Minulý víkend byl na zajímavé akce opravdu bohatý a kdo chtěl vidět dobré koncerty, mohl si vybrat mezi domácím Hip Hop Jamem a německým Splashem. Pak tu ale byla ještě třetí volba, která sice vyšla nejdráž, ale osobně mi přišla nejatraktivnější, a sice udělat si výlet do Paříže, kde dva dny po sobě koncertovali Erykah Badu a Raphael Saadiq (den poté měla ještě vystoupit Lauryn Hill, která ale koncert zrušila). Soulová muzika u nás bohužel nepatří mezi žádané žánry a podobné koncerty se u nás pořádají jen výjimečně, jde-li o velmi populární jméno, takže cestování na západ Evropy je asi nejpřijatelnější možnost, jak chuť po těchto koncertech uspokojit.
Koncert Ms. Badu se konal v hale Le Zenith, která stojí na příjemném místě v parku na severovýchodním okraji města. Se svou kapacitou 7000 lidí se hala pro tuhle akci zdála dost velká a návštěva vypadala dost chabě, až do času oficiálního začátku, kdy se najednou téměř celá zaplnila.
Rozehřívací DJ splnil svou úlohu na jedničku a přítomné roztancoval skvělým setem klasických hip-hopových a R&B hymen vkusně promíchaných s originálními samply a ukázkami svých DJských skillz. Role předskokana se zmocnil německý zpěvák Martin Jondo, který za doprovodu své a parťákovy kytary předvedl ucházející akustickou reggae show. Typl bych, že ani jedno procento přítomných jeho věci neznalo, takže se z pódia odebral akorát ve chvíli, kdy už začal nudit.
Po pár minutách ticha, zapojování drátů a mic checku na pódium nakráčela početná kapela a rozeznělo se intro k poslední desce „New Amerykah Part One“. Následovaly první tóny magické „The Healer“, během kterých se konečně objevila Erykah, samozřejmě bouřlivě uvítaná fanoušky. Místo obří afro paruky, ve které byla poslední dobou často viděna, měla na hlavě shades přes půl obličeje, cylindr zaražený do čela a cosi jako závoj, který zakrýval celou její hlavu kromě obličeje. Na krku jí pak přes celé tělo viselo několik velkých barevných přívěšků různých tvarů, u kterých bych si netroufal hádat význam. Další zvláštností bylo velké plátno, na němž se převážně promítaly zrychlené záběry stresujícího života ve velkoměstě, které tak kontrastovaly s její uklidňující hudbou.
Erykah se postavila k hlavnímu mikrofonu uprostřed pódia, kde měla po ruce na jednom stolku laptop a na druhém sampler, do kterého co chvíli vyťukávala beaty plné kosmických zvuků. Začátek koncertu pojala dost uvolněně, téměř se nehnula z místa, k publiku promlouvala jen krátce a hrála své typické vyklidněné skladby jako „My People“. Tím ale nechci říct, že by rozjezd byl nudný, naopak měl tenhle styl vystoupení svoje kouzlo a jako zhypnotizovaný jsem nespustil hlavu z pódia. Jak ale koncert ubíhal, nabralo vše živější ráz a Erykah, teď už chodící ze strany na stranu, střídavě vtípkovala s publikem nebo mluvila o inspiraci k jednotlivým skladbám, a zrychlovala tempo. „Appletree“ zahrála v uptempo remixu, další song si prozměnu nechala podložit beatem „Bonita Applebum“.
Do skoro dvouhodinového setu poctivě rozložila materiál ze všech desek a kromě zásadních „Honey“ a „Tyrone“ zaznělo vše, co by fanoušek mohl chtít slyšet, experimentální věci i jazzové skladby z jejího prvního LP a jako třešnička na dortu i refrén ke Commonově „The Light“. Když přišla zahrát přídavek v červených šatech, které několikrát vyhrnula a dala tak na obdiv svoje nohy, nechala se snést k publiku a zaplavala si v davu, což bylo asi poprvé, co jsem viděl ženskou vystupující tohle udělat. Mezi tancujícíma lidma nakonec zazpívala „Shimmy Shimmy Ya“ a definitivně se rozloučila.
Koncert byl přesně podle očekávání skvělý. Erykah Badu není vystupující, která by vás donutila skákat a její někdy až psychedelický zvuk není pro každého. Já jsem ale odcházel spokojen, stejně jako zhruba pět tisíc příhlížejících, soudě podle nadšené odezvy, které se Erykah mohla po celý koncert těšit.
