Největší belgický festival, Dour, letos přilákal neuvěřitelných 144 000 diváků. Promotéři navíc ukázali svoji férovost a i přes to, že zájem byl mnohem větší (festival byl vyprodán měsíc předem), nezvyšovali uměle kapacitu. Už den před startem celého programu bylo v areálu přes 23 000 lidí.
Tou dobou jsme však byli na cestě do Bruselu, hlavního města Belgie a Evropské Unie. Po noční cestě a hodinách strávených v buse jen decentně obrážíme centrum města a po dvou hodinách už sedíme ve vlaku směrem Mons, malého městečka na západě Belgie, u kterého se celý festival koná. Již vlak napovídá, že návštěvnost bude dobrá. Vlak je absolutně narvaný, což nutí revizora zrušit rozdělení vlaku na jednotlivé třídy a nechat festivalové nadšence se rozmělnit po všech vagónech. Hodina cesty a dorážíme do stanice Saint Ghislain. Sychravé počasí nevěstí nic dobrého, přesto díky rychlé organizaci sedíme během několika minut v buse směrem k festivalovému prostoru. Příjezd a akreditace naznačují, že problém bude především s orientací. Popisky jsou pouze ve francouzštině a vlámštině a prakticky nikdo z členů festivalového týmu, natož samotných návštěvníků, nemluví anglicky. Pochopit tak, kde a jak vyřídit akreditaci zabere zvýšené úsilí a notnou dávku trpělivosti.
Díky neznalosti jazyka a jakýchkoli jiných informací končíme místo v původně plánovaném kempu pro novináře nakonec v NGO village, tedy v prostoru pro neziskové a nevládní organizace. Tomu odpovídají i ceny kafí a vody v místním stánku, které jsou podstatně nižší než ty u barů v o 100 metrů vzdálenějším hlavním areálu. Jinak jsou ale lidé z NGO poměrně normální a stejně jako kdokoli jiný zde hulí co to dá.
Hurá ale na muziku. Jako první dáváme DJ Hypea, jednu z nejvýraznějších postav současné drum n bassové scény. Celkem zážitek. Na to, že je teprve 6 večer, celý stan neskutečně kašle a paří co to dá. Stan pro asi 5000 lidí evidentně nestačí a probrat se přes tisíce tančících lidí ven na vzduch je záležitost ostrých loktů. Tenhle stan po zbytek večera diktuje a složení dalších účinkujících – Noisia, Andy C či legenda Goldie – nabíjí přihlížející energií. Hřebem večera je ale Wu-Tang Clan. Jako hvězdy začínají s půl hodinovým zpožděním (a to celý program jde do minuty přesně) někdy po půlnoci. Hned na úvod dávají bombastický hit Wu-Tang Clan Ain´t Nuthin Ta Fuck Wit a bohužel je rovněž poznat, že chybí Method Man. Toho suplují dva jiní MC´s. Pokračují dalšími klasikami – C.R.E.A.M. nebo Clan In Da Front. Bohužel se ukazuje nevýhoda festivalového publika, které o Clanu postrádá hlubší znalosti. A ačkoli se Ghostaface snaží rozpumpovat zhruba 30 000 přihlížejících před hlavní stageí k pořádné reakci, je vidět, že jsou chlapci z publika, které nedokáže zdvojit známé skladby, zklamaní. Nehrají tak slíbenou hodinu a půl a končí o chvíli dříve. Koncert je sice pořád na úrovni, přesto postrádá něco výjimečného, čímž by setkání tolika individuí disponovat mělo.
Po jejich konci začíná mise „rozhovor s RZA“. V prostoru pro novináře sice visí informace, že žádná interviews s Wu-Tang nejsou možná, ale to nás nemůže zlomit. Dostáváme se sice do backstage, jenže prostor pro Clan je dál vymezen plotem. Přesto se daří navázat kontakt s Inspectah Deckem.
L: Inspectah Deck, můžeš mi podepsat desku?
Method Man se musel postarat o svojí rodinu, proto tady není.
A jak to vypadá s novým albem?
Viděl jsem tvojí show na Hip Hop Kempu.
Můžu se ti zeptat, ale chci udělat rozhovor s RZA.
V tu chvíli ke mně přibíhá člověk z ochranky a jasně mi dává najevo, že kontakt s kapelou není přípustný. Moji argumentaci, že jsem novinář a chci s nimi jen udělat rozhovor, nebere na vědomí a dál na mne mluví francouzsky. I tak je ale šance blízko. RZA v jednu chvíli vyjde před dveře backstage, kde jej zasype hrozen fanoušků. RZA však chce jen poděkovat klukovi, který jej vytáhl z jeho výletu mezi lidi. Když navíc podá dotyčný RZAovi i joint, Bobby Digital se jen hurónsky zasměje a řekne, že teď je už jeho oficiální kámoš. Ochranka však opět zavírá dveře a tak je již jen dírou v plotě vidět nástup Clanu do dvou dodávek a jejich odjezd do hotelu. Po jejich konci dáváme ještě příležitostně Coldcut a Cinematic Orchestra v jednom ze stanů a tím pro nás čtvrteční večer končí.
Spánek je v Douru skutečným zážitkem. Taneční stage hrají takovým stylem, že díky naší „výhodné“ poloze se zvuky nad našimi hlavami míchají a kromě spleti melodií duní snad i zem. Přesto od 5, kdy všechny stage končí, až do 12, kdy začínají zkoušet první kapely, je v areálu naprosté ticho a vyspat se tak dá.
Pátek je dnem nejsilnějším. Jak z hlediska návštěvnosti tak programu. Sean Lennon, syn člena Beatles, nás ještě nechává chladnými, stejně jako několik kapel indie rockové scény s ujetými názvy jako The Dancing Naked Ladies, Clap Your Hands Say Yeah nebo My Cheap Little Dictaphone. Nervozitu vyvolává RJD2 se svojí kapelou. Totálně to zabíjí. Jak hip hopová veřejnost kritizuje jeho poslední počin The Third Hand, tak spolu s kapelou zní věci Never Had It So Good, Reality nebo Have Mercy úžasně. Když k tomu připočítáte zahrané klasiky jako The Horror nebo především Ghostwriter, nevyjde vám nic jiného než jedno z nejlepších vystoupení poslední doby. V plánu máme ten večer ještě Wileyho, ale díky nakumulované únavě jej nakonec slyšíme jen ze stanu.
Sobota a neděle spolu s fotkami již brzy.
