9/11/2009
Forza Music
„Co tě nezabije, to tě posílí,“ zní jedno utěšivé přísloví a na Kaidžase pasuje více než na kohokoli jiného. Nitranský rapper si prošel svých 36 komnat; klesl až na úplné dno, aby pak vystoupal mnohem výš, než kdokoli čekal. Symbolem návratu se stalo album Klokočino, které zásadně zamíchalo kartami na česko-slovenské hiphopové scéně. Pravdou je, že Klokočino představuje víc než jednu dobrou desku. Zároveň se jedná o mezník ve vývoji slovenského sídliskového rapu, který se během posledních let propadl do vod klišé tak hlubokých, že jsem nepředpokládal, že by se ještě kdy mohl vynořit nad hladinu. Máme tedy před sebou hned dvojí úspěch.
Sídlisko – zdánlivě nevyčerpatelné téma slovenského rapu, zdroj autenticity, punc kvality, standard, ale taky trochu prokleté téma. Čím více skladeb a desek jím se zabývajících, tím přirozeně větší nárůst nekvalitního materiálu. Někteří vyprávěli o momentech šťastných, jiní se snažili poukázat na odvrácenou stranu života tam. Klokočino se nachází někde uprostřed a se zlatou střední cestou se jen obtížně lze spálit. Kaidžasova deska vás v prvé řadě rozhodně vůbec ničím nepřekvapí. Život na sídlišti, já, kámoši, lůzři, důvěra, čest, svépomoc i výpomoc, vlastní pravidla, hudba, zábava, noční život, blíže snad netřeba tematicky přibližovat.. O beatech můžeme říct prakticky totéž. Navzdory rozmanitosti sahající od moderního autotune a synťáků po jazzové piánko a funky groove vás nic nezasáhne tolik, abyste zážitek z toho považovali za výjimečný. V čem tedy je hlavní přednost Klokočina?
Jde o zpracování, a to rozhoduje. Kaidžas na Klokočinu prezentuje zatím nejvěrnější obraz sídliště se vším, co k němu patří. Není to život jednoduchý, ale „každý si pomože, ak ví“ a na melancholii tady nemá nikdo čas. Pokud bych měl najít jeden přívlastek, kterým bych opatřil Kaidžasův debut, byla by to „smířenost“ či snad ještě lépe – "vyrovnanost". Už o tom byla řeč, ale je třeba to zdůraznit. Klokočino nesmrdí přetvářkou, nevyhrocuje věci do křeče, je přesvědčivé a v tom tkví jeho síla. V moři nevyvedených sídliskových počinů představuje Klokočino jasně viditelný ostrov. Osobně jsem toho názoru, že od teď už pokračování v tomto stylu nemá moc z uměleckého hlediska smysl. Není perspektivní. Každá další deska se bude muset s Klokočinem poměřovat a jen málokterá ho překoná.
Najdou se však samozřejmě i poklesky. Ze všeho nejvíc bije do uší délka desky. Utáhnout sídliskové album o dvaceti skladbách je jednoduše nemožné. Zbytečně se určité věci opakují a hlavně poslouchat to najednou dost dobře nejde. Vyhodil bych hloupou „Som Slovák“ aneb „hrdost nehrdost, když už nevím o čem, sáhnu po tom“, „Listy“ bych taky přece jen nechal Luggerovi, i když skladba to špatná není. Vlastně žádná z nich není vyloženě podprůměrná, i když refrén v „Deň-Noc“ je už přece jen moc, „Neprajníci“ jsou místy taky trochu slabší a řešit zradu, podvod a lest „kamarádů“ snad na pěti místech desky opravdu není nutné. Bez záležitosti „Reči sa vyprávajú, chleba sa jí“ by se to ale samozřejmě neobešlo. Šetko alebo ništ. Kaidžas do toho dal vše, v klidu, nenuceně a jedna z desek roku 2009 je na světě.
Koupit originál CD Kaidžas – Klokočino