„Tak nebuď smutnej, dneska mele do rytmu kdejakej kretén, ale pamatuj: ne každej netopýr je Batman!“ (Dizzastar)
Hip-hop, ostatně stejně jako každá subkultura soustředěná kolem určitého hudebního žánru, má ve své definici obsažen esenciální rozpor. V jeho jádru se nachází tu prosazovaná, tu odmítaná představa, podle níž je hip-hop víc než muzika. Myslím si, že v současnosti je tento konflikt nanejvýš aktuální. Krize domácího hip-hopu, vyvolaná zjevým úpadkem zájmu jeho fanoušků, postavila totiž před rappery nelehký úkol – obhájit své místo ve společnosti -, s čímž souvisí klíčová otázka smyslu českého hip-hopu jako takového. A protože hip-hop neexistuje nezávisle na svých představitelích, je především na nich, aby rozhodli, jakým směrem se chtějí vydat, co si od hip-hopu slibují a čeho tak chtějí dosáhnout. Toto rozhodnutí může být zásadní pro budoucnost českého hip-hopu, a to nejen co se jeho uměleckých kvalit týče.
Abych přiblížil možnosti, jaké jsou podle mého názoru k dispozici, dovolil jsem si vytvořit následující typologii českých rapperů z hlediska hlavích motivů, které stojí za jejich tvorbou. Jsou jimi: byznysmen, trůskůler a básník. Dříve, než se pustím do jejich vymezení, bych rád ještě ztratil pár slov nad samotnou typologií (což není nic jiného než přehled tří základních typů motivace rapperů). I když jsem si při jejím vytváření pochopitelně představoval rappery z masa a kostí, nebudu k žádnému z nich přiřazovat konkrétní jména. Důvodů je hned několik, uvedu však jen ty nejdůležitější. Účelem této typologie není škatulkování jednotlivých rapperů, ale načrtnutí rámce, ve kterém lze o hip-hopu a jeho smyslu přemýšlet. Sám svět, kariéry rapperů či jejich texty, jsou pak natolik složitými, že bychom jen obtížně hledali krystalicky čisté zástupce jednotlivých typů. Jinými slovy, zabýváme-li se tématem motivů rapperů, vždy půjde o směs tří výše uvedených typů, v nichž některý z nich může dominovat, ale pochopitelně nemusí. Aby to bylo úplně jasné, každý má v sobě kus byznysmena, kus trůskůlera a kus básníka. Jde jen o to, co zrovna hraje prim.
Byznysmen: Honba za mamonem je pro tento typ rappera příznačná. Zatímco dříve byly peníze v českém hip-hopu tabu, dnes je situace přesně opačná. Ve skutečnosti jen málokterá subkultura, zrodivší se na dně společnosti, umístila peníze tolik do popředí. Vydělávání peněz se stalo převážně naprosto uznávaným motivem v rapu, a tak se také v textech objevuje více než dost. Rappeři přece musejí platit složenky a účty. Pokud se chce člověk rapem živit, klade to na něj nemalé nároky. V prvé řadě musí podřídit svou uměleckou tvorbu masovému vkusu. Zárukou úspěchu jsou silné, chytlavé a případně ozkoušené melodie, texty musejí být jednoduše srozumitelné a vypovídající o určité obecně sdílené zkušenosti, s níž se může ztotožnit co největší počet lidí. Byznysmen vyrábí hity à la instatní polévka. Neurazí, když máme opravdu hlad, ale ani nepřekvapí. Jejich účelem je líbít se, nic víc. Známkou úspěchu pak je množství prodaných cédéček, vyprodané koncerty, vystupování v televizních shows atd. Byznysmen se dále dělí do dvou podskupin: Zaprvé to jsou ti skutečně úspěšní, kteří si rapem vydělají tolik jako málokdo. Zadruhé to jsou ti, kterým ujel vlak a jinak si vydělat už nemohou či neumějí.
