí track to přichází: „Working late night, not that we hate light…“ Pro mě jeden z hřebů večera. Zároveň se projevuje jediný závažný problém a to zvuk, který je prostě špatný. V prvních řadách není skoro rozumět. I když jako by to vadilo, když okolo mne lidé zdvojují text a mladá holka skáče metr vysoko.
Prevail dává stage diving stejně jako jeden ze skalních fanoušků, který několikrát sám od sebe vleze na stage a skočí mezi lidi. Ti jej někdy úspěšně, někdy méně úspěšně chytí. Velká energetičnost koncertu se ukazuje i když jsou na stage pozváni lidé z publika, kteří místo běžného postávání a mávání rukou předvádí regulérní mosh pit známý z metalových koncertů. Do konce pak ještě zaznívá několik věcí z Balance, obrovská hitovka Torture z posledního alba Black Magic a také pár tracků z tolik nenáviděného alba Heavy, které i sama kapela příliš nekvituje.
Koncert má ale neuvěřitelnou energii a jako jeden z mála vás silně vtáhne do dění a nechá zapomenout na čas. Je fantastické, když má kapela před sebou asi dvě stovky lidí a jede jako by přítomných bylo stokrát tolik. Prevail ukazuje svoji přátelskou stránku a dobře a často komunikuje s publikum, zatímco Madchild suše diktuje.
Podle mě nejlepší vystoupení od Dilated Peoples. Ukazuje se, že když má kapela silný repertoár a ještě pořád hlad se ukázat, fandové to dokážou ocenit. Díky Lucerně, že je sem dovezla, díky lidem, co přišli, a díky Swollen Members za super večer.
