Adam Gibbons a.k.a Lack of Afro si povídal s Mr. Ultrafinem o muzice, plánech do budoucna a o tom, že nemá rád termín nu-funk a dotyčný hudební styl ho taky moc nebere.
Funk zní světem už přes čtyřicet let. Je to v podstatě retro styl. Jak to, že je schopný se pořád vyvíjet a brát na sebe moderní podoby?
Funk je zakotvený v rytmu, který je přenositelný na ostatní druhy hudby. Díky této kombinovatelonsti a tvárnosti je pořád relevantní a udržuje se mezi námi.
Jak se díváš na současný vývoj funkové a nufunkové scény, dejme tomu od roku 2006, kdy ti vyšly první desky?
Budu upřímný a odpovím, že výrazné posuny kupředu nevidím. Funkových kapel je spousta a spousta z nich zní úplně. Jsem rád, že čím dál tím víc lidí nachází funk jako žánr, ale v současnosti nevidím moc kapel, které bych mohl srovnat třeba s The Meters. Každou chvíli dostávám promonahrávky, které když si poslechnu, tak vím, že tu věc už někdy někdo nahrál a většinou lépe. Samozřejmě jsou výjimky. Třeba The New Mastersounds (což je skupina, která funk dotáhla do úrovně, která se jen tak neslyší), Breakestra z USA nebo angličtí Funkshone jsou tři příklady dnešního funku, který snese srovnání s tím nejlepším, co v žánru vzniklo. Většina ostatní současné produkce mě ale popravdě řečeno moc nebere.
Album My Groove Your Move mi připadalo méně taneční než tvé dřívější nahrávky. Budeš se v budoucnu chtít zaměřovat na čistě poslechovou hudbu? Nebo třeba skládat filmové soundtracky?
Máš pravdu, že moje druhé album je méně orientováno na taneční parket. Chtěl jsem se zaměřit spíše na opravdové skladby, než na koláže groovů a rytmů, ze kterých bylo sestaveno „Press On“. Jinými slovy, nechtěl jsem, aby moje druhá deska zněla jako „Press On 2“, protože umělecký vývoj vnímám jako hodně důležitou věc. Třetí album bude zase úplně jiné. Nechci se nikdy stát muzikantem, který produkuje pořád stejné a stejné věci, nedokážu si představit nic nudnějšího.
Když ses ptal na netaneční projekty, tak jich pár mám, ale ono to u mě nefunguje způsobem, že bych si sednul a řekl si: Tak, teď napíšu taneční písničku. Nebo pomalou, rychlou, smutnou… Prostě skládám a sleduji, co z toho vznikne. Když hudebník vydá album, tak lidé mají tendenci ho zaškatulkovat a očekávat od něj, že do té škatulky bude patřit navěky. Já si oproti tomu myslím, že třeba zrovna cílená produkce čistě tanečních věcí může vést do slepé uličky. Hodně dnešního nu-funku (ten termín mimochodem ze srdce nesnáším) mě nechává úplně chladným. Většina věcí je úplně sterilní, předvídatelná a špatně udělaná. Zní to jako by někdo nabral hromadu samplů z cédéčka a nasmyčkoval je za sebe. Což je v podstatě to, co spousta producentů dělá. Při mých DJ setech hraji hodně věcí, které nikdy nebyly určeny primárně pro taneční parket, ale lidi na ně rádi tancují.
Můžeš tedy prozradit, na čem zrovna pracuješ?
V současnosti dělám na albu s kytaristou New Mastersounds Eddie Robertem, který je nejen úžasný muzikant, ale i producent. Ty věci, co spolu tvoříme nejsou prvoplánově taneční. Chceme jen, aby to byla dobrá muzika. Chtěl bych se někdy pustit do nějakého downtempa projektu, protože je to můj oblíbený druh hudby – hodně mám rád třeba dřívější tvorbu Bonoba. A můj společný projekt s Flevansem k downtempu tak trochu směřuje, takže to možná dotáhneme v tom duchu do konce. Hrozně rád bych dělal filmovou hudbu. Soundtracky sbírám a hodně často je poslouchám, filmoví skladatelé jako Thomas Newman nebo John Barry jsou hudebníci, které opravdu obdivuji.
Tohle je nejomletější otázka na světě, ale přesto: Byl už jsi někdy v Praze a znáš nějakou českou muziku, kterou bys mohl zařadit do své sbírky?
V Praze jsem nikdy nebyl, do České republiky přijedu poprvé v životě. A o nějaké české hudbě bych se rád dozvěděl. Máte někdo nějaký tip?
A ještě jedna tradiční na závěr: Jaký set sis do Prahy nachystal?
Multižánrový nářez!
čti také:
rozhovor: MR. ULTRAFINO – Hudba musí být vždycky výš, něž muzikantovo ego