Trůskůler: Tento typ se často projevuje jako reakce na byznysmena. Zatímco byznysmen je svým způsobem individualista, on sám sebe vnímá především jako součást komunity, kterou charakterizuje ideál pravého hip-hopu. Co je tímto ideálem, když ne peníze? Odpověď zní jednoduše: Dělat rap. Trůskůler dělá rap, protože chce dělat rap. Toto je jeho hlavní motiv. Nesoustředí se na rozdíl od byznysmena na výdělek, ale na proces dělání rapu, který je cílem sám o sobě. Ačkoli se vůči byznysmenovi zpravidla vymezuje s poukazem na svou morální nadřazenost a větší kvalitu své produkce, jelikož nemusí dělat ústupky masám, obdobně jako on používá ve své tvorbě řadu klišé, osvědčených témat a postupů, jež mu zajistí úspěch v rámci své komunity. Trůskůler rapuje o tom, jak dělá rap, jak dělal rap, jak bude dělat rap i jak by ho nedělal a jak ho ostatní, zvláště byznysmeni, dělají špatně. Trůskůler dělá rap, píše to, co žije, a myslí to upřímně. Bohužel, ne každý život je natolik zajímavý, aby o tom stálo rapovat. Z toho důvodu nemůže být známkou trůskůlerova úspěchu počet prodaných cédéček či lístků na koncert, o televizi s výjimkou úzce specializovaných pořadů ani nemluvě. Známkou úspěchu je poplácání po zádech stejně smýšlejících kolegů a zejména přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Extrémním projevem tohoto typu může být to, co se v Česku nazývá underground.
Básník: Přestože se o výše zmíněné typy příliš nestará, jeho tvorba je nepřímo vyjádřenou kritikou jejich schematičnosti, povrchnosti a omezenosti. Básník tvoří, protože musí, respektive cítí to tak. Rap pro něj není prostředek vydělávání peněz ani cíl sám o sobě. Básník rapuje, protože chce světu něco sdělit, a to nejlépe neotřelým způsobem. To je jeho hlavní motiv. Všímá si věcí kolem sebe a přemýšlí o nich. Zatímco byznysmenova i trůskůlerova tvorba jsou ve své podstatě pouze ekvivalenty seriálů jako Ordinace v růžové zahradě nebo Ulice, neboť své posluchače neustále utvrzují v tom, co již vědí, a parazitují na tom, básník působí jako rušivý element, protože buď odhaluje věci a vztahy mezi nimi, které dříve nikdo neviděl, anebo to přinejmenším vypráví tak originálně, jak nikdo jiný neumí. Snaží se proniknout k meritu věci. Klade si otázky tam, kde by to ostatní nenapadlo. Konečným úspěchem pro něj není nic než vlastní spokojenost. Jedná se de facto o egoistu par excellence, avšak svou činností tvoří něco významného, z čehož mají nakonec užitek všichni, kdo jsou ochotni naslouchat. Předkládá zpověď doby a ta po něm zůstává.
Cream.cz se dlouhodobě ukazuje jako prostředí otevřené kritickému myšlení, čímž českému hip-hopu dělá neocenitelnou službu. Debata, týkající se toho, jaký by hip-hop měl být, je totiž zcela zásadním motorem vývoje. Co se týče mého názoru, myslím, že z výše uvedeného jasně vyplývá. Českému hip-hopu podle mého názoru chybí dostatek básníků – Batmanů mezi netopýry, jak by řekl Jürgen -, které by momentálně člověk spočítal na prstech jedné ruky. Pokud chce hip-hop obhájit svou existenci, měl by tak učinit nejen v oblasti ekonomické (byznysmen) a subkulturní (trůskůler), ale zejména umělecké (básník). Jinak řečeno, hip-hop se rozhodně musí oprostit od těchto schémat, které sice mohou svým protagonistům přinášet zajímavé výnosy, ale nás ostatní nakonec unudí k smrti, má-li být něčím víc než jen prostředkem vydělávání peněz či náplní životního stylu okruhu zasvěcených.
Jak byznysmen, tak trůskůler vlastně nabízejí recepty, jak si s krizí poradit. Ten prvý se chce zařadit do širšího hudebního spektra, kdežto druhý zase hledá ztracenou jistotu v budování nové subkultury. Můj apel míří primárně na toho druhého: Domnívám se, že rap by se neměl uzavírat okolnímu světu. To už tu bylo, a tu dobu nikdo nevrátí. Je třeba se s tím smířit a dělat muziku, jež bude kvalitní sama o sobě, ne proto, že to je hip-hop. Právě sem je třeba směřovat energii. To je první krok na cestě k zodpovězení otázky, zdali může být hip-hop víc než muzika – a pokud ano, tak co.
