Nejúspěšnější jazzová umělkyně současnosti, tak titulují kritici i fanoušci šestadvacetiletou basistku a zpěvačku Esperanzu Spalding a mají pro to přinejmenším tři důvody. Zaprvé, v roce 2009 byla osobně vybrána Barackem Obamou, aby vystoupila k příležitosti předávání Nobelovy ceny míru americkému prezidentovi. Dále získala cenu Grammy v kategorii Objev roku jako vůbec první hudebník hrající jazz. A v neposlední řadě je tu její několikaletá kariéra lemovaná třemi výjimečnými alby a bezpočtem dech beroucích koncertů, díky nimž byla zasvěcenou veřejností obdivována roky před uvedenými událostmi.
Do Prahy přijela Spalding se svou Chamber Music Society jako hvězda první třídy ve čtvrtek 7. července, kdy vystoupila v pražském Hudebním divadle Karlín. Začátek vystoupení byl naplánován na osmou hodinu večerní, nicméně ani deset minut poté nebyl okázalý divadelní sál ani z poloviny zaplněn, což už se nezměnilo. Nepochybně zajímavý prostor se nakonec ukázal největší slabinou celého vystoupení, což vyplývalo především ze zvoleného koncertního konceptu. Totiž, Esperanza se rozhodla zavést své publikum do svých niterných představ o muzice, v čemž symbolickou roli sehrála opona, nešťastně umístěná uprostřed pódia, takže ani v předních řadách neměl člověk pocit dokonalého splynutí s její osobitou hudební tvorbou, k čemuž pozvání Spalding z křesla před oponou a se sklenicí vína v ruce přímo vybízelo a nekomunikování s publikem to jen umocňovalo.
Přes tyto malé, ale podstatné skutečnosti je třeba konstatovat, že Esperanza se svou kapelou potvrdili svou pozici na výsluní dnešního hudebního světa. Bez rozpaků mohu označit jejich vystoupení za jedno z nejlepších, kterých jsem byl kdy svědkem, přičemž nejlepším myslím asi toto: V hudební tvorbě Spalding se bravurně kombinují dvě složky, které bychom s trochou zjednodušení mohli označit za dva základní elementy definice "kvalitní muziky". Na jedné straně je to kompoziční sofistikovanost, která zejména s ohledem na harmonii jednotlivých skladeb byla asi tím nejsložitějším, co jsem mohl slyšet. Na straně druhé je to určitá sdělitelnost, jež umožní i hudebně nevzdělaným jedincům zažít bezprostřední a unikátní umělecký zážitek.
Co se týče obsahu, vystoupení pokrývalo především aktuální desku "Chamber Music Society", ovšem došlo i na starší záležitosti. K mé velké smůle sice nezazněla jistě nejen má nejoblíbenější "I Know You Know", ale uznávám, že by se do celkového pojetí koncertu zcela nehodila. Naštěstí "Fall In" ze stejného alba, která celý večer uzavřela, to dostatečně vynahradila. A zatímco v tomto případě se Esperanza rozloučila s klavíristou Leo Genovesem, koncert uvedlo smyčcové trio v rámci "Little Fly". Různé skladby byly interpretovány různě, pokud jde o zúčastněné nástroje. Něco odehrála kompletní kapela, něco si vzala na starost jen Spalding s doprovodnou zpěvačkou Lealou Cyr, například. Těžko jmenovat jeden či dva vrcholy vystoupení, ale na osobní rovině mě asi nejvíce zaujala píseň "Apple Blossom", neboť studiová verze se mi zdála vždy nejméně přístupná, snad i díky unisono zpěvu Miltona Nascimento, ovšem naživo to byl pravý opak. Stejně tak bych ovšem mohl vypíchnout groovy "Really Very Small", "Inútil Paisagem" či novinku "No Home Now" v podobě přídavku.
Stejně tak by bylo příliš pošetilé říct, že jsme mohli sdílet, byť jen na čas, příběh umělkyně na vrcholu své kariéry. Ačkoli koncert Esperanzy patří k tomu nejlepšímu, čemuž mohl být člověk v Česku přítomen, neznamená to snad, že to bylo naposledy. Je zajímavé pozorovat hudební vývoj Esperanzy Spalding. Každé album bylo jiné, její současný zvuk, kde se mísí jazzová živelnost s orchestrální pompézností a exotickými inspiracemi, mimo jiné blízkovýchodními, můžeme číst jako příslib zářné budoucnosti s jednoduchým základním motivem: hledání osobitého projevu za hranicemi současného. Nám nezbývá než poděkovat a rozloučit se s přáním všeho dobrého.
foto: Petr Vidomus (Euro Jazz)
Čti dále:
Velká událost: Esperanza Spalding poprvé v Česku
R. Kelly @ Admiralpalast, Berlin
The Foreign Exchange live @ Bahnhof Ehrenfeld, Köln