Bilance letošního roku neberou konce, a to se zdaleka ještě nenacházíme v tom nejintenzivnějším období. Rok 2009 byl v mnohém přelomový, pokud jde o hudební svět. Kdo sleduje černou muziku ve Spojených státech podrobněji, tomu zřejmě neuniklo album The Recipe od washingtonské kapely Mambo Sauce. A právě to si zasluhuje asi největší pozornost hudebních novinářů, protože má potenciál stát se jedním z největších milníků vývoje afroamerické hudby v posledních letech. Proč tomu tak je a čím je výjimečná takhle pro většinu z vás určitě zatím neznámá skupina z hlavního města USA? Na tyto otázky by se chtěl pokusit zodpovědět následující článek.
Mambo Sauce hraje go-go a jako taková je nejspíše v současnosti nejslavnější kapelou tohoto žánru. Z toho důvodu je samozřejmě nezbytné začít právě zde. V Česku si spojujeme výraz go-go nejčastěji s barovými tanečnicemi. Ačkoli v našem případě nemůžeme říci, že by byla mezi těmito významy dohledatelná přímá spojitost, skutečně existují jisté společné znaky. Předně, výraz go-go pochází z francouzského à gogo a znamená dostatek či hojnost, v přeneseném slova smyslu pak radost. Tanečnice go-go se pak prvně objevily v šedesátých letech minulého století v New York City, přičemž šlo o placené profesionálky, jež měly za úkol bavit návštěvníky diskoték. A právě prostředí diskoték, či chcete-li nočních klubů se stalo místem vzniku specifického hudebního stylu, jakým je go-go.
Nejstručnější definice go-go zní: Jedná se o podžánr funku, který se vyznačuje důrazem na roli bubeníka a perkusisty a byl populární začátkem osmdesátých let ve Washingtonu DC. Hlavní postavou je dodnes kytarista a zpěvák Chuck Brown, takřečený Kmotr go-go. Rickey Vincent, autor nejdůležitější a prakticky nepřekonané publikace Funk: The Music, the People, and the Rhythm of the One, rozčlenil vývoj funku do dynastií, aby tak zdůraznil odlišný vývoj populární hudby jako takové od do té doby stále přehlíženého funku coby svébytného hudebního žánru. Go-go zařadil do čtvrté dynastie Naked Funk, jež charakterizuje osmdesátá léta se všemi jejími náležitostmi.
Pro představu, funk v osmdesátých letech čelil rapidnímu poklesu zájmu, a to jak na straně hudebního a obecně zábavního průmyslu, tak pochopitelně (tím pádem?) i na straně posluchačů. Zjednodušeně řečeno, rozmach hudebních technologií dovoloval produkovat hudbu zásadně levnější ve srovnání s nahráváním jednotlivých kapel a DJs zase dovolili zvyšovat zisk majitelům hudebních klubů, protože platit jednotlivce bylo přirozeně méně nákladné než u kapel. Svůj vliv pochopitelně sehrály i společenské podmínky. Po uvolněných šedesátkách a depresivních sedmdesátkách se osmdesátá léta nesla ve znamení nenáročné zábavy, jež umožňovala zapomenout na obtížnou dobu a problémy s ní spojené. Funk ve své nejopravdovější metafyzické podobě byl tedy celkově na ústupu, přesto existovaly určité ostrůvky, kde se pokračovalo ve funkové tradici, jako Washington DC, kde působily kapely Chuck Brown & Soul Searchers, Trouble Funk, Rare Essence či Experience Unlimited.
Dle Vincenta charakterizuje go-go jádro funku, tj. tučný a pomalý basový groove, na který se vrství linka bicích nástrojů jako timbály a konga, jazzové dechy, zpěv zapojující publikum ve stylu zvolání – odpověď, včetně chytlavých textů a všefrontovému vymezení se vůči soudobým rádiovým odbočkám. Nelson George popsal go-go jako lokální muziku s mezinárodním srdcem, rituál černošské oslavy, která spojuje africkou krásu napříč Spojenými státy, Brazílií, Jamajkou, Kubou a Nigérií. Ač se to zdá sebevíc poetické, je v tom skryt kus pravdy, neboť go-go skutečně definuje nekonečný rytmus stejně jako v případě afrokaribských tanečních stylů. Z toho důvodu vše spočívá na práci bubeníka, jenž poskytuje zbytku souboru jednoduchý základ, na kterém se rozvíjí motivy skladby a improvizuje, a to několik hodin v kuse. Není se čemu divit, že sám Kmotr Brown si nejednou postěžoval, že najít bubeníka, který by byl ochoten dostát této úloze, bylo nejproblematičtějším prvkem jeho souboru.
Afrokaribské rytmy nicméně nebyly jedinou inovací, kterou go-go prodělalo. Sám Vincent do dynastie Naked Funk řadí dále mimo jiné také pionýry hip-hopu jako DJ Kool Herc, Afrika Bambaata, Grandmaster Flash atd. Třebaže to je z předměstí Washingtonu DC do newyorského Bronxu poměrně daleko, oba dva žánry našly brzy společnou řeč. Zatímco spousta go-go kapel měla brzy mezi svými členy rappera, hiphopoví producenti nezřídka šahaly po go-go nahrávkách, aby našli ty nejbombastičtější samply. Namátkou uvedu několik nejslavnějších skladeb, jež vznikly na základě samplování go-go: Rock the Bells od LL Cool J, Hold It, Now Hit It od Beastie Boys či Criminal Minded od Boogie Down Productions. Nicméně go-go beat vlastní i celá řada originálních nahrávek autorů jako Company Flow, Jill Scott, Nelly, Beyoncé, Amerie, Lil‘ Jon, the Roots či Gym Class Heroes. Samotnému žánru se však nepodařilo proniknout za hranici místa svého zrodu, což rozhodně o hip-hopu tvrdit nelze.
Oklikou se dostáváme ke kapele Mambo Sauce a jejímu debutovému albu The Recipe z léta tohoto roku. Přestože na území DC a předměstích Marylandu a Severní Virginie dnes působí na dvě stě go-go uskupení, které se těší značné oblibě obyvatel černošských ghett a nejen jich a které tak de facto představují původní lidovou tvorbu, právě Mambo Sauce poprvé překročila vymezené hranice, a to v lednu 2008 se singlem Welcome to DC. Přirozeně od osmdesátých let uplynulo moře času, takže i projev současných kapel odráží mnohé změny za poslední tři desetiletí. Mambo Sauce šli nicméně ještě dál, a tak jejich hudba, jakkoli dobře reprezentující základ go-go, je dnes mnohem více podobná aktuální hudební produkci. Mně osobně připomínají se svým mixem všemožných stylů nejvíce Black Eyed Peas, ale rozdíly tu pochopitelně jsou. Deska The Recipe se pak dočkala převážně pozitivních hodnocení a jejím autorům vynesla popularitu přesahující rodné město. Dokonce jsem jejich debut našel i na jednom české warez fóru. Půl roku je přece jen ještě brzo na to, abychom činili nějaké závěry. Navzdory tomu si však troufám tvrdit, že ať už to s go-go a jeho popularitou dopadne jakkoli, The Recipe a jeho význam jim dnes už nikdo neodpáře.
A na závěr ještě pár skladeb a upoutávek od současných go-go kapel, jejichž tvorba se pohybuje v rozpětí od klasického pojetí otců zakladatelů po zcela moderní interpretaci, a především ukázka z připravovaného dokumentu o go-go scéně Drummers Beat. Co vy na to?