G.O.O.D. Music / SonyBMG
2006
Začal bych asi tím, že John Legend si mě svou první deskou v roce 2004 jako fanouška nezískal. Bylo sice jasné, že ten kluk má talent, ale až na několik světlých momentů jsem na ní nenašel nic, co by mě přimělo sdílet nadšení s některými jinými posluchači. Zpráva o jeho druhém albu ve mě proto nevzbudila velký zájem.
Nakonec se mi CD přece jen dostává do ruky a zjišťuju, že zpěvák absolvoval určitý posun tam, kde mi sedí o něco víc. Legend zvolnil, přiblížil se více klasickému soulu, který okořeňuje popem a rockem, a přinesl do studia texty proložené emocemi a romantikou. Je mi taky sympatické, že si nechal celých 55 minut jen pro sebe a dokázal, že není další z řady idolů, kteří potřebují bouncující beat, do kterého s jedním z pěti momentálně nejžhavějších rapperů přidávají rýmy o tom, jak chtějí dostat tu nejhezčí kočku na danceflooru.
První singl a zároveň první stopa na albu nese název „Save Room“ a přiznám se, že jsem si musel chvíli zvykat. Dost mě překvapil pohled do bookletu, který za producenta označuje will.i.ama, od něhož jsem zvyklý na jiné beaty. To akorát potvrzuje jeho všestrannost a není divu, že tenhle člověk patří mezi současné nejžádanější producenty. Když už mluvím o produkci, musím vyzdvihnout fakt, že většina skladeb není založená jen na samplech, ale vloží se do nich i živé nástroje, a to rozhodně nemluvím jen o Legendových klávesách. Jinak zpěvák si sám produkuje nebo koprodukuje většinu tracků, pozval si kromě jiných i Sa-Ra, mého oblíbence Raphaela Saadiqa a pochopitelně Kanye Westa, jehož práce v druhém singlu „Heaven“ tady patří mezi to nejlepší.
Zezačátku nabízí album živější skladby, což uzavírá (hádám že třetí singl) „P.D.A. (We Just Don’t Care)“. Druhá polovina plná balad dává Johnovi větší prostor předvést se za klavírem. Tady se ale místy stává, že zatímco některé skladby mě přímo unášejí („Where Did My Baby Go“), jiné si nedokážou plně udržet mou pozornost a po jejich skončení nedokážu říct, o čem vlastně byly (i když skoro všechny se víceméně točí okolo lásky a příbuzných témat, dobře pojatá je např. „Stereo“ o holce, kterou na mužích přitahuje jejich sláva). Ke konci mi už připadá, že mezi jednotlivými skladbami není velký rozdíl. Nemůžu proto říct, že by mě deska kompletně bavila, ale většinou se jí to daří.
Pokud vám nesedí pomalejší tempo a zpěvákův debut zbožňujete, pak pro vás „Once Again“ může znamenat zklamání. Sám jsem mu nepřišel na chuť hned zezačátku, ale nakonec jsem rád, že jsem mu dal šanci. Stále jsem však přesvědčený, že John Legend dokáže dát dohromady ještě lepší kus muziky. Dnes je to za tři a půl, příště možná za víc.
John Legend – Once Again:
01. Save Room
02. Heaven
03. Stereo
04. Show Me
05. Each Day Gets Better
06. P.D.A. (We Just Don’t Care)
07. Slow Dance
08. Again
09. Maxine
10. Where Did My Baby Go
11. Maxine’s Interlude
12. Another Again
13. Coming Home
CD k recenzi poskytla společnost SonyBMG
