Sobota. Třetí festivalový den. Tam, kde se jeho české obdoby chýlí ke konci, nabírá belgický obr stále na síle. Z pohledu hip hop fanouška asi nejzajímavější den. Spolu s francouzskou kolegyní, která s námi s radostí vede rozhovor v angličtině, dáváme jako první chod německou rockovou partu The Notwist, která předloni vydala album 13 & God spolu s Jel & Dose Onem z anticonu. Jejich koncert je pro příznivce alternativnější tvorby. Někteří diváci tak po ztracení naděje o melodii v jejich tvorbě stan opouštějí. Vystoupení to je ale pořád kvalitní a převážně se hrají věci z jejich posledního alba .
Po krátké pauze nás čeká předčasný hlavní chod – Black Milk. Ještě před začátkem vystoupením se z reproduktorů ozývá, že můžeme očekávat i dvojici Frank´n´Dank, kteří také ovládnou prvních 20 minut. Dávají vše, co potřebujete slyšet – nehoráznou bombu McNasty Filth a svojí vlastní klasiku Take Dem Clothes Off. Přidávají věci z posledního vinylu The EP, ohlašují připravované DVD, vzdávají hold J Dillovi a přepouští místo Black Milkovi. Bum. Než zavřete pusu, pustí se do vás mladá puška z Detritu. Je úplně jedno, že nepatří mezi nejlepší MC´s ve hře, má vychování staré školy a tak to bere poctivě. Projíždí téměř celé Popular Demand, přičemž při hymně Sound Of The Alarm skáče první půlka stanu, a přidává i dvě věci z neméně kvalitního Broken Wax EP. Není to showman, ani zrovna nerapuje nejlépe, ale nasazení, upřímnost a tvrdý beaty mu upřít nemůžete.
Dáváme jen kratičkou pauzu a už spěcháme zpátky do stejného stanu na The Beatnuts. Shodou okolností sledujeme jejich příjezd, ze kterého je patrné, že Psycho Les a Juju nic nemění. Juju v dobré náladě a Psycho Les tahající vinyl desky vylézají z dodávky asi 100m od backstage a volnou chůzí asi 20 minut před začátkem směřují ke stanu. Tam na ně v porovnání s Black Milkem, který se s nimi okamžitě zdraví, čeká nepopsatelně více lidí a nepopsatelně méně vzduchu, takže i když stojíme až na samém okraji stanu, zpotíme se i tak. Klobouk dolů, co The Beatnuts předvádějí po tolika letech ve hře. Koncert má tempo a energii, však taky Juju označuje belgické publikum za nejlepší na turné. Hrají veškeré klasiky – Off The Books, No Escaping This – a končí nesmrtelným Watch Out Now, které doprovází skandováním „fuck J-Lo“. Fanoušci se s nadšením přidávají a snad už i samotná Jenny ví, že Juju je „the one who helped her get that grammy, the real man her momma always thought she would marry.“ V plánu je opět rozhovor. Ptám se Juju, zda by neměl pár minut, ten však stroze odpovídá, že „ne, že za chvíli odjíždí.“ Když mu však dávám podepsat Elemental Magazine, kde jsou The Beatnuts na obálce s pivem v ruce a s Masta Ace uprostřed, jen se hlasitě rozesměje a zeptá se, kde jsem časák získal. Dostává mě, že i po tolika letech nosí pořád rovnátka. Podepsat nechávám i Psycho Lese, který potvrzuje, že ten výřečný z dvojice je Juju. Les stojí opodál, na zmínku, že to byla výborná show, se jen usměje, poděkuje a podá ruku – i přes svou obrovskou postavu působí trochu ostýchavě. Ghostface nám v pátek říkal, že kolik energie mu publikum dá, tolik mu jí vrátí zpátky, a nemluvil do větru. Cítíme se totálně vyčerpaný, ale šťastný za super show. Naštěstí je pauza asi dvou hodin, která dává prostor odpočinout u kafe v prostoru pro novináře.
