Přes den jsem přemýšlel nad Raveňákovým esejem podrobujícím české webové hiphopové magazíny menšímu rozboru. Mrmlal jsem si, že se příliš na věc dívá optikou ekonoma, pro kterého je racionální jen maximalizace zisku. Po druhém čtení jsem sice změnil názor, protože tomu tak výhradně není, ale přesto bych ho rád v něčem doplnil. Celá problematika je totiž (alespoň pro mne) zásadní. Ať si říká, kdo chce, co chce, i v téhle sféře jsou média těmi, kdo vedou a určují. To, že jsou víceméně neprofesionální, je už věc jiná.
Nejprve bych se rád vrátil k pojmu zisku, který plyne z provozování takového webu. Je pravda, že drtivá většina – říkejme jim všem tedy redaktoři – píše články pro svoji zábavu. Je tedy logické, že oním ekonomickým ziskem budou akreditace na nejrůznější párty. Tím ale v drtivé části případů končíme, protože podstatná část reportáží se omezí na kýčovitý komentář plný klišé obratů a nedůležitých informací, kdo z kamarádíčků co řekl nebo udělal třeba cestou na koncert. Je také pravdou, že recenze bývají utrpením. U některých redaktorů je to vlastně cokoliv, co by v sobě mělo mít kousek autorovy invence. Napsat totiž něco smysluplného a konzistentního není zase taková legrace, jak by se mohlo čtenáři zdát. Vrcholem pak je, když autor svým gramaticky scestným psaním opětovně vzbuzuje dojem, že je dyslektik – a píše dál. Někteří také ne a ne pochopit, že přestože je tohle všechno strašně ,,pohodičková" kultura, je dlouhodobě užívaná nespisovnost nestravitelná.
Průměrný hiphopový redaktor i přes své nekvality pravděpodobně dosáhne ekonomického zisku, dokáže získat jistý kapitál (ceny do soutěže, akreditace apod.), tím ale končí. Mohli bychom takový kapitál definovat jako ekonomický (materiální). Psaní ale průměrnému redaktorovi sotva dokáže přinést kapitál kulturní. Jinými slovy nedosáhne na pozici, kdy by ho někdo mohl skutečně uznat, protože je často bez názoru, šmrncu, bez tváře. Tím se dostáváme k jádru problému.
Ten spočívá podle mého v egoismu. Redaktor tiskovkář/flákač je egoistou, protože ve svém konání postrádá opravdovou a neskrývanou snahu a touhu po tom, aby jeho článek kromě strohé informace nesl i nějakou hodnotu, sdělení či názor. Touhu, jejímž vyústěním je vícevrstvé obohacení čtenáře. Nezáleží mu na tom, že ze svého vlastního oboru dělá frašku, a neuvědomuje si, že ke svému koníčku zneužívá nevinné čtenářské duše.
Jistě, teorii odporuje situace, kdy se redaktor očividně snaží o dosažení určité úrovně a nedaří se mu to. Klidně roky. To už je ale otázkou jisté etiky a soudnosti, jejíž absence je na tuzemské scéně pověstný fenomén. ,,Když něco neumím, tak to nedělám," tu bohužel velice často neplatí.
Nyní se dostáváme zpátky k oné racionalitě. Skutečnost je tedy taková, že každé psaní je racionální, protože jeho výsledkem je buď zisk ekonomický, nebo symbolický (známosti, kontakty, popularita). Záleží ale na tom, jak to který redaktor myslí se svými čtenáři. Buď je egoistou, nebo z části altruistou, samostatnou skupinu pak tvoří zoufalci chybující snad ve všech zásadách publicistiky. Co je ale na věci nejsmutnější, je to, že většina čtenářů nevyžaduje přílišnou kvalitu a proti odfláklému se nebouří – naopak, odměňuje heslovitost a špatnou stylistiku. Pak můžeme konstatovat, že někteří jdou skutečně sami proti sobě.
