Zdravím vás.
Tak se po nějaké době hlásím o slovo, když mi ta možnost byla nabídnuta. Někdy a v některých případech je lepší pomlčet. Dnes chce ale každej mluvit, komentovat, psát. Říkám mluv, pokud se v tobě nahromadí emoce a myšlenky a jsi soudný. Ve mně se nahromadili a věřím, že jsem stále ještě soudný – tak tady to je:
Na podzim jsme měli další řadu koncertů. Jsem rád za tu zkušenost a jsem i rád, za těch pár vydělaných babek, který přece jen činí člověka do určité míry svobodným. Mam dobrej pocit, když vím, že mi vyprodukovalo peníze něco, v co věřím a není to tupá facha, nebo umělej produkt. Mam dobrej pocit, i když za to káru ani vlastní byt nekoupim. Můžu alespoň pozvat holku na podělaný kafe, na který mně vydělala, poezie propojená s rapem – úlet. Nerezignovat na sdělení a přitom oslovit pár lidí v sále se před dvěma lety, než jsme rozjeli BPM, zdálo jako menší sci-fi. Teď je to realita. Nechci na to zapomenout a brát to jako samozřejmost. Chci být pokorný a vážit si toho. Neukládám prachy do krabice a ani tomu nehodlám věnovat svoje texty. Jen je to odpověď pro všechny, co pochybovali a pochybují o mých vizích a snech.
Některý koncerty byly horší a my kavalérii kýblů na hlavě neoslovili, tak jak bychom rádi. Někdy naopak byly super a já měl radost z toho, že vidím pár jedinců, jak s námi jedou všechny texty, ale i ty co se nestyděli zvednout s tebou ruku a podpořili i přesto, že tě pořádně ani neznali a šli na akci, kde bylo napsáno něco jako „hip hop night“. Nevadí mi, že nám fandí holky stejně jako děti. Ty totiž fandí i těm, co se musí tvářit o dost víc tvrdě než my, aby nezklamali svoje věrný. Moc dobře si uvědomuju, že je určitá propast mezi tím, o co se snažíme a mezi fans, co mají kolem 15let a jedou si zrovna silně zářivou teplákovou módu. Poslední dobou, jsem nucenej se ptát sám sebe, pro koho ten rap dělám a jestli to má cenu. Na druhou stranu si říkám, že kdo si tuhle otázku nepokládá, tak pak nutně není schopnej sebereflexe. Zároveň ty děti ale vůbec nepodceňuju a nepohrdám tím. Dnes nám je jasný, že koncerty jsou nutnost a my se v nich budeme do budoucna muset zlepšovat, aby to bylo celý ještě komplexnější a sehranější. Zapojili jsme do akce Kennyho, kterej s námi jezdí pravidelně a využíváme i jeho hry na ságo. Sám má potřebu se lepšit a být do budoucna regulérním koncertním DJem, což vítám. Právě on nám zremixoval celou naší debutovou desku kolem který, jsme udělali asi až zbytečný haló a v prosinci jí konečně pošleme ven. Před tejdnem jsme odprezentovali náš novej klip na track Jeden z mnoha a zdá se, že lidi to oslovilo. Můj trochu vyhrocenej text (kterej lidi co jsou zrovna v pohodě sami se sebou a okolním světem může asi lehce srát) s Kennyho podmazem dobře funguje. Ale včera jsem zrovna viděl film Control o životě zpěváka kapely Joy Division a říkám si, že tohle téma je věčný pro každýho, kdo hledá v tomhle světě svůj vlastní autentickej hlas. A já ho hledám… Už aby byla venku deska remixů a my se mohli plně začít soustředit na další kapitolu naší umělecké existence, kterou je druhá deska. Ta musí potvrdit naděje do nás vložené. Potvrdit je a první desku překonat. Moc dobře a dlouho jsem přemýšlel, kde to vydat a jak to vydat, protože už nechci opakovat jistý chyby z minula a taky řeším jakou tvář, by ta deska měla mít. Už teď se zdá jasný, že nebudeme kopírovat náš debut a vydáme se do jiných končin už kvůli spolupráci s jedním hudebním producentem. Věřím, že jeho impuls „hudebníka zvenčí“, náš zvuk a celkový aranže tracků dostane jinam. V Čechách je zvykem si vše pořešit mezi rapperem a producentem beatu, ale to že k tomu produktu, přistupuje někdo zvenčí, tu není vůbec zaběhlý jako v zahraničí, kde se jedná u větších jmen o samozřejmost. Těším se, až se do toho intenzivně pustíme. Paulie produkuje, vznikají nový skici věcí, jsme ready. Proces vznikání je to co mě na tom všem baví nejvíc a my jsme odhodlaný jít dál, posouvat to.
Stejně jako vy jedu zahraniční desky: Nový The Streets. Novýho Q-tipa, Johna Legenda, Raphaela Saadiqa, Dweleho a naposlouchal jsem si celou Jill Scott, jejíž texty, mě dali velkej impuls zamyslet se nad tím, jakou formou některý myšlenky a emoce prezentovat. Je toho dost a je to pro ortodoxního milovníka rapu často moc měkký. Stahuju, kupuju, poslouchám.
Poslední dobou jsem taky nucenej ptát se sám sebe, co mi dává českej rap, kterej celkem pozorně sleduju a od kterýho se přiznám, nečekám už zhola nic. Zní to drsně, ale je to tak. Nemůžu se zbavit pocitu, že drtivá většina českejch raperů neřekla dosud nic podstatnýho. Nebo jsou snad spokojený s tím, co už lidem nabídli? Teď nemám na mysli, jestli je někdo styler, jestli má cool hlášky, jestli má pěkný auto nebo pěknou reklamu v časáku. Ok to k tomu pak všechno patří, ale já chci jít k základu. K otázce, kdo nám co sdělil. Jak se kdo zhostil šance předstoupit před majk a sdělit ti svůj pohled na věc, nebo vyložit na stůl svoje pocity. Jak se kdo projevil jako osobnost. Až na pár výjimek, kterých si vážím, slyším jen veletoky slov, umělý stylizace, umělý dissy, ale ve finále je to prázdno, který doopravdy může oslovit jen ty náctiletý fans. Jenže často sami Mc‘s už nejsou teens! A furt věřim, že ty Mc’s nejsou jako Madonna, která neumí stárnout a jede to furt v elasťákách pro tvojí mladší ségru! Tímhle přísným odsudkem ale častuju i sám sebe. Je mi jasný, že musim říct ještě hodně závažnejch věcí a že se mi to pořád nedaří, tak jak bych chtěl. Stále jsem se nedostal do pozice, kdy si chci plně připustit názor, že rap má hlavně bavit. Jenže v tom jsem jeho sílu nikdy nespatřoval. Je pro mě pořád trochu jinde, i když jsem asi idealista.
Tak zas někdy nad blogem. Čau.
LIPO
Souvisejcí články:
minulý blog