Zpátky nás volá sestava Stones Throw Records. Začíná Guilty Simpson. Jede všechny dosud známé pecky, na které zve i Black Milka, který na kluky čekal několik hodin v backstagei. Dává dobře a celkem po právu se o něm mluví jako o příští velké věci. Bohužel stojí jeho koncert ve stínu Peanut Butter Wolfa. Ten kromě Serata používá i speciální program, který mu dovoluje pracovat s obrazem promítaným na plátně. Je to neuvěřitelný. Skrečováním a doplňováním desek Jazzy Jeffa, MC Breeda a mnoha dalších vytváří svůj vlastní příběh. Ten trvá asi 20 minut a pak rozjede pořádnou párty plnou klasik z 90. let. Vše uvádí J Rocc, který vypadá dost agresivně. Neustále pořvává, vyvolává jména a sám i hraje. Sledujeme i vystoupení legendy Percee Pho, který by snad již konečně po mnoha slibech měl vydat album. Míjíme Aloe Blacca kvůli obrovské únavě. Přece jen jsou 3 hodiny Stones Throw dostavení poměrně dost. Přeskakujeme i DJ Kentara a nad ránem usínáme za plného dunění.
Neděle signalizuje malé vystřízlivění. I přes krásné počasí, které nás provází celé 4 dny, se v areálu nachází méně návštěvníků než v předchozí dny. Asi to je ku prospěchu věci, protože tlačenice jsou tu skutečně těsný. Program nás začíná zajímat brzo – domácí Zucchini Drive, jedna z těch kapel balancující na hranici elektroniky a hip hopu, kterou v domácích podmínkách nebude nikdy šance vidět, startuje chvíli před 1 hodinou. Sleduje je pár desítek rozespalých jedinců. Skalní fanoušci si vše ale užívají a Easy Tiger donutí kývat hlavou i zvukaře. Kromě skvělého zážitku si odnášíme i info o připravované desce, které mi kluci slibují kopii. Díky téměř stejném začátku míjíme 3/4 konzíku Gym Class Heroes, podle všeho však není o co stát. Zhýčkanost a příjemné počasí nás kromě dalšího drinku nedonutí jít se podívat ani na reggae, které reprezentují špičkoví Anthony B a Beenie Man.
O co už ale stojíme je DJ Shadow. Bez okolků se shodujeme na nejlepším DJ vystoupení posledních let. Není to párty, není to exhibice, to je škola. V tu chvíli nehraje roli, že poslední deska The Outsider za moc nestojí, Shadow tu doslova vyučuje. Hraje pouze své vlastní věci, které různě míchá a upravuje, tudíž třeba Six Days zazní v o trochu rychlejším provedení. Skutečná podívaná. Fotky na památku jsou pak samozřejmostí.
Zůstáváme na stejném místě a čekáme na Dr. Octagon. Zprávy z Prahy hovoří ku prospěchu dvojice KK. Nic podobného jsme nikdy nikde neviděli. Kool Keith je šílenec. Od první minuty promítá na plátno za sebou tvrdý porno. Žádný polosvlečený holky, normální porno. První část koncertu trávíme v koridoru před stageí a nevidíme tak reakci lidí. I samotné vystoupení je bizardnost sama. Kdo jiný by zahrál track Blue Flowers dvakrát po sobě? Jednou normálně a jednou v remix verzi. Přichází i intermezzo s rozdávanými podprsenkami a časopisy pro dospělé. Keith, stylově oblečen v černém kabátě, projíždí téměř celou svoji diskografii, především pak ty nejznámější bomby. Když skončí, nevíte, co si myslet. Každopádně nejbizardnější koncert mu odpáře asi málokdo. Doprovází jej samozřejmě vousatý Kutmasta Kurt a jeden nerozpoznaný MC s lebkou na přesce na pásku.
Díky vzájemné souběžnosti míjíme koncert dDamage s hostujícím Existereem. Trhám si vlasy, když zjistím, že jsem jej promeškal celý. Jenže Kool Keith odváděl tak hypnotizující výkon, že se prostě nešlo odtrhnout. Rušíme tak plánovaný rozhovor s Existerem. Je jasné, že jej nikdy zase v blízké době neuvidíme, takže zklamání je o to větší.Tím pro nás Dour festival definitivně končí. Druhý den jen cesta do Bruselu, čekání na autobus, kde narážíme na anglickou dvojici, která s námi již jela z Prahy a která má rovněž pásky z Douru. Několika hodinová cesta zpátky a tvrdý skok do českého horka, tím skončily naše 4 nejlepší festivalové dny.
Jestli se ptáte, zda je Dour místo pro vás, musíte si odpovědět na následující otázky. Vadí mi davy? Chci jet několik stovek kilometrů za pár kapelami? Má to smysl, když se třeba ukáží v Čechách? Pokud odpovídáte ne, zůstaňte doma. Jestli ale chcete jedinečný zážitek a 24hodin té nejlepší muziky všech žánrů, neváhejte ani minutu.