Konečně začínám psát první díl svého blogu. Chci se omluvit za to, že jsem se rozhoupával tak dlouho. Poslední rok a pár dalších byly pro mě něco jako očista od vlivů, které se mi zdály jako pro mě pozitivní, opak byl ale pravdou. Věřil jsem věcem a lidem, kteří mě vysávali na všech frontách. Až po pádu kapely Syndrom Snopp jsem pochopil, o co přesně v téhle "hře" vlastně šlo. I tak mám ze všeho velmi dobrej pocit. I když se nepovedlo dotáhnout nahrávky na nějakej opravdu dobrej level, myslím, že za ty roky kapela objela hromadu měst a lidi mohli slyšet rap, tak jak jsme ho cítili. Velmi usiluju o to, aby moje "do třetice všeho dobrého" stálo za to, a to po všech stránkách. Nebaví mě syntetické beaty a v nich syntetické názory a texty o ničem. Navíc s hrůzou zjišťuju to, že MC místo toho, aby něco předvedl, dává důraz na to, aby dobře vypadal. Jsem asi hodně naivní, ale opravdu věřím tomu, že dobrá skladba musí mít skvělej beat a hlavně musí obsahovat nějakej názor od interpreta, který může inspirovat další lidi, potažmo zanechat za sebou "něco" pro druhé.
Největší radost v tomhle roce mi udělala nová deska asi mé nejoblíbenější kapely La Coka Nostra a fakt, že nejsem až tak marnej loser, jak se o mně povídá. Stvořil jsem několik pecek, které překvapily mě samotného, a v poslední době se věnuju DJingu i třikrát týdně. I když je to dost vysilující pro člověka, kterému pomalu táhne na čtyřicítku, jsem moc rád, že žiju svobodnej život, a to díky přísunu financí z hraní. Jsem velmi rád, že mám kolem sebe velmi kvalitní přátele, což je sice pro každého normální záležitost, já ale asi neměl to štěstí, abych si tenhle luxus v poslední době dopřál. Mám pocit, že každej jednou dostane to, co si zaslouží.
Rád bych proto konečně po více než dvaceti letech stál za něčím, za co se nemusím stydět, ať jde o muziku, nebo o lidi. Talentovaných a otevřených hlav mám kolem sebe dostatek, nápadů naštěstí pořád taky dost a jsem si jistej, že fans Paranormálního labelu a s ním spojené myšlenky si zaslouží konečně něco nového, co bude následovat cestu, po které se vydali dva a zůstal na ní jeden.
Český hip-hop se podle mě dostal na pomyslnej bod zlomu. Narozdíl od bratrů zo Slovenska se stal karikaturou sebe sama. Myslím, že dobrej rap musí bolet a ne působit směšně, u nás ještě navíc rádoby směšně. Díky tomu, jak to tady s mým nejoblíbenějším hudebním stylem vypadá, a proto, že jsem v něm necítil pro mě tu potřebnou tvrdost, vrátil jsem se myšlenkama zpět někam k roku 1991 na internát do Písku, kde jsme od rána do večera smažili punk a metal. Poslední dva roky jsem si doplňoval vzdělání a trochu rozšířil vinylovou sbírku o klasické nosiče těhle úžasných stylů.
Příště kdyžtak hodím oko na nějaké to téma, které se řeší, nebo ještě lépe neřeší v našich končinách, a zkusím přinést svůj pohled na věc. Pokud byste se mnou chtěli komunikovat, najděte si mě na Facebooku pod jménem Jan Tribal Smog, nebo mi to můžete spočítat v diskuzi. 🙂 Mějte se skvěle, poslouchejte a hlavně podporujte dobrou muziku, nebuďte šmejdi, protože zlo se Vám vždycky vrátí v tom nejblbějším okamžiku. Přeju nám všem, aby se tady objevilo pár kapel, které doplní tu pomyslnou pětici part, které u nás zatím stojí za poslech…
